V roce 1999 vydal historik a průkopník orální historie v Česku Miroslav Vaněk knihu Sto studentských revolucí. Vyprávěla příběhy stovky bývalých vysokoškoláků, kteří stáli u listopadových událostí roku 1989. Byla téměř hned vyprodaná. Nyní, po dvaceti letech, vychází její pokračování: Sto studentských evolucí. Nahlíží na revoluční události s ještě větším odstupem a také pohledem rodičů a dětí tehdejších studentů.
Jak historik a autor obou publikací přiznává, že pokračování bylo těžké napsat. Chvílemi ho studentští vůdci totiž štvali: „Je jich hrstka, ale každý si uzurpuje krédo, že to on vyvolal revoluci.“ Ale dodává, že dost často je to vina samotných médií. A co mají aktivističtí studenti z dob listopadu 1989 podle něj společného? „Je to skupina lidí, která neřekla: my se na to vykašleme, to neovlivníme, jsme jen malí pěšáci ve hře. Naopak si v jednu chvíli řekli: my vystoupíme. Skutečně se nebáli. Ač jsem si někdy říkal, že už tak jsou to hrdinové a mně se nechce jejich pomník ještě zvětšovat, tak odvahu skutečně měli. A to si myslím, že je poučení, které si člověk má z knihy vzít. Aktivismus a odvaha totiž ne vždy jdou ruku v ruce. Dnes je na sociálních sítích aktivistů spousta, ale prokázat skutečnou odvahu? To se ne vždy daří. Činy chybí,“ tvrdí.
Vaše první publikace, vydaná v roce 1999, vypráví příběhy stovky bývalých vysokoškoláků, kteří stáli u listopadových událostí roku 1989, jejich vlastními slovy. Tedy přináší jejich pohled na věc s desetiletým odstupem. Jak vás tehdy napadlo takovou knihu zpracovat?
Kniha je unikátní hned z několika pohledů. Zaprvé metodou. Metoda orální historie se do té doby nedělala, respektive ne tak, že by kniha stála především na základě orálně historických rozhovorů. My jsme s kolegou Milanem Otáhalem a dalšími pořídili sto rozhovorů s bývalými vysokoškoláky z celé české a moravské části tehdejšího Československa. Kniha měla vyzkoušet možnosti využití metody v historiografii, a to jak v rovině získání naprosto nových pramenů – rozhovorů s narátory –, tak možnosti jejich interpretace, která tvoří jádro první přibližně čtvrtiny knihy. Metodou orální historie jsme se snažili zmapovat studentskou manifestaci v týdnech a měsících kolem listopadu 1989, událostí kolem Václava Havla a tak dále. Také jsme chtěli vědět, proč se vysokoškoláci revoluce účastnili. Proč zrovna studenti? Byla přeci spousta jiných skupin obyvatelstva, které se toho neúčastnily. Proč to byli zrovna studenti, kdo stál v tu chvíli na barikádě?
Proč tedy zrovna oni?
Je to generace, která nezažila rok 1968 na vlastní kůži jako jejich rodiče. Nenesli tíhu tohoto zážitku na svých bedrech. Za druhé byli mladí, což samo o sobě psychologicky v sobě nese rysy jisté radikálnosti, a tak trochu happeningu. Ta skupina byla velmi uzavřená, byli to vysokoškoláci hodně specifičtí ve svých názorech, kdy byli přeci jen trochu vepředu. V českém národě dost často právě studenti zastupují politiku, a to už od 19. století, od revoluce 1848. Velkou roli jakéhosi motoru, rozhýbání společnosti, hráli také v letech 1938, 1948 nebo 1968. No a také už byla jiná doba. Mladá generace ne jen studentů se pohybovala v lehce globalizovaném světě. Informace přicházely do Československa rychleji než dříve, hudba a móda, na které se čekalo deset let, najednou byla přístupná do pár týdnů. Železná opona korodovala a propouštěla mnohem více vlivu ze Západu.
Podle čeho jste vybírali stovku vypovídajících ve vašich knihách?
Našli jsme v každém kraji a každé vysoké škole výrazné exponenty sametové revoluce a od nich jsme se metodou nabalování, rozšiřování okruhu, dostali k dalším. Samozřejmě to byli lidé, kteří v té době aktivně vystupovali. Revoluci nedělalo sto procent studentů, ale jen deset až patnáct procent. Ostatní se jí nezúčastnili z různých důvodů: někteří se báli, některým rodiče řekli, ať jedou domů, někteří si udělali dovolenou. Navíc mezi aktivními školami byly obrovské rozdíly. DAMU a HAMU se účastnily skoro stoprocentně, tam chyběl jeden, který byl nemocný. Stejně na tom byly i ostatní umělecké fakulty a hodně se zapojovala také žurnalistika. Ale třeba na Pedagogické fakultě v Plzni (která je dnes součástí Západočeské univerzity) se účastnilo jen deset procent studentů a na technicky zaměřených univerzitách také tak. Náš záměr ale nebylo vybírat na rozhovory jen studenty, ale i lidi z druhé strany barikády, což už se nám dařilo o poznání méně.
Koho myslíte lidmi z druhé strany barikády?
Ty, kteří byli ve strukturách školských výborů Socialistického svazu mládeže, kde už nešlo ani tak o ideologii, naopak dělali i jiné věci. Například vydávali vysokoškolský časopis, pořádali studentská fóra, kde se zabývali různými tématy, počínaje problémy na kolejích až po zakázané knihy. Začali se tam bavit o opozici a v polovině roku 1989 přinesly jejich časopisy rozhovor s Václavem Havlem. Podtrhávám, že v polovině roku, tedy ještě před revolucí.
Tato původní kniha Sto studentských revolucí se rychle vyprodala. Dá se říci, že vaše aktuální kniha Sto studentských evolucí je té první podobná?
Ani ne, jsou to dvě různé knihy. Ta první mluví spíše o konkrétních záležitostech, dodává informace o revoluci a trochu supluje i písemné prameny. U druhé, současné knihy, jsme šli spíše časosběrnou perspektivou, něco podobného jako režisérka Helena Třeštíková dělá ráda v časosběrných dokumentech. Naším cílem bylo po dvaceti letech z odstupu znovu získat pohled na revoluci a dění kolem ní a po ní. Dívají se na ni opět se svými zkušenostmi, které mezitím získali. Předpokládali jsme, že se jejich smýšlení o revoluci určitě posunulo. V prvním kole rozhovorů jsme se neptali na konkrétní otázky. Prostě jsme jen přišli, pustili diktafon a zeptali se: jak se ubíral váš život dál od doby, co jsme se neviděli? Jsou to otevřené otázky, ve kterých necháváme narátory, aby si strukturovali svůj život sami. Nijak do toho nezasahujeme a neovlivňujeme tok jejich řeči našimi otázkami. Tím pádem si vytváříme prostor, kdy můžeme analyzovat, co je pro ně důležité.
A co je tedy pro tehdejší vysokoškoláky z revoluční doby důležité?
Zásadní moment je pro ně studentská stávka a rok 1989. To je kruciální moment, od kterého se všechno změnilo. Moment, od kterého se odvíjí před a po. Udělali jsme první kolo rozhovorů, každý vypověděl své zážitky, co dělal těch dvacet let od posledního setkání s námi. V první knize rozhovory natáčel tým sedmi lidí a ve druhé tým deseti lidí z našeho ústavu. Počkali jsme, až všichni uděláme dohromady sto rozhovorů, měsíc co měsíc jsme se o nich na poradách bavili a začali jsem vytvářet korpus hlavních otázek, které se v těch rozhovorech spojovaly a které jsme pak chtěli položit všem. Tedy proběhlo sto rozhovorů a z nich pak vykrystalizovalo osm jednotících okruhů.
Jaká hlavní zjištění z těch rozhovorů vyšla?
Tak například že naprostá většina tehdejších studentů má k revoluci i třicet let poté jednoznačně pozitivní vztah. Jsou si vědomi, že problémy nastaly, ale říkají, že to pro ně byla bez diskuse hodina H, životní zážitek, který už se nebude opakovat. Byl to pro ně neuvěřitelný pocit štěstí a svobody. Vyprávějí ty události různorodě, ale sjednocují je tato tvrzení. Pak jsme se ptali, jak hodnotí vlastní rodinu. Jak si myslí, že revoluci vidí jejich rodiče a jak ji vidí jejich děti. Děti jsou dnes studenti a rodičům je kolem sedmdesátky. Zajímalo nás, zda je revoluce jen generační téma, že oni – narátoři vyhráli, ale rodiče už to vnímají jinak.
Ukázalo se, že starší generace většinou je spokojená, ale také část rodičů už si tu dnešní dobu představovala jinak a nejsou tak spokojení jako jejich děti. Často se to před svými dětmi stydí říct, ale ta super spokojenost u nich není. Naopak nejmladší generace dnešních studentů zčásti považuje soudobé dějiny za pravěk a postavy revoluce jsou pro ně něco jako mamuti, něco, co už je dávno pryč. Jejich rodiče, tedy naši hlavní zpovídaní, jsou ale rádi, když si to jejich děti nějak připomínají a když o tom doma diskutují.
Oceňují také, když jejich děti dnes někde aktivně vystupují a protestují, když se vyjadřují k aktuálním tématům, jako například životní prostředí, politika a tak dále. Zazněl také zajímavý názor, když jeden z respondentů řekl: my jsme antikomunistická rodina, ale dnes si říkáme, jestli bychom neměli přeci jen přemýšlet ne jen o tom, co bylo špatně a jak jsme všichni proti, ale také o budoucnosti. Skončit s minulostí a dívat se spíš, co by se dalo vylepšit do budoucna. Antikomunismus už není cesta dopředu a dnes musíme řešit úplně jiné výzvy než dříve. Nadávat na komunisty jen strhává negativní myšlení, které nevede k ničemu pozitivnímu. Jen neustále řešíme, kdo byl spolupracovník a kdo agent a kdo byl větší a menší komunista. Jenže tohle myšlení je hodně schematické. Byla spousta lidí, kteří patřili jako členové do strany, ale zodpověděli si to sami před sebou a nebyli nikde angažovaní. Jednoduše tato nejmladší generace to viděla jinak a to mi připadalo hodně zajímavé.
Bylo těžké po dvaceti letech od prvního rozhovoru sehnat kontakty a vypátrat znovu tehdejší listopadové studenty?
Nejtěžší pro mne bylo spíš rozhodnout se napsat tu knihu. Bojoval jsem s tím asi pět let a měl jsem obrovské dilema. Chvíli mne někteří ti studentští vůdci tak štvali…
Čím?
Tím, že je hrstka lidí, kteří dělají pořád dokola rozhovory, a každý z nich si uzurpuje to krédo, že on vyvolal revoluci. Stali se z nich novodobí partyzáni. Pamatuji si, jak nám ve škole vodili partyzány z války, chodili k nám do třídy na ukázku. Partyzánů by mělo přirozenou křivkou být čím dál tím méně, ale překvapivě jich bylo čím dál více. Najednou po válce je každý partyzán a já se bojím, že s listopadovými vůdci to bude stejné. Jenže po pěti letech příprav jsem zjistil, že se z toho pocitu musím vypsat.
Nemyslím si, že by ty hrdiny dělali oni sami ze sebe, ale dost často je z nich vytvářela média. Pro novináře je samozřejmě jednodušší najít lidi, kteří již jsou známí, protože už na ně existuje kontakt, většinou na to kývnou a možná tomu vydání přinesou větší čtenost. Ale pro nás tohle nemůže být vodítko, musíme mít zaznamenané všechny. Není dělící čára mezi většími a menšími hrdiny. Existuje dělící čára mezi regiony a Prahou, samozřejmě osobnosti z regionů jsou méně vidět, ale nebyly méně významné. V Praze to začalo: bylo zde první setkání na Albertově a následně byli právě oni zbiti na národní třídě. Mnozí skutečně dostali pendrekem přes záda a byli fyzicky konfrontováni s násilím. Vyvřelo to v Praze a Praha je spojená s tou kulturou a s disentem, kdežto ostatní města už tolik ne.
A tady začal ten problém, že se říká: Češi z regionů se připojili až později. Ale to není tak úplně přesné: studenti z regionů naopak prokázali velkou míru hrdinství a odvahy, protože nikdo netušil, co se mu může druhý den přihodit. Jestli ho vyhodí ze školy, jestli bude mít nějaké další potíže a tak dále. U mimopražských bylo zajímavé, jak přenesli zkušenost toho zásahu a bití. Věřili té myšlence natolik, že si řekli: ano, my to bereme, přijímáme a budeme to prosazovat v našem městě nebo vesnici. Sami to nezažili, ale byli ochotni to předávat dál. A to mnohokrát v daleko konzervativnějších městech, kde to bylo velmi složité. Bylo těžké třeba v Ostravě přesvědčit dělníky nebo horníky o tom, že by měli něco změnit a vzdát se starých pořádků.
Co vlastně mají vaše knihy rozhovorů čtenáři sdělit? Co si z nich má odnést?
Sdělují několik věcí: za prvé význam aktivismu a aktivity jako takové. Je to prostě skupina lidí, která neřekla: my se na to vykašleme, to neovlivníme, jsme jen malí pěšáci ve hře. Naopak si v jednu chvíli řekli: my vystoupíme. Za druhé že se skutečně nebáli. Ač jsem si někdy říkal, že už tak jsou to hrdinové a mně se nechce jejich pomník ještě zvětšovat, tak odvahu skutečně měli. A to si myslím, že je poučení, které si člověk má z knihy vzít. Aktivismus a odvaha totiž ne vždy jdou ruku v ruce. Dnes je na sociálních sítích aktivistů spousta, ale prokázat skutečnou odvahu? To se ne vždy daří. Činy chybí. Na životních příbězích listopadových studentů se také ukazuje, že často ani netušili, co ta svoboda ve skutečnosti znamená. Nikdo neuměl přesně dohlédnout, jak je svoboda složitá a jak se o ni musí bojovat. A úplně nejdůležitější zjištění myslím je, že svoboda rovná se zodpovědnost, což ne všem docházelo.
V jaké fázi je vaše kniha teď?
Obě knihy, původní, i ta v novém doplněném vydání, jsou již v prodeji. Kniha Sto studentských evolucí vychází ve třech svazcích 11. listopadu 2019.
Kde se dají sehnat?
Původní knihu vydalo nakladatelství Karolinum a bude mít i elektronickou verzi. Kniha nová vychází v nakladatelství Academia. Obě tedy budou k dostání ve všech knihkupectvích.
Co dalšího ještě chystáte v souvislosti s třicetiletým výročím listopadu 1989?
S Českou televizí jsme připravili půlhodinový dokument Mladí mladým, který na základě téměř čtyřiceti rozhovorů, které jsme do projektu natočili, a archivních záznamů znovu vypráví příběh někdejších studentských vůdců – byť ve formě, která není v akademickém prostředí běžná. Dále připravujeme web Sto studentských (r)evolucí, který bude spuštěn 17. listopadu. Bude možné si na něm pustit úryvky videí z rozhovorů i s přepisy těchto vybraných pasáží.
Dále od 11. listopadu pořádáme výstavu. Potrvá asi měsíc a bude v Akademii věd na Národní třídě v Praze. Celá bude o 17. listopadu 1989 včetně vizuálních ukázek. Získali jsme neuvěřitelné fondy starých transparentů velkých například deset krát tři metry. Budeme také vystavovat některé staré dokumenty. Dále 13. listopadu organizujeme akci Stálo to za to!, v kulturním centru Kaštan na pražském Břevnově. Bude tam výstava, kterou přichystalo Popmuseum, uvedeme obě knížky a promítneme zmíněný dokument. Pak budou až do rána hrát čtyři kapely.
16. listopadu máme v Divadle Ponec slavnostní křest knihy, kam přijede všech sto zpovídaných tehdejších listopadových studentů a bude se tam slavit – pravděpodobně také až do rána. Ještě před tím ale v sobotu 16. 11., mezi 18:00 až 20:00 poběží videomapping na budovu Akademie věd na Národní třídě, budou jej promítat z Nové scény Národního divadla. A ještě v ten samý den v Akademii věd povedeme od 16:00 besedu s tehdejšími studenty, kteří vystupují v naší knize, a to v rámci festivalu Týden vědy a techniky (18. listopadu profesor Vaněk vystoupí také na besedě Masarykovy univerzity na Festivalu 30 let svobody v Brně – pozn. ed.).
Autorka je redaktorkou Hospodářských novin.