Přijela sem v 60. letech studovat divadlo. Pro divadelní kritičku Barbaru Dayovou se ale Československo stalo časem něčím důležitějším, zásadnějším a také nebezpečnějším než jen místem její studentské stáže. O dvacet let později sem právě ona jako organizační tajemnice tajné britské nadace Jana Husa vysílala akademiky, aby vedli bytové semináře. Na takzvané podzemní univerzitě přednášeli mimo jiné světově uznávaní filozofové Roger Scruton nebo Anthony Kenny.
O tom, že Barbara Dayová létá z Londýna do Prahy a že pracuje pro nadaci, která tajné bytové semináře pořádá, komunistické úřady věděly – od svých agentů v Británii. Takže sama si přednášky podzemní univerzity vyslechnout nemohla, aby neohrozila účastníky. Jednou se ale na bytovém semináři ocitla. Omylem. „Ne samozřejmě na tom, který jsem organizovala. Jedna moje známá z divadla mi řekla, že jde na návštěvu a jestli se nechci přidat, že tam možná potkáme někoho zajímavého. Nevěděla o tom, že podobné semináře organizuji. A tak jsem se ocitla na semináři Milana Uhdeho,“ vzpomíná divadelní kritička.
Rozhovor v anglickém originále najdete zde.
Od půlky 80. let jste byla organizační tajemnicí nadace Jan Hus Educational Foundation. Z Londýna jste vysílala do tehdejšího socialistického Československa britské akademiky na tajné bytové semináře. Dnes prostě český profesor pozve kolegu ze Západu a ten, má-li čas a zájem, přijede. V čem to bylo před 35 lety jiné?
Bylo to mnohem komplikovanější. Do Československa jezdily oficiální návštěvy ze Západu, ale to byli většinou akademici sympatizující s komunistickým režimem. Ty neoficiální návštěvy z Oxfordu začaly po roce 1978, kdy filozof profesor Julius Tomin – který byl vyhozen z Univerzity Karlovy – poslal dopis na čtyři světové univerzity, tedy do Oxfordu, na Harvard, do Freiburgu a do Berlína. V něm se psalo, že v Československu komunisté určují, kdo a o čem může přednášet, oni jako filozofové a profesoři mají zakázáno vycestovat do zahraničí na vysoké školy, ale že profesoři z těchto univerzit mohou jako turisté přijet do Československa. A tak že je zvou na semináře, které pražští filozofové pořádají ve svých bytech. Jedna z univerzit opravdu odpověděla. Byl to Oxford, kde to akademici na filozofické fakultě prodiskutovali a řekli, že když dostali pozvání, musí ho přijmout. A tak přijela okolo Velikonoc 1979 z Oxfordu do Prahy první přednášející, filozofka Kathleen Wilkesová.
Co o své návštěvě po návratu do Británie vyprávěla?
Přednášela na třech nebo čtyřech různých seminářích a vrátila se absolutně nadšená studenty. Byli to často lidé, kteří nemohli na univerzitách pracovat, studovat nebo je ze škol vyhodili. Už se také většinou účastnili filozofických bytových seminářů, o kterých policie věděla, a které se konaly právě v bytě Julia Tomina na ulici Keramická 3 na Letné. To bylo i místo, kam Kathy tehdy přijela. Právě proto tam letos v listopadu britská ambasáda odhalila pamětní desku.
To už nadace existovala?
V té době ještě ne. Kathy Wilkesovou vyslali oxfordští filozofové. Oxfordská univerzita ale nemohla být oficiálně zodpovědná za to, že posílá své profesory jen do jedné země v takové míře. Museli přece jezdit po celém světě, nemohli se soustřeďovat jen na Československo. O několik měsíců později totiž oxfordští filozofové zjistili, že i další bytové semináře mají zájem o spolupráci. A tak začali jezdit například k filozofům Ladislavu Hejdánkovi, Petru Rezkovi, Radimu Paloušovi a dalším. Jak se spolupráce prohlubovala, uvědomili si, že pokud chtějí posílat i další učitele, musejí být lépe zorganizovaní. Profesor Roger Scruton, britský filozof, pak prý jako první řekl: Pokud tohle chceme dělat, musíme si zajistit podporu a financování, a to můžeme udělat jen jako registrovaná nadace. V létě 1980 tedy v Oxfordu založili The Jan Hus Educational Foundation.
Čeští kolegové jim cestu, lekce ani pobyt tady asi platit nemohli, že?
Absolutně ne, neměli vůbec žádné finanční zdroje. Byli to lidé, kteří nejen, že byli vyhozeni z univerzit, ale mívali i potíže najít vůbec nějakého zaměstnavatele. Po nějaké době to Britové zjistili a jednou z jejich aktivit proto bylo zajišťování stipendií pro české organizátory seminářů. Nebyla to ale žádná humanitární pomoc, peníze organizátoři dostávali jako příspěvek za učení a psaní. Zahraniční lektoři pak s sebou vozili i své knihy, které tady obvykle nechávali, protože k nim neměl nikdo v ČSSR přístup. Byl tu nedostatek výukových materiálů a textů a v humanitních vědách byly k dostání buď jen věci zastaralé, nebo napsané z marxistického pohledu. Někdy je i požádali vedoucí seminářů o další věci, které nebyly k dostání a které je osobně zajímaly. Pamatuju si, že Ralph Walker, který jezdil pravidelně do Prahy učit na seminář psychologa a filozofa Petra Rezka, Rezkovi vždycky dovezl videozáznam nějaké opery jako osobní dárek, protože oba milovali operu.
Obecně se celá organizace tajných přednášek stávala čím dál složitější. A tak pokaždé, když přednášející odjížděli do ČSSR, udělali jsme si brífink o tom, jak se chovat a co dělat. Každý dostal seznam pravidel, která musí dodržet, ale zároveň jim bylo vysvětleno, že si ho nemůžou vzít s sebou.
Jaká pravidla to třeba byla?
Přednášející si museli všechny zprávy a vzkazy pamatovat, nemohli si nic napsat pro případ, že by je zadržela policie. Když pobývali v Československu, nesměli používat telefon. Nemohli si zapsat jména ani adresy těch, u kterých měli přednášet a se kterými se měli setkat, aby neohrozili jejich bezpečnost. Tak například i když byli pozváni, aby zůstali u někoho doma, museli strávit první noc v hotelu, aby se oficiálně zaregistrovali. Pokud se s nimi někdo – ať už byl jakékoli národnosti – snažil zavést konverzaci, měli se držet toho, že jsou jen obyčejní turisté. Hodně věcí jsme se naučili na pražských seminářích a ty nám pak pomohly s organizací seminářů v Brně. Brněnské semináře začaly v roce 1984 doma u tehdejšího dramaturga Divadla na provázku Petra Oslzlého (dnes rektor JAMU v Brně – pozn. red.) a jejich vznik inicioval disident Jiří Müller.
Četla jsem, že jste se s Petrem Oslzlým potkali za zajímavých okolností, když jste organizovala festival československé kultury v Bristolu v roce 1985.
S Petrem Oslzlým jsme se seznámili ještě před festivalem, právě v Brně, kam jsem se přijela podívat na Divadlo na provázku (dnes brněnské Divadlo Husa na provázku – pozn. red.), které jsem poprvé viděla v Praze. Pak jsem shodou okolností napsala o divadle do časopisu Index on Censorship a Jiří Muller článek ukázal právě Oslzlému.
Čím si vás Divadlo na provázku získalo?
Nutili lidi přemýšlet opravdu originálním způsobem. Pamatuji si na hru o dvou rodinách klaunů s Boleslavem Polívkou a Jiřím Pechou. Nejvíce se mi líbil moment, kdy rozdělili pódium v půlce zdí z kartonových krabic, takže každá půlka obecenstva viděla jen to, co se děje v té rodině, která byla na jejich straně. Dalším zážitkem pro mě bylo jejich představení Labyrint světa. Když jsme na představení přišli, nemohli jsme si sednout, sedadla byla zakrytá. Postupně přicházelo víc a víc lidí a začínalo být opravdu přeplněno. Lidi stáli na pódiu namačkaní s kabáty a taškami v ruce, začínalo to být už dost nepříjemné, a když bylo cítit, že mezi lidmi narůstá neklid, herci přišli, odkryli sedadla a mohli jsme se posadit. Všichni se najednou začali hrnout, aby si chytili ta nejlepší místa dřív než ostatní. Ta atmosféra soutěžení byla opravdu silná. A pak představení začalo a vy jste najednou zjistili, o čem to celé bylo. O tom, jak jsou lidi do něčeho nuceni a bojují o své místo. A ten netradiční začátek byl opravdu originální způsob, jak lidi přinutit přemýšlet o tom, jak se chovají. Pak mi Petr Oslzlý vyprávěl o problémech, které mají. Zeptala jsem se ho, jak jim můžu pomoct.
