Nechci se ohlédnout a vidět ztracený čas, říká biolog Marek Mráz

U onkologických onemocnění je podle molekulárního biologa a lékaře Marka Mráze absolutním základem léčby pochopit, jak nemoc vzniká a co vede nádorové buňky k agresivitě. Zkušenosti má z Mayo Clinic i laboratoře Kalifornské univerzity v San Diegu, před pěti lety se ovšem i díky grantu Evropské hematologické asociace vrátil do Brna na Masarykovu univerzitu, kde působí jako vedoucí laboratoře v CEITEC MU a ve Fakultní nemocnici Brno. V roce 2018 získal prestižní ERC Starting Grant od Evropské výzkumné rady a zkoumá biologii a možnosti cílené léčby leukémie a lymfomů. 

Read the story in the English version here

Vědci z jiných oborů si občas postesknou, že na rozdíl od medicínského výzkumu nemá ten jejich tak dobré PR. Zato biolog Marek Mráz zkoumá, co se na buněčné a molekulární úrovni děje v těle pacientů s leukémií či lymfomem. Na otázku, k čemu může vést jeho výzkum, může tedy celkem snadno odpovědět: k vylepšení léčby zákeřné krevní onkologické nemoci. 

Vnímá to jako výhodu? „Nejsem si jistý,“ odmlčí se. 

„Ano, zkoumáme i otázky, kde celkem přímočaře směřujeme k novým léčivům či jejich kombinacím. Pracuji v kontextu, který se zdá být na první pohled snadno vysvětlitelný a pochopitelný, ale pořád je to především základní výzkum, nejsem ten, kdo za půl roku vyřeší a vyléčí něčí nemoc. Problémy, kterým se věnuji, jsou často spíš teoretické, na první pohled není třeba ani jasné, jak s léčbou pacientů souvisí,“ dodá po chvíli. 

Podle něj je z tohoto úhlu pohledu jedno, jestli dělá základní výzkum v botanice, ve fyzice nebo právě v onkologii. A zdůrazňuje, že nemá rád akcent na aplikovaný výzkum, zvlášť ne na úkor toho základního. „Nikdy nevíte, z čeho vzejde právě to, co bude pro lidstvo zásadním posunem.“ 

Bez vědy to nepůjde 

Vystudoval medicínu a souběžně s ní i molekulární biologii na Masarykově univerzitě. „Pro tuto kombinaci jsem se rozhodl poté, co jsem si uvědomil, že není možné dosáhnout výrazného pokroku v onkologické léčbě, aniž by tomu předcházelo pochopení nemoci na molekulární úrovni.“

Medicína podle něj dlouho pracovala a pracuje „jen“ se zkušeností. „Empiricky se přišlo na to, že některé léky pacientům pomáhají, u některých léků se i ví proč, ale – zejména u onkologických onemocnění – je absolutní základ pochopit, jak nemoc vzniká, co se stane, že se z buněk stanou buňky nádorové, a co je činí agresivními. Teprve s pochopením principů je možné opravdu efektivně a cíleně zasáhnout.“

Na Marku Mrázovi je znát, že by se nejradši pustil do detailů svého výzkumu, mě ale zajímá i jeho životní cesta k vědě. 

„Věda je moje životní filozofie a životní styl. S tím souvisí, že i limituje mé jiné aktivity a koníčky. Baví mě literatura a výtvarné umění, občas i maluju, ale s vědou se identifikuji jako s přístupem k životu,“ říká. 

„Rozhodl jsem se zkrátka, že strávím svůj život zkoumáním jevů, věcí a snahou pochopit, jak něco funguje. Není moc věcí, které by mě bavily více než toto.“ 

Jak fungují živé stroje? 

A tak se i svůj „životopis“ snaží vzít spíš stručně. K biologii ho přivedli rodiče a zásadní pro něj byla knížka Lovci mikrobů od Paula de Kruifa. „Vnímal jsem to jako strhující dobrodružný román,“ vzpomíná. Nikdy ho nijak hluboce nezajímaly technické věci. „Nezajímalo mě, jak fungují stroje, ale nesmírně poutavé mi přišlo, jak fungují ‚stroje‘ biologické, brouci, zvířata, lidi.“

Doma měl spoustu sbírek. Kamenů, napíchnutých brouků, vylisovaných rostlin a navštěvoval různé biologické kroužky. „Ale rozhodně jsem nebyl bledé dítě u mikroskopu. Měl jsem spoustu kamarádů a chodili jsme do přírody nebo hrát fotbal i hry na počítači,“ ujišťuje. 

