Každého, kdo navštívil její cyklus BMW uvádí, nadchla její nesmírně vtipná a poutavá popularizace hudby minulých století, zejména z období baroka a klasicismu. O hudbě umí Barbara Maria Willi přitažlivě a s humorným nadhledem hovořit v nečekaných souvislostech, ale zároveň ji také umí na cembalo mistrovsky interpretovat a je též populární profesorkou či dramaturgyní festivalu Concentus Moraviae, jehož podzimní mimořádný ročník právě začíná.
Věnuje se staré hudbě a její interpretaci, na Janáčkově akademii múzických umění založila a vede Katedru varhanní a historické interpretace. A připomíná, že přídomek „stará“ rozhodně neznamená „zastaralá“ a že je škoda vnímat ji muzeálně.
„Archetypy v hudbě jsou, ať jsou to biblická, nebo mytologická témata, ať jsou to polyfonní, či homofonní styly. Ale jedná se neustále především o hluboce lidská témata, která mají v každém období možná jiné šaty a klobouk, ale jádro jejich sdělení je stejné. Od Shakespeara ani Monteverdiho se na základních emocích člověka pranic nezměnilo. Láska, lhostejnost, nenávist, smutek, radost, závist nebo naděje jsou pořád stejné,“ říká profesorka hry na cembalo brněnské JAMU, která od roku 2017 působí i v Nizozemí jako hostující profesorka na Královské konzervatoři v Haagu a letos je též hostující profesorkou na Ostravské univerzitě.
Stará hudba tedy vznikala s tím, že ji dotvoří až sami hráči?
Ano, a to je přesně to, co mne nejvíce fascinuje na staré hudbě. Prameny nás učí věci, které nejdou zapsat do not. Noty jsou spíše jen symbol. Mě baví jej dekódovat a přijít na kloub tomu, jak vše může být vysloveno.
A co když budu pokušitelsky namítat, že stará hudba je dnes formálně, obsahově i tematicky zastaralá? Koho dnes ještě zajímají příběhy z antiky či Starého zákona?
Děkuji za milou provokaci. Archetypy v hudbě, ať jsou to biblická, nebo mytologická témata, ať jsou to polyfonní, či homofonní hudební techniky. Symbolizují nám hluboká lidská témata, která mají v každém období možná jiné šaty a klobouk, ale jádro jejich sdělení je stejné. Láska, lhostejnost, nenávist, smutek, radost, závist nebo naděje jsou pořád přítomné. V barokním umění city byly racionálně podloženým způsobem stylizované, hudba byla považovaná za vědecký obor. Bach například skládal podle předem daných vzorců, dokázal je kreativně použít a vyčerpat jejích možnosti a krajnosti. V tomto ohledu je pro mne IT baroka. I když se liší výsledek, proces je hodně podobný tomu, co dnes dělají tvořitelé softwarů.
Jste umělkyně nesčetně tváří: interpret, pedagog, dramaturg… Baví vás hudbu více popularizovat, hrát, nebo ji vyučovat?
Všechny tří oblasti mne baví a navíc jsme uprostřed barokní filozofie, kde trojice představuje symbol dokonalosti. Číslo tří je důležité i v moderním pojetí. Ekonomové tvrdí, že člověk by měl mít tři zdroje příjmu. Psychologové tvrdí, že jakákoliv triáda znamená největší růst. Je to více než prosté 2+1. U mě se to různě posouvá. Ale dnes mne nejvíce baví vedení mladých lidí. Přijde mi skvělé, že jim mohu otevírat cesty. Jako dramaturgyně se snažím naladit se na dané téma, které v člověku hoří. A když stojím na pódiu, jde zase o úplně jiný druh koncentrace. Teď mne třeba fascinuje Beethoven, protože jsem byla ještě ke konci loňského roku přizvaná německým producentem do výroby filmu o tomto géniovi.
Budete snad hrát i Beethovena?
(smích) Ano, hraju Beethovena. Ale jen akusticky. Jsem slyšet, nejsem vidět. Jde o ambiciózní česko-německou produkci s názvem Louis a první hudební film, ve kterém skutečně hrají profesionální hudebnicí naživo, nepoužívají se žádné nahrávky a žádný playback. Proces byl komplikovaný a drahý, v jedné scéně jsem například neviditelnou součástí jednoho pánského kvarteta. Muži z něj jsou vidět, já mám jednoho dubla-klavíristu na ruce, který po mně hraje v intencích mé interpretace, nu a pak je tam ještě herec, který představuje Beethovena. Smysl toho, že hrajeme live a že se to zároveň snímá, je ten, že je vidět jednota hudby a pohybu, což u mnoha filmů o hudbě žalostně chybí. Film je o všech místech Beethovenova života, ale paradoxně se natáčel téměř celý v České republice. Ve filmu znějí repliky skutečných kladívkových nástrojů a interpretace funguje dle dobových pravidel, aby jednota mezi hudbou a historickým dějem byla co nejblíž. Režisér filmu Nikolaus Stein von Kamienski byl mimochodem v Německu proslavený spolutvůrce náročné kriminálky Tatort.
Pojďme se věnovat vaší výuce. Kolik máte pro představu nyní na katedře studentů?
Celkem osmadvacet studujících specializovaných na cembalo, varhany, loutnu, traverso, kladívkový klavír, historické housle a violoncello, ale třeba i na historický zpěv.
Ve studiu u vás jistě nejde jen o technickou bravuru. Máte nějaké komplexní pedagogické krédo?
Je to velmi prosté. Co po svých studentech vyžaduji, musím být schopná také sama udělat. Je to vlastně to staré, zavedené a osvědčené: Verba movent, exempla trahunt. – Slova hýbají, příklady táhnou.
A jak se vám změnil život kvůli koronavirovému rušení výuky a koncertů?
Deset týdnů jsem měla home office. To znamenalo vstávat o půl šesté – potřebovala jsem si vytvořit o dvě pracovní hodiny ráno navíc, abych mohla kompenzovat více práce, která mi nastala tím, že kromě online výuky jsem musela přeplánovat způsob výuky na třech vysokých školách, kde letos vyučuji (JAMU Brno, Ostravská univerzita a University of the Arts The Hague, Nizozemí). Dále jsem kompletně restrukturovala tréninkový program ve velkoformátovém projektu EEEMERGING+, ve kterém zastávám roli Career Development Managera. Program podporuje mladé soubory historické hudby. Dává jim vše, co se na vysokých školách nemohou naučit v oblasti profesionální integrace a orientace na pracovním trhu. Místo fyzického tréninku jsme vymysleli ve spolupráci se čtrnácti partnery v deseti zemích alternativní online program. Také jsem jako vedoucí katedry musela organizovat jiný způsob výuky a také zkoušení. Na četných digitálních schůzích jsme s vedením školy a fakulty vytvořili nový systém a přeplánovali jsme šestapadesát absolventských koncertů a jejich streamování. Velmi důležitou událostí pro mne byla také nečekaná možnost, a sice vytvořit dramaturgii pro mimořádné podzimní vydání festivalu Concentus Moraviae.
Tradiční červnový termín tohoto druhého největšího tuzemského festivalu po Pražském jaru, budeme-li počítat koncerty, byl zrušený, jak se s tím pořadatelé tedy vypořádali?
Přeplánovává se na příští rok. A já dostala nabídku vytvořit na září a říjen mimořádnou dramaturgii s českými špičkovými umělci a se zaměřením na starou hudbu. V dané situaci, kdy zůstat doma bylo zdravotním imperativem, jsem se rozhodla pojmout festival pod tématem Domov můj. Pro mne jakožto českou občanku s polsko-německými kořeny to byla srdcová záležitost. Nabídka kompenzačního festivalu se setkala s neuvěřitelně vřelou reakcí ze strany mimořádných umělců (jen namátkou zmíním Václava Lukse, Musicu Floreu, Magdalenu Koženou, Markétu Cukrovou) a v zájmu zefektivnění jsme se spojili s dvěma dalšími festivaly ve stejném období (Svatováclavský festival Ostrava a Mezinárodní hudební festival Česká Lípa).
Jak jste v době uzavření škol a vlastně všeho na jaře řešili výuku?
Pracovali jsme skrze pět různých forem moderních technologií, střídali komentování videí, které natočili studenti a které jsem s odborným feedbackem posílala k dalšímu zpracování zpátky, s přímou výukou přes online platformy. Hned po zavření vysokých škol jsem založila messengerovou skupinu, kde jsem vyhlásila studentskou soutěž o nejlepší edukativní video. Soutěž vyhrál nastupující slovenský student, mimochodem čerstvý magistr matematiky a fyziky, který na naší fakultě začíná studovat cembalo v bakalářském studiu. Z tématu značky piva Corona, která připomíná neblahý virus, skládal polyfonní skladby ve stylu 16. století. Zároveň založil mezinárodní online festival staré hudby (Baro&CO), který bude fungovat dále.
Zapojili se nějací vaši studenti aktivně do situace během pandemie?
Mám mezi studenty pozoruhodný jev. Samuel Mihálik je pátým rokem student medicíny a druhým rokem student cembala. Už za normálních okolností je neuvěřitelné, jak skloubí dvě tak odlišná a různými způsoby velmi náročná studia. V období krize jel těsně před uzavřením hranic z rodné Bratislavy do Brna, aby se svojí přítelkyní Tarou Liškovou nastoupil do první linie boje proti koronaviru. Oba sloužili v odběrovém stanu a před fakultní nemocnicí. K tomu Samuel zvládl cvičit na klavichordu, který jsme mu v době uzavření budovy JAMU půjčili na kolej. Po šesti týdnech tohoto mimořádného dvojitého života se připravil na zkoušky z medicíny i z hudby. V současné době mu dám kompenzační možnosti zúčastnit se speciálních seminářů a konzultací, abychom mohli dokončit věci, které nešlo řešit během karantény. Další studenti zvládli dotáhnout speciální mezinárodní projekty (přepisy historických skladeb do moderní notace), natáčeli speciální technologií vícehlasé skladby sami se sebou, naučili se produkci krátkých filmů nebo zvládli digitální přijímací zkoušky na prestižní Scholu Cantorum Basiliensis (což je v oblasti staré hudby to, co Harvardova univerzita pro spoustu jiných oborů). Extrémně nadané studenty tato krize posílila, ostatní spíš brzdila.
Dá se vůbec hra na historické nástroje učit na dálku přes Skype?
Ano a ne. Studenta můžete motivovat a sdělit mu kognitivní aspekty interpretace. Pro opravdovou mistrovskou uměleckou práci zatím ale technologie nemají dostačující kvalitu. Existuje sice software s low latency (LOLA), má ale nevýhodu, že účastníci výuky musí být na místě se speciálním technickým vybavením, což v době uzavření vysokých škol právě nešlo. Zvukové nuance, které ve výuce řešíme, jsou příliš jemné na to, aby se zatím daly řešit elektronickou cestou.
Co negativního a co pozitivního pro váš obor v dané situaci spatřujete?
Pozitivní je zkušenost z toho, že organizační schůze a kognitivní sdílení lze uskutečnit digitální cestou, což šetří čas a otevírá velkou svobodu, protože technologie neznají hranice. Know-how mohu sdílet s úplně jiným složením lidí. Konference v Nizozemí jsem se mohla zúčastnit bez nutnosti cestovat. Mohla jsem učit skupinu se členy ze čtrnácti zemí bez nutnosti organizovat sympozium, jen tak. Možnost sdílení v jiných množinách, než na jaké jsme zvyklí, otevírá svobodu myslet jinak. Knihovny a archivy otevřely své fondy a jeden náš absolvent díky tomu objevil těsně před dokončením kvalifikační práce nový pramen, díky kterému dospěl k mnohem preciznějšímu závěru.
Domnívám se, že i mezinárodní mobility mohou získat další nástroje – kromě fyzického sdílení může nastat i digitální sdílení. S dobrou koncepcí si dokážu představit i virtuální části vysokých škol, kde prestižní univerzity budou mít sdílený prostor.
A na poli vašeho uměleckého působení?
Tady vnímám jako přínos novou solidaritu mezi špičkovými umělci. Ze dne na den jsme se právě my, nezávislí interpreti, kteří nejsme zabezpečení divadlem či orchestrem, ocitli v situaci, v níž nemáme žádnou ochranu. V reakci na nastalou situaci jsme proto vytvořili Sdružení umělců klasiky (SUK) se skupinou na Facebooku. Je důležité, aby se mimořádně kvalitní hudebníci, kteří mají odvahu jít do rizika svobodného povolání, ozvali také. Negativní je samozřejmě nejistota materiální: jak to bude příští rok s dotacemi? Pokud umění je tak rizikové, najdeme ještě kvalitní studenty, kteří takové studium a povolání budou riskovat? Evropa vyniká mimo jiné kulturním dědictvím a kulturním životem. Musíme se ptát: Udržíme tuto přednost? Stojíme si za přesvědčením, že člověk nežije pouze z chleba?
Na Hudební fakultě JAMU organizujete přes Erasmus výměnný program s Královskou konzervatoří v Haagu. Jak to funguje a co jsou podle vás největší přínosy takových spojení?
Je to vlastně upgrade programu Erasmus. Jedná se o společný studijní program nazvaný „Historical Interpretation - European Master of Early Music“, který startuje letos. Na jaře jsme vypsali přijímací zkoušky; v září v Haagu a v říjnu v Brně se vším začínáme. Studentům tento program umožní pobývat vždy dva semestry na domácí a stejně dlouhou dobu na hostitelské zahraniční instituci. Nakonec dostanou diplom z obou škol. V Brně máme vynikající individuální péči, skvěle vypracovaný systém tréninku sólové i komorní hry. V Haagu mají nejstarší takovou katedru na světě s obrovským množstvím historických nástrojů, které tady třeba ani nemáme, jako je např. cink nebo klasicistní klarinet. Celé studium je výhradně v angličtině a je to celé velmi prestižní záležitost.
Vím, že jste pentalingvní. V kolika jazycích vedete výuku?
Mohu vést výuku v němčině, češtině, angličtině a francouzštině. V italštině bych se musela hodně připravit.
Brněnskou akademii už dva roky vede profesor Petr Oslzlý, proti němuž jste v rektorských volbách kandidovala. Proč jste se předloni chtěla stát hlavou JAMU a nemáte třeba dodnes pachuť porážky?
Demokratické volby nejen rektora, ale i obecně představují vždy něco, co člověk nesmí brát osobně. Rektorkou jsem se chtěla stát proto, že můžu škole nabídnout své mezinárodní kontakty, svoji prestiž i know-how, jak se stát viditelným ve světě. JAMU se právě světu musí více otevřít. Tuto dynamičnost a inovaci, na níž jsme i díky stimulaci ministerstva hodně zapracovali, jsme sice zvládli, nejsme ale stále ještě úplně dobří v tom, jak to všechno proměnit v prestiž a renomé. Měli bychom asi lobbovat za větší finanční podporu pro svou internacionalizaci. Musíme investovat do její propagace a zkvalitnění.
Trvá váš zájem o post rektora uprostřed jeho funkčního období?
Nemohu nyní odpovědět. To by bylo dva roky předčasně. Moje roční příprava na ucházení se o funkci hlavy školy však zanechala určitě stopy. Na JAMU se dnes dívám jinak než před svojí kandidaturou, vidím stále mnohé výzvy.
Před pěti lety z vaší iniciativy Hudební fakulta JAMU akreditovala a otevřela nový magisterský obor Historická interpretace. Brněnská akademie jej vyučovala jako jediná v Česku. Jste profesorkou hry na cembalo na JAMU, kde jste založila zmíněné první oddělení staré hudby na české vysoké škole. Co se od té doby v oboru změnilo?
Je to u nás stále ještě jediné tuzemské prezenční studium Historické interpretace. Oproti distančnímu studiu na univerzitní Akademii staré hudby, akcentujeme na JAMU profesionální interpretační dovednosti a stylové znalosti. Za posledních pět let se neskutečně zvedla úroveň studentů. Nyní se hlásí už druhá generace, studenti bývalých absolventů. Přicházejí na školu jako mnohem větší experti než dříve, jsou více zanořeni do staré hudby. Nejsou zcela nepopsané listy, jak tomu bývalo před deseti či dvaceti lety. To je asi největší změna. Dnešní studenti jsou sebevědomější, orientují se na mezinárodním trhu a v drtivé většině chtějí studovat souběžně i v zahraničí. Uvědomují si svoji budoucí pozici freelancerů, a tak se k nám hlásí takové typy, které mají na vše výše řečené odvahu a jdou do toho rizika.
Na katedře, kterou vedete, probíhají při společných předmětech setkání moderních a barokních instrumentalistů. V čem se mohou hráči nové a staré hudby navzájem obohacovat?
Toto je docela ojedinělé i v mezinárodním kontextu. My nemáme tak pevné hranice jako jinde, na Západě dost lpí na vymezených specializacích a je tady velkým tématem právě přiblížení historické a moderní interpretace. To my už běžně děláme. Navíc: hráči historické interpretační praxe se mohou inspirovat u těch moderních jejich cvičením etud a techniky. To je zdravý postoj. Moderní hráči u svých kolegů z historické interpretace mohou zase hledat tu zmíněnou výslovnost za notami, tedy těch zmíněných, záhadných čtyřicet procent.
Vím, že vlastníte originální kladívkový klavír z roku 1797. Které další vzácné nástroje tvoří vaši osobní sbírku?
Asi jako každý sběratel jsem nejdříve sbírala úplně všechno. Měla jsem varhanní pozitiv, virginal, klavichord, originální kladívkový klavír a cembalo. Už jsem si nechala jen poslední dva jmenované nástroje. Člověk by měl mít jen to, co opravdu obhospodaří a používá pravidelně. Na profesi cembalisty je fascinující, že obsahuje více klávesových nástrojů, protože klavír se od roku 1870 už vlastně konstrukčně neměnil. Zatímco cembalo a kladívkový klavír se měnily pořád, a to napříč národnostmi. Francouzi, Italové, Němci i Češi mají v tomto svoji specifickou tradici a styl tvorby nástrojů.
Čím je výjimečný ten váš kladívkový klavír?
Je fyzicky dojemné pozorovat na tomto originálu stopy času, jak byl poškozený atp. Tento nástroj Franze Josefa Baumeistera z roku 1797 také bourá naše předsudky. Zní totiž opravdu zcela jinak než moderní repliky. Můj kladívkový klavír zní trošičku jako barokní cimbál nebo salterio.
Koncertovala jste na prestižních festivalech Pražské jaro, Osterfestspiele Baden-Baden, Festival Mitte Europa a v koncertních řadách barokního orchestru Wrocław či pražského filharmonického orchestru. Spolupracovala jste s Martinou Jankovou, Magdalenou Koženou, Vilémem Veverkou, Ericem Hoeprichem a Erichem Höbarthem, kteří často působí v zahraničí. Upřímně, není vám Brno malé?
V dnešní době už je zcela jedno, kde bydlíte. Navíc já už v Brně ani nežiju. Bydlím v lese mezi Prahou a Brnem. Klid je pro mne už velice důležitý, stejně jako vlastní útočiště. A navrch všeho, já už jsem opravdový brněnský patriot. Je pravda, že v zahraničí jsou z toho někdy překvapení. Jsem navíc hrdá, že jsem na Hudební fakultě JAMU něco vybudovala, co nám na Západě začínají závidět.
Máte raději sólová vystoupení, nebo hraní společně s orchestrem a pěvci navrch? Jste při hraní raději individualistka, nebo v kolektivu?
Já mám nejraději duo. Když třeba hraju se zpěvákem nebo jiným sólistou. Je to jako pomyslné manželství na pódiu. Jste spolu, ale každý je ještě hodně slyšet a přitom můžete jít nepoměrně dál, než jsou vaše obvyklé hranice.
Ráda říkáte, že budoucnost patří otevřenosti a invenci… Přinášíte nové úhly pohledu do hudebního vnímání a často překvapujete svými osobitými interpretacemi. Kde berete inspiraci?
V okruhu mých nejbližších, kde rádi filozofujeme, a ze setkávání se svými kolegy. Přesně vidíte, co důležitého se v Paříži, Basileji či Haagu děje a jak se stará hudba posunuje. Dneska je úplný standard, že studenti sami komponují nebo dělají aranžmá, využívají choreografii nebo práci se světlem. To mne vede k novým, vlastním interpretačním a pedagogickým postupům.
Při loňském Pražském jaru jste s Martinou Jankovou v objevném programu prezentovala výzkum v praxi: písně českých autorů z doby Mozarta a Schuberta. V českých, rakouských a německých rozhlasových stanicích uvádíte celou řadu nově objevených barokních a klasicistních děl v jejich novodobých premiérách. Kde a jak hledáte či nacházíte skladby těch pozapomenutých či ne tolik hraných autorů?
Jako vedoucí katedry, kterou jsem založila, mám dnes už tolik práce a zodpovědnosti, že podobné hledání směruju více ke studentům. Já ještě musela třeba cestovat do Bologni, abych něco objevila. Dnes je mnoho fondů už na internetu digitalizovaných a ten způsob hledání či objevování je daleko rychlejší a pohodlnější, ale i efektivnější. Když na něco narazím a osloví mě to, směruju to na studenty. Práce vedoucí, činnost umělecká a dramaturgická mne natolik pohlcuje, že bádání musím delegovat na mladší.
A jak byste laikům doporučila a zdůvodnila, proč začít s konzumací staré hudby?
Stará hudba se nesmí vnímat muzeálně. Každý si v ní může objevit to, čím a proč je mu sdělná dnes. Někdy vidím, jak je pro dnešní publikum důležité vědět a vidět, že to, co dělala šlechta v 18. století, dnes mohou dělat podnikatelské okruhy. Bohatí i dnes mohou podněcovat umění, hudba i dnes může mít pro movité reprezentativní funkci, jako tomu bylo dříve, a nemusí se pyšnit jen luxusním autem. Stará hudba a její pěstování tak může být i dnes dokladem reprezentativnosti, moci a prosperity. Stará hudba je prestižní faktor v celém globálním kontextu. Čím se vyznačuje Evropa? Máme umění a kulturu, máme tuto naši specifickou kultivaci. My už nemůžeme vynikat třeba jenom prostou produkcí zboží. Máme tradici, kultivovanost a kulturnost. Měli bychom se toho držet, je to naše srdce.
Jste vyhledávanou špičkovou hudebnicí i organizátorkou brněnského kulturního života. I proto váš monogram mnozí přirovnávají k luxusní značce aut BMW. Co na toto srovnání říkáte? Lichotí vám?
To mne samozřejmě velmi těší být tak dobrou značkou či symbolem. Můj monogram někdy v tomto smyslu používají i studenti nebo moje máma. Já ho ale raději a s oblibou překládám jako Beata Maria, duplex Virgo (směje se).