Co vám na to odpověděl?
Pomoz nám dostat se do Anglie. Řekl: Čím víc budeme cestovat, tím budeme známější a tím těžší bude pro úřady nás zakázat, což tehdy zrovna chtěli udělat. A tak se nakonec podařilo uspořádat festival československé kultury, kde vystoupili kromě Provázku i další umělci, jako například výtvarnice Magdalena Jetelová nebo jazzman Jiří Stivín. Festival provázely i komplikace, například když skladatele Petra Ebena na poslední chvíli odmítl pustit jeho zaměstnavatel. Nebo když jsme zvali i oficiální československé představitele, české diplomaty z Londýna, kteří nevěděli, co od nás čekat. Byli hodně nervózní, abychom neudělali něco nepředvídaného a neznemožnili je. Nebo jsme museli platit hotel pro lidi, kteří nebyli umělci, ale kteří přijeli herce hlídat a kontrolovat, s kým se setkávají. Jeden z nich zastavil Petra Oslzlého právě ve chvíli, kdy se chystal potkat s Jessicou Douglas-Homeovou z Husovy nadace. Zmeškal proto vlak, kterým měl jet, aby vše neprozradil. Nakonec se mu to ale přece jen nějak podařilo.
Líbil se festival Britům?
Byl to obrovský úspěch, publikum bylo nadšené. Atmosféra byla opravdu intenzivní, což nebývá v Británii při vystoupení zahraničních umělců obvyklé. Herci využili příležitost předvést se beze zbytku. Znovu jsem tam cítila tu samou energii, kterou jsem zažila před lety v Itálii, když jsem tam viděla hrát slovenské studentské divadlo s Emílií Vášáryovou nebo Mariánem Labudou.
Tak jste se začala zabývat československým divadlem?
Ano, rozhodla jsem se tehdejší československé divadlo lépe poznat. Poprvé jsem do ČSSR přijela v roce 1965 a strávila jsem tu úžasný rok. Potkala jsem spoustu zajímavých lidí, jako byli Václav Havel nebo jeho kolega Jan Grossman. Vrátila jsem se v roce 1968 s tím, že si tu najdu místo v divadle. V šedesátém šestém to všechno vypadalo velice nadějně, tak jsem doufala, že to půjde. A pak přišla invaze.
Vy jste zažila, když armády zemí Varšavské smlouvy obsadily ČSSR?
Byla jsem zrovna v Praze, plánovala jsem, že tady celé léto zůstanu studovat divadlo. Chvílemi bylo cítit napětí, ale když přišel srpen 1968, byla atmosféra uvolněná. Lidé mohli cestovat, a tak začínali jezdit do zahraničí, někteří vůbec poprvé v životě. Pak jsem se jednou večer vracela domů z divadla, byla klidná, nádherná noc a svítil měsíc. A později během té noci jsem slyšela přilétat letadla. Bydlela jsem na Hanspaulce, kousek od letiště, a opravdu to vypadalo, jako by letadla přelétala přímo nad naší střechou. Jedno za druhým. O tři dny později jsem už seděla ve vlaku, který evakuoval západní cizince z Československa.
Ve vlaku?
Ano, letiště bylo v ruských rukou. Kontaktovali mě z britské ambasády, že na druhý den ráno jede ze Smíchovského nádraží vlak, který nás odveze domů, protože nikdo neví, co se tu bude dít dál. Z hlavního nádraží jsme jet nemohli, protože bylo obsazené. Na Smíchově byly davy lidí, kteří nastupovali do vlaku a loučili se. V kupé jsem seděla s jedním z Čechů, kteří emigrovali v roce 1948. V srpnu 1968 přijel na svou vůbec první návštěvu a nyní opět odjížděl. Řekl jen: Tak, a je to.
Vrátila jste se pak ještě do Československa?
Přijela jsem ještě dvakrát v devětašedesátém, ale to už jsem viděla, že se všechno mění. Ten proces byl sice pomalý, ale znatelný. Lidi začali přicházet o práci, protože nesouhlasili se vstupem vojsk, i když hranice byly na druhou stranu až do konce léta 1969 otevřené. Přijet sem pro mě tedy ještě v devětašedesátém nebylo těžké, ale než přišlo jaro 1970, situace už se výrazně zhoršila. V 70. letech jsem se do Československa prakticky nedostala. Až v roce 1980 mi jeden z přátel navrhl, jestli nechci napsat o českém divadle 60. let disertaci, když jsem viděla tak úžasné věci jako třeba právě zkoušky Kafkova Procesu v Divadle na zábradlí, které režíroval Jan Grossman. Měla jsem pocit, že o tomhle všem se v Československu postupně přestalo úplně psát, tak jsem si říkala, že to můžu udělat aspoň já z Anglie. Ale nevěděla jsem, kde začít. Naštěstí jsem byla v Bristolu, kde byl tím nápadem nadšený jeden z profesorů, specialista na ruské divadlo Edward Braun. A tak jsem se na začátku 80. let vrátila na měsíc do Prahy. Potkala jsem se znovu s Janem Grossmanem, který musel v roce 1968 z Divadla Na zábradlí odejít, a s ostatními lidmi, které jsem obdivovala. Na své disertaci jsem potom pracovala až do roku 1986.
Někdy v té době jste začala organizovat účast britských lektorů na tajných bytových přednáškách. K Praze se přidalo i Brno.
Ano, a pro Brno se také trochu změnila koncepce. Bylo pro nás stále důležitější, abychom nikdy nevrhli na nikoho ani stín podezření kvůli tomu, že se těchto aktivit účastní. Lidé, kteří na semináře chodili, sice nebyli příznivci tehdejšího režimu, ale stále ještě studovali na univerzitách nebo měli normální zaměstnání. Proto se jich třeba Jiří Müller, který plánoval strategii brněnských seminářů, nikdy neúčastnil. Nemohl na ně chodit nikdo, o kom už policie věděla. Jednou třeba přišel jeden ze studentů, že by chtěl na seminář vzít svého kamaráda, který byl známý jako disident. Museli jsme mu říct, že to bohužel nejde. Bylo by to příliš riskantní pro ostatní.
Takže ani vy jste se seminářů nemohla účastnit?
Přesně tak, z toho samého důvodu. České úřady věděly o tom, že jezdím pravidelně do Československa a že pracuji pro nadaci – zjistily to od svých agentů v Londýně. Přestože jsem lidi v Brně mohla navštěvovat, nemohla jsem navštívit tajné semináře těch, kteří nebyli policii známí. Mohla jsem jít do divadla, tam se s kýmkoli potkat, protože se vědělo o mých divadelních aktivitách, ale kdybych začala chodit na semináře, policie si mohla vše spojit. Vlastně, jednou jsem na semináři byla. Omylem, a ne na tom, který jsem organizovala. Jedna moje přítelkyně z divadla mi řekla, že jde na návštěvu ke známým a jestli se nechci přidat, že tam možná potkáme někoho zajímavého. Nevěděla o tom, že podobné semináře organizuji. A tak jsem se ocitla na jednom semináři Milana Uhdeho. Bylo to velmi pohodové a přátelské setkání, Uhde mluvil, jako by jen s někým konverzoval, ale evidentně byl tím, kdo byl lektorem. Jen jsem doufala, že si nikdo nic nespojí.
Jak semináře vypadaly?
Brněnská strategie byla, že na rozdíl od některých pražských seminářů nebyly otevřené komukoli. Petr pozval lidi na čaj, a řekl jim, že má návštěvu ze zahraničí, s níž se můžou setkat. To bylo mimochodem jedno z pravidel: slovo seminář nikdy nepadlo, takže kdyby byli studenti někdy vyslýcháni, mohli jednoduše říct jen to, že byli pozváni na čaj. Jeden z lektorů pak popisoval, jak čekal ve vedlejším pokoji, než dorazili všichni studenti, a pak přišel do místnosti, kde byla v běžném obývacím pokoji namačkaná spousta lidí. Musel tam být i tlumočník, protože většina lidí tehdy neuměla anglicky. Pro toho to byla obzvlášť těžká práce. Na konci se totiž tlumočila i diskuse, takže semináře běžně zabraly šest hodin, ale někdy až deset. Lidi pokládali nejrůznější otázky. Někdy i čekali, že jim přednášející řekne, jak celou situaci v Československu řešit, co dělat.
Jak potom přednášející popisovali svoji návštěvu?
Byli pohnutí, někdy až dojatí. Hlavně tím, že nikdy neviděli studenty s takovým hladem po vědění. Jeden ze studentů mi později řekl, že se na semináři ptal, jak máme žít v tomto světě komunismu a lží? Podle přednášejících studenti brali filozofii jako něco osobního, něco, co žijí. Na rozdíl od studentů na našich univerzitách v Anglii tihle studenti opravdu chtěli vědět, co to znamená v praxi.
Takže se mluvilo hlavně o filozofii, která byla v té podobě zakázaná?
Ano, o různých aspektech filozofie a politologii, ale i o současné historii, teologii, umění a také ekologii a životním prostředí. Podařilo se nám díky Jiřímu Müllerovi propojit environmentalistu Josefa Vavrouška, který tehdy pracoval ve Výzkumném ústavu v Praze, s Tomem Burkem, ředitelem Green Alliance, který v Brně na bytovém semináři přednášel o ekologii. Tomu se podařilo udělat na ústavu oficiální přednášku a vyvézt zprávy o ekologické situaci v Československu (v té době už se o ekologii ve světě mluvilo, ale komunisté stále jakékoli znečištění životního prostředí veřejně popírali, navzdory problémům, které znečištění očividně způsobovalo – pozn. red.) a v Británii je vydat. To setkání bylo ale velmi ojedinělé, přednášející jinak nikdy nevystupovali v obou městech.
Co ještě jste dělali pro Brno jinak?
Další takový příklad bezpečnostních opatření, která jsme zavedli, byl třeba přílet do Vídně. Většina našich lektorů totiž do té doby létala z Londýna do Prahy, jenže české úřady měly přístup k seznamu pasažérů. Někdo už vás tak mohl sledovat, jak vystupujete z letadla, další zase čekali u východu z letiště, měli s sebou i tajného fotografa. Vím to, protože jsem to našla v záznamech StB. Můj osobní spis z archivu zmizel, ale našli jsme o mně zmínku u mé kamarádky Aleny Hromádkové. Na letišti na mě nasadili šest lidí, kteří tam čekali, když jsem přiletěla. Možná jsem si jich měla všimnout, aby mě vystrašili. Možná to bylo myšleno jako varování, nevím. Nasedli pak do tří aut a sledovali moje taxi. Ve zprávě popsali každý detail: co jsem měla na sobě, co jsem nesla s sebou, cestu, kterou taxi jelo, místo, kde jsem vystoupila z taxíku, jak jsem si vzala kufr a došla ke dveřím domu, kde jsem měla bydlet.
Bála jste se?
Nebála. Já vždycky předpokládala, že mě sledují. Brala jsem to tak, že můžu navštívit, koho chci – pokud to nebude pro tu osobu nebezpečné – a oni si mě můžou sledovat, když chtějí. Takže pokud bylo jejich cílem mě vystrašit, úplně selhali. A protože jsem věděla, že můžu být sledována, byla jsem opravdu opatrná. Vždycky jsem věděla, že jsem britskou občankou a že nedělám nic protizákonného.
To, co říkáte, je dnes ve svobodné společnosti logické. Nebála jste se ale, že vás můžou uvěznit? Mohli si prostě něco vymyslet.
Ano, mohli. To udělali s Jacquesem Derridou.
Co se stalo?
Bylo to ještě předtím, než jsem začala pracovat pro nadaci, v roce 1981. Tehdejší úřady chtěly umlčet lidi, jako byl například filozof Ladislav Hejdánek, jehož semináře navštěvovalo hodně lidí, a tak je chtěli zdiskreditovat a ukázat jako zločince. Naplánovali, že to udělají přes jednoho z přednášejících na Hejdánkově bytovém semináři, francouzského filozofa Jacquesa Derridu, v jehož kufru ukryli drogy. Když měl odlétat, na letišti dostali instrukce, aby drogy v jeho kufru našli. Měli s sebou psy, kteří ale drogy pořád nemohli najít. Až po telefonátu, nejspíš typu, kde proboha ty drogy jsou, policie objevila čtyři balíčky s hnědým práškem schované v podšívce kufru, a Derrida byl na 24 hodin zatčen. Ale vybrali si špatného přednášejícího. Derrida byl totiž dobrým přítelem francouzského prezidenta Mitteranda, který zavolal tehdejšímu prezidentovi Husákovi.
Takže nakonec byla zdiskreditována totalitní policie, ne filozofové...
Ano, Husák byl prý naštvaný a po telefonátu řekl: Co se to děje? Co jste to proboha udělali?
Mluvila jste o tom, že místo do Prahy měli lektoři brněnských seminářů létat do Vídně. Bylo to tak pro přednášející ze Západu bezpečnější?
Pro ně cesty sem nebyly nijak zvlášť nebezpečné. Možná jsme si věřili až příliš, ale když jsme před odjezdem s lektory mluvili, zdůrazňovali jsme jim, že nedělají nic špatného, nic se jim nemůže stát. Čeho jsme se obávali víc, bylo, abychom neohrozili lidi na české straně, s nimiž jsme spolupracovali. A tak jsme vždy velmi trvali na dodržování našich pravidel. Díky pravidlu příletu do Vídně, mohli přejet hranici autobusem – lístek na autobus si koupili až u pokladny přímo ve Vídni, a tak se dostali do země, aniž by o tom komunisté věděli předem. Ukázalo se to jako velmi užitečný způsob ochrany. Například o pár let později, když jsme začali působit i v Bratislavě, přijel jeden z přednášejících, Robert Grant z univerzity v Glasgow, v pátek z Vídně. To, že překročil v autobuse hranice do Československa, zjistila policie až v pátek večer, a to už pro ně bylo pozdě něco podnikat. A tak přešel víkend, ale hned v pondělí poslali na všechny vzdělávací instituce a hraniční přechody avízo, aby profesora Granta při výjezdu z republiky zadrželi. Jenže on už byl pryč, opustil Československo v neděli večer, opět autobusem. A tak jen dostali odpověď: Toho muže už nedokážeme vypátrat, ztratili jsme stopu. To jsme se nicméně dozvěděli až později, ze svazků StB v 90. letech. Ukázalo nám to ale, že naše taktika byla správná.
V autobusech věci a lidi ale přece také prohledávali, ne?
Ano, ale ne všechna zavazadla. U knih jsme jim říkali, aby si je nedávali do hlavního zavazadla, ale třeba do igelitových tašek se svačinou na cestu, to bylo bezpečnější. Další bezpečnostní opatření, když jsme nechtěli, aby u sebe měli přednášející knihy a další kompromitující materiály, byli kurýři s knihami v neoznačených kufrech. Pokud by byly otevřeny, nikdo by se k nim nehlásil. Věci by tím pádem byly ztraceny, ale nedalo by se vypátrat, komu patřily. Ale nepamatuji si, že by se nám to někdy stalo.
Kolik lidí vlastně semináři prošlo?
Muselo jít o stovky lidí. Třeba v Brně chodívalo okolo čtyřiceti lidí, ne pořád všichni najednou. V Praze byly semináře – například ty, které pořádal Ladislav Hejdánek – kterých se za ty roky zúčastnilo okolo padesáti studentů, a pak byla celá řada menších. Pracovali jsme jako nadace deset let, takže během té doby prošla semináři spousta studentů z různých částí republiky. Nebyla to tedy tak okrajová záležitost, jak by se mohlo zdát. Když srovnáme, kolik publicity měla po sametové revoluci undergroundová hudba a umění, jako byli například Plastic People of the Universe, o vzdělávání se tolik nemluvilo. Proto dnes lidé o podzemních univerzitách moc neví.
Co bylo pro vás osobně z celé práce nejdůležitější?
Chtěla jsem vám zrovna vyprávět o teologickém semináři, který považuji za zásadní. Opět to byl Roger Scruton, který řekl, že bychom měli studentům za semináře nabídnout nějaký certifikát, že by výstupem měla být nějaká kvalifikace, kterou by mohli později použít. Myšlenka to byla skvělá, ale ukázalo se, že bude opravdu hodně těžké sehnat nějakého partnera na britské univerzitě. Pak se k nám ale přidal nový patron nadace, Andrew Lenox-Conyngham, který učil v Cambridge, a jeho kolegové souhlasili. V Praze se už léta pravidelně konal bytový seminář, který vedl Milan Balabán, odborník na judaismus, a studenty z jeho semináře jsme vybrali jako ty, kteří by mohli jako první takzvaný Cambridge Diploma Seminar navštěvovat.