Dodnes rád chodí na přírodovědecké exkurze. „Žádné hmyzáky ani kytky už nepoznám, ale baví mě nechat si vyprávět od expertů. V laboratoři pracuji s buňkami, což je extrémně abstraktní, je hezké vidět živého dokonalého tvora.“

Stejně tak se abstraktnost svého oboru snaží alespoň ve svých myšlenkách konkretizovat a zhmotňovat tím, že přemýšlí o osudu pacientů. Střídá zoom-in k jedinému lymfocytu a zoom-out k celému člověku. „V práci mi velmi pomáhá, že o nádorech přemýšlím v kontextu celého organismu, tak jak funguje ‚ekologie‘ lidského těla.“ 

Dnes bych si asi vybral solidní tumory

Ale to jsme se zase předběhli. Po gymnáziu se mladý přírodovědec rozhodl pro medicínu a přidal k ní, jak už bylo řečeno, molekulární biologii. „Když jsem končil medicínu, existovala pro léčbu rakoviny především chemoterapie, radioterapie a samozřejmě chirurgie. Měl jsem pocit, že to nestačí, že je potřeba léčit pacienty více sofistikovaně, ale k tomu je právě potřeba napřed udělat tu vědeckou část,“ vzpomíná. 

Vybral si hematologii jako v té době nejprogresivnější odvětví. „Tam jsme molekulární podstatě nádorů rozuměli nejlépe a zde také existovala první cílená léčiva, ostatní obory byly trochu v závěsu.“

Během patnácti let oblast solidních tumorů náskok hematoonkologie dohání. „Je tam úžasný posun v poznání jejich biologie a možnostech cílené léčby. Kdybych volil dnes, vybral bych si už solidní onkologii,“ usmívá se. Ale nelituje. Už jen ta důležitá lidská setkání... 

„Profesor Jiří Mayer – nyní přednosta Interní hematologické a onkologické kliniky FN Brno a LF MU – rozpoznal můj zájem o vědu, hodně mi pomohl a spolupracujeme dodnes. Vzpomínám také na nesmírně inspirující debaty s docentem Martinem Trbuškem. Důležitou roli sehrála také vedoucí mojí diplomové práce profesorka Šárka Pospíšilová,“ vyjmenovává.

Podstatné podle něj je mít vnitřní motivaci a chuť vědu dělat a pak také potkat lidi, kteří inspirují a podpoří. Sám se právě v této konstelaci ocitl. A měl štěstí i nadále. 

Vědcem se stal v Kalifornii

Po brněnském studiu odjel jako postdok na slavnou americkou Mayo Clinic, ale zásadní setkání se událo až na univerzitě v San Diegu, ve věhlasném onkologickém centru. 

„V Brně jsem nastoupil na vědeckou dráhu, ale vědcem jsem se stal v Kalifornii,“ říká Mráz. Dostal se do laboratoře profesora Thomase Kippse, legendy oboru.

„Tam jsem vědecky vyrostl, byla to nesmírně intenzivní spolupráce.“

Co znamená „vědecky vyrůst“? A co vlastně znamená stát se vědcem? Dobrým vědcem? 

„Má to mnoho aspektů. Něco je přirozené, něco dřina. Důležitá je asi vyvážená dávka nedůvěry. Ne v lidi, ale nedůvěry k datům, k poznání, které už existuje, schopnost ‚nepodlehnout‘ některým starším a zaběhlým konceptům, pochopit případné nedostatky a nejasnosti. Kde je dosavadní poznání slabé? Kde neobstojí?“ 

Zároveň je podle něj ale nutné být urputný, pracovitý a také kriticky analyzovat, jestli on sám objevil něco nového. „Základ je být nekompromisní v experimentech, aby výsledek byl jasně interpretovatelný vůči hypotéze. Hodně si potrpím na správné kontroly v experimentech.“ 

Tohle se naučil právě u Toma Kippse, který byl velice náročný. Výše popsanou výzvu dosavadnímu poznání provedl nejdřív tváří v tvář v diskuzi právě s ním. 

„Popsali jsme spolu první případ, kdy nekódující RNA tzv. mikroRNA regulují BCR signalizační dráhu, což je jedna z drah, která je – co se týče výzkumu B-lymfocytů – dosud nejprostudovanější, protože řídí produkci protilátek,“ říká Marek Mráz. V další části textu se k B-lymfocytům ještě dostaneme podrobněji.

„Ukázali jsme, že tam je nová úroveň regulace, která právě souvisí s nekódujícími mikroRNA. Ale právě profesor Kipps byl první, kdo o tom původně měl pochybnosti. Předcházel tomu tedy nejprve – v tom nejlepším slova smyslu – boj mezi námi, ostatně tak jako mezi skoro každým dobrým vědcem a jeho postdokem,“ vypráví. 

„Měl jsem nápad a musel jsem ho přesvědčit, že stojí za to na něm pracovat, že teď já, ale z velké části i on, máme tímