Až se bude připomínat 30. výročí sametové revoluce, bude rektor Janáčkovy akademie Petr Oslzlý vzpomínat i na něco, co ukončila. S přáteli v Brně mezi lety 1984 a 1989 organizovali takzvanou Podzemní univerzitu, tajné bytové semináře převážně britských odborníků, kteří měli do Československa přinést to, o čem se tehdy na vysokých školách nemluvilo. Původně se semináře měly orientovat jen na filozofická témata, nakonec se ale oborově rozkročily daleko víc.
Koncept tajných brněnských bytových seminářů vymyslel Oslzlého přítel Jiří Müller, který je ale nechtěl přímo organizovat, protože už tehdy byl sledován. Britské přednášející, které do Československa posílala nadace Jan Hus Educational Foundation, tedy hostil Oslzlý. Konaly se převážně v jeho bytě, a to od prosince 1984 až do revoluce. Zpočátku hlavně filozoficky orientované přednášky se časem rozběhly do nejrůznějších oborů. Vystupoval na nich například politický filosof David Levy, politolog John Keane, filozof Francis Dunlop nebo politolog David Regan a řada dalších. Mezi jejich posluchače patřili například pozdější rektoři Masarykovy univerzity Milan Jelínek, Jiří Zlatuška nebo Petr Fiala, či rektor JAMU Ivo Medek.
Měl jste strach, když jste se do organizace přednášek pustil? Přece jen vám hrozily nejrůznější postihy.
Ne. Uvědomoval jsem si, co všechno to pro mě a moji rodinu může znamenat, ale mojí první reakcí bylo nadšení. Zrovna v té době mi totiž zakázali cestovat do zahraničí, což mě zasáhlo. Byl jsem zvyklý se Západem spolupracovat a cítil jsem se být natolik součástí mezinárodního hnutí alternativních divadel, že to, že mi znemožnili vyjíždět, pro mě byl velký zásah do života. Organizací seminářů se najednou otevřela možnost, že zahraničí bude jezdit za mnou, a to nejen divadelníci. Navíc jsem už v té chvíli věděl, že i pro mě to bude obrovské obohacení. Svoji pozdější pozici poradce prezidenta Václava Havla bych bez vyslechnutí všech těch přednášek vykonával daleko méně kvalifikovaně, než jsem ji nakonec mohl vykonávat.
Opravdu jste neměl žádné obavy?
Samozřejmě, když v tom období někdo zazvonil před sedmou ráno nebo po deváté večer, kdy obyčejně chodila Státní bezpečnost, tak jsem se hodně polekal. Měl jsem vypracované skrýše pro samizdaty, takže jsem do nich nejdřív dal věci a pak jsem šel otevřít. Nebo v jednom případě, kdy jsem vyhlédl kukátkem, a bylo mi to zcela jasné, jsem se šel ještě i podívat na spící děti. A pak jsem otevřel, abych se nechal zatknout, ale oni to byli polští dělníci, kteří měli někde ve vedlejším domě ubytování a hledali ho. Jak měli baloňáky, tak mi to evokovali tajnou polici, a vůbec nechápali, proč je tak radostně vítám. Můj základní pocit ovšem byl, že přijímám dar a obrovskou příležitost.
Ptám se i proto, že koncepci brněnských seminářů vymyslel váš přítel Jiří Müller, ale protože ho policie sledovala, nechal jejich praktickou organizaci na vás a lidé se navíc scházeli ve vašem bytě.
Samozřejmě jsem věděl, že riziko je velké a padlo na mě, ale s tím jsem ten úkol přidal. S Jiřím jsme navíc vymysleli sérii kroků, podle nichž jsme se chovali, abychom riziko minimalizovali. Já jsem například večery vždy uváděl s tím, že jsem v roce 1968 pobýval ve Velké Británii, kde jsem hrál v Mezinárodním divadelním klubu. Měli jsme velký úspěch a vyprodaná představení, na která chodili lidé stejného věku a intelektuálního zaměření, a tak jsem tam získal spoustu přátel. Oni se navíc později ocitli ve vysokých akademických pozicích na vysokých školách a čas od času má někdo z nich tendenci přijet na návštěvu a bylo by mrháním možností, kdybychom toho nevyužili a nesešli se s nimi k rozhovoru. Samozřejmě to ale byly zcela regulérní přednášky a semináře.
Přednášejícími byly většinou hvězdy svého oboru. Jak reagovali na realitu, se kterou se na návštěvě Československa setkali? Přece jen přijeli do jiných poměrů, než na co byli zvyklí z domu. Navíc hned první přednášející londýnský filozof David J. Levy nedbal vašich rad a místo autobusem přes benevolentnější přechod v Mikulově jel vlakem přes Břeclav, odkud si ho vytáhla k výslechu policie.
Reakce byly rozdílné, ale nutno říci, že hlavní organizátoři na britské straně, lidé z Jan Hus Educational Foundation, je na zdejší poměry připravovali a instruovali je. Dokonce myslím, že někteří z hostů měli o našich poměrech nakonec černější představu, než jaká byla realita. Například jeden z hostů mě zaujal tím, že když jsme jeli v jednom už temném večerním čase z autobusového nádraží tramvají, divil se, že tady normálně svítí na ulicích světla. Nejdřív mi to nedošlo, tak říkám, ano, svítí, někdy je výpadek, ale teď už minimální. A on pak pokračoval slovy o tom, že tady lidé večer normálně chodí, a to už mi to začalo docházet, tak reaguji, že chodí, proč by nechodili. A on ještě dodal, že vypadají docela spokojeně, tak jsem se po něm chtěl, ať mi vysvětlí ty otázky, a on reagoval, že myslel, že je tady zákaz vycházení. Dokonce měl představu, že je tady takové nějaké zatemnění.
Jak jste se vy sami snažili zahraniční hosty a semináře krýt?
Spočívalo to například v tom, že i když většinou pobývali u nás, tak se první noc ubytovali v hotelu, který zaplatili, aby dostali potvrzení do dokladu. Kdyby totiž bydleli v soukromí, muselo by se nahlásit, kde konkrétně, a to by bylo podezřelé. Také jsme je instruovali, aby byli při příchodu na recepci trochu hlasitější, zašli si na skleničku a halasně se ptali na pamětihodnosti nebo zajímavé hospody v okolí. Oni totiž i recepční byli někdy vázáni spoluprací. Kromě prvního večera už ale hosté do hotelu nevešli, aby na sebe zbytečně nenabalili tajnou policii.
Na začátku jste na seminářích stanovili kapacitu dvacet lidí. Podle čeho jste studenty vybírali?
Moje obrovská výhoda tehdy spočívala v tom, že Divadlo Husa na provázku žilo v divácké komunitě, která na sebe nepřetržitě nabalovala nové a nové generace, takže pro mě bylo běžné stýkat se se studenty nebo mladými lidmi. Vždycky jsem říkal, že divadlo chápu jako komunitu lidí, kteří skrze divadlo společně ohledávají svět a jedni jenom mají v diskusi hlavní slovo a to jsou ti, kteří divadlo dělají. Znal jsem tedy řadu lidí, a to právě těch aktivnějších, protože jenom takové osloví divadlo nebo různé debaty a besedy, které jsme dělali. Navíc jsem měl výhodu, že moji dva synovci studovali na filozofické fakultě, takže přivedli svoje kamarády, mezi nimi například Petra Fialu, pozdějšího rektora Masarykovy univerzity. Postupně se to nabalovalo. Každý z těch, kdo chodil, byl svým způsobem prověřen komunitou, nikdy jsem nezačal zvát nikoho, koho by mi doporučil jenom jeden člověk. A pokud ano, tak jsem se na něj snažil najít ještě další věrohodnou referenci. A také jsem všem říkal, že mají všechno, co se na místě dozví, naprosto svobodně a co nejvíc užívat ve svém myšlení, pouze není zrovna vhodné říkat, kde se to dozvěděli.
Přednášky měly být původně orientovány na filozofii, ale pak se jejich zaměření trochu proměnilo. Jak se to vyvíjelo?
Na začátku jsem vycházel z toho, že všechny filozofické i politologické přednášky by se měly vztahovat k etice. Pětačtyřicet let nacistické a komunistické totality totiž nejvíc destruovalo morální stránku společnosti. Ale pak jsem si hned na začátku řekl, že chci vycházet z koncepce „Faculty of Arts“, středověké, všeobecně orientované univerzity a chci, aby sem začali postupně přijíždět i umělci, lidé od divadla, výtvarníci, spisovatelé, dramatici či hudební skladatelé. Podle přednášejícího jsme také obměňovali skupinu posluchačů, takže můj pozdější předchůdce na rektorské židli Ivo Medek některé hudební semináře také navštěvoval. Obecně, kdyby se počítal poměr studentů a rektorů, kteří se z nich později stali, tak si myslím, že nemáme konkurenci.
Na to se nelze nezeptat: Měli to ti lidé v sobě vždycky? Do jaké míry je k jejich pozdějším kariérám nasměrovaly vaše přednášky?
Sám jsem nad tím teď přemýšlel, jeden z mých synovců, který na semináře také chodil, totiž například přednáší na římské univerzitě. Myslím, že to bylo přirozené. Šlo o výběr lidí, o kterých člověk instinktivně věděl, že je zajímala debata. My jsme vedli opravdu hluboké diskuse a řešili otázky vysoké filozofie. Semináře trvaly sedm až devět hodin. K něčemu takovému musí člověk mít odhodlání vycházející z vnitřní potřeby a nasazení. Nesporně to všechno byli lidé, kteří by byli úspěšní v normálních svobodných poměrech, takže když nastaly, začali svůj potenciál naplňovat.
V knize Podzemní univerzita máte zajímavou zmínku o tom, že minimálně na prvních seminářích se projevovala neschopnost vést diskusi. Jak přesně?
Posluchači měli tendence s přednášejícím výrazně souhlasit nebo nesouhlasit, jenže diskuse je umění. Říkat, že s něčím nesouhlasím, nemá příliš velký význam. Pokud to chci říct, tak to mám vyjádřit tak, že rozeberu, s čím jsem v myšlenkovém rozporu. Nesouhlas, není odpověď. Tou je přednesení jiného názoru, který je ale nějak podmíněn tím, co bylo řečeno. K tomu ale bohužel tehdejší společnost nebyla vychována, tady se žádný dialog nevedl. Šlo to od hlavy, vládnoucí moc nebyla na jakékoliv úrovni schopna vést jakýkoliv dialog, to bylo vidět i v průběhu revoluce a na jejich rozhovorech s Občanským fórem a Václavem Havlem. Zasahovalo to ale celou společnost. Myslím, že celá 90. léta jsme se dialogu učili.
Vytrénovali se posluchači za těch pět let, co se semináře konaly?
Vytrénovali a bylo strašně zajímavé to sledovat, poněvadž my jsme pak vedli debaty i mezi sebou. Když skončila seminární část večera, pokračovali jsme u dalšího čaje, kterého jsem tehdy navařil hektolitry. Pokračování diskuse bylo dobré také v tom, že hosté mohli odcházet postupně, nepoutali jsme tak pozornost tím, že z domu najednou vyšla spousta lidí. Kultivaci dialogu pomáhalo i to, že jsme se setkávali i v mezičase. Bylo fascinující sledovat tu proměnu i sám na sobě.
V čem jste cítil posun?
Bez oněch přednášek bych byl později daleko méně kvalifikovaným poradcem prezidenta republiky Václava Havla a daleko méně bych na to byl připraven. Řada z přednášek, a to i těch filozofických směřovala k politickému myšlení. Jan Hus Educational Foundation, čili Husova nadace, dodržela náš požadavek, aby nepřijížděli jen konzervativní myslitelé, ale vyhledávali také filozofy, kteří patřili k liberálnějšímu proudu nebo byli orientováni doleva, jako například John Keane. Ten u nás byl spolu s Davidem Levym dokonce třikrát. Kdyby nedošlo na revoluci, tak jsme spolu s nimi vyjednávali, aby absolventi dostávali i nějaký doklad o absolvování, diplom, který by byl stvrzen Husovou nadací, nebo se uvažovalo, že by zájemci absolvovali nějaký typ zkoušek.
Byl o to zájem?
Nesporně by to řada absolventů před Listopadem ráda využila pro svoji další kariéru ve svobodném světě. Diplom má ve vzdělávání velkou váhu, to neříkám jen jako rektor, který je podepisuje. V mém oboru dramaturgie a režie se to děje jen málo, protože přijímáme jen velmi málo uchazečů, ale osobně mě velmi dráždí, když třeba u dětí přátel vidím, že jsou laxní a nedotáhli vzdělání až do fáze diplomu. Téměř každý toho později lituje.
Jenže pak tu máme fenomén, kdy se jde za diplomem a ne za vzděláním…
S tím já se ve své pedagogické praxi nesetkávám. Studentům dramaturgie a režie vždycky říkám, že dramaturg musí být nevzdělanější člověk v divadle, a pokud to tak není, na dramaturgický post nepatří. V našich oborech diplom zase nemá takovou váhu. I u nás jsou špičkoví režiséři, kteří vysokou školu neabsolvovali a jsou vynikající umělci. Ale stejně je to vždy zase dovede k nutnosti vzdělání. Jen laik si může myslet, že umění je výsledkem náhlého osvícení. Nápad je obrovská věc, ale k tomu je nutná spousta práce a pro ni se člověk potřebuje neustále vzdělávat.
Když si srovnáte studenty, kteří chodili na bytové semináře a pak ty, které jste vídal ve škole už za svobodných poměrů, lišili se v něčem?
U nás se jednalo o opravdu o výjimečnou skupinu, kde byli nejen studenti, ale třeba i profesor Milan Jelínek, který byl naším učitelem a u něhož doma se odehrávala francouzská část seminářů. Byla to zvláštní, vysoce kultivovaná skupina, a jak se později ukázalo lidé špičkových schopností. Popsat dnešní studenty by bylo na samostatnou studii, jsou zkrátka jiní. Když přijel v 90. letech někdo ze zahraničí přednášet, nebyl s návštěvností takové přednášky problém. Teď, i když je to špičkový člověk, tak nemáte jistotu. Na druhou stranu se dnes velice vyvíjí jazykové schopnosti studentů i ona schopnost dialogu. Nemohu říct, že by studenti na začátku 90. let víc prahli po vzdělání než teď. Teď mají zkrátka spoustu možností, což je vynikající.