Co museli splnit k tomu, aby získali certifikát?
Šest předmětů, každý rok dva, takže by jim zabralo tři roky vše dostudovat. Všechny přednášky, které měli za ten rok mít, museli ale absolvovat během jediného týdne. Přednášející mohl přijet jen na ten jeden týden, nemohl tu zůstat nebo jezdit pravidelně. Takže si dovedete představit, jak byli studenti, kteří k tomu chodili normálně do práce, vyčerpaní. Ale všechno se podařilo, první přednášky a zkoušky proběhly v létě 89 a fungovalo to skvěle. Práce studentů se nám podařilo dostat ven ze země a pro Cambridge přeložit do angličtiny. Šest z nich zkoušku složilo. Jenže další rok, to bylo 1990, samozřejmě nikdo moc neměl myšlenky na nějakou akademickou práci. Ale tihle studenti byli tak motivovaní, že se jim nakonec podařilo pokračovat a diplom získat. Oba diplomy – Cambridge Diploma a Cambridge Certificate, což byla o něco nižší úroveň – jsou platné jako kvalifikace Cambridgeské univerzity a jeden ze studentů si diplom později nechal nostrifikovat na Univerzitě Karlově.
Jak nadace fungovala po roce 89?
Britové samozřejmě navrhli, že teď už můžou skončit. Ale Češi nechtěli. A tak jsme pokračovali, jen trochu jinak. Některé aktivity fungovaly dál, například Cambridge Diploma Seminar. A jindy zase přednášející jezdili dál jen za sebe, nijak organizovaně. Během 80. let si vybudovali kontakty se studenty a chtěli se s nimi i dál vídat, vědět, jak se jim daří a jak pokračuje jejich kariéra. Pomáhali jim také se studijními cestami, aby se jim rychleji podařilo zorientovat a navázat kontakty na zahraničních univerzitách. Jedním z těch lidí byl například Petr Fiala, pozdější rektor Masarykovy univerzity. Ten mi jednou říkal, že zrovna v jeho případě to bylo extrémně důležité, co se týče jeho orientace v politologii. A těm, kteří se podíleli na filozofických seminářích v Praze, se pak podařilo obnovit katedru filozofie na Univerzitě Karlově. Myslím, že hlavní osobnost, která na tom měla zásluhu, byl Petr Rezek, který tím byl řekněme „nesametový“. Řekl tehdy, že stávající zaměstnanci jsou nekompetentní a musejí odejít. Slyšela jsem, že tu katedru prostě obrátili vzhůru nohama. To bylo tehdy neobvyklé. Na spoustě jiných kateder zůstali staří profesoři z dob komunismu a pro nové lidi bylo velmi těžké se tam dostat.
Zaujala mě věta, kterou máte ve svém profilu na webu. StB označila v roce 1988 Husovu nadaci za „jednu z nejnebezpečnějších organizací ideologicky podvratné povahy působící z území Velké Británie proti ČSSR“. Naznačuje, že vzdělání bylo pro totalitní systém hrozbou. Souhlasíte?
Tahle věta pochází ze záznamů StB, konkrétně z Londýna, kde se tehdy snažili přijít na to, co nadace vlastně dělá. Je očividné, že člověk, který tu zprávu psal, opravdu stál o to nadaci infiltrovat a dozvědět se co nejvíc o našich plánech a aktivitách. Ale jedno z pravidel nadace bylo, že v ní mohou působit jen Britové, žádní čeští emigranti. Ne samozřejmě proto, že bychom si jich nevážili, ale protože byli i v zahraničí sledováni a pro agenty by pak bylo mnohem jednodušší zjistit, co děláme.
Takže věříte tomu, že vzdělání opravdu může něco změnit?
Myslím, že to je jediná věc, která může něco změnit! Protože to, jak jsou lidé vychováváni a co se naučí, formuje jejich přístup k životu. Když tehdy Petr Oslzlý a Jiří Müller plánovali, co bude brněnské bytové semináře zastřešovat, shodli se, že to bude etika. Později se mě ptal jihoafrický spisovatel Dan Jacobson, který na několika seminářích sám přednášel, jestli se nějaké téma prolínalo všemi semináři. Řekla jsem, že to byla etika. On se zhluboka nadechl, pak se dlouze odmlčel a nakonec řekl: Ano, to dává smysl.
Aktualizováno 15. 1. 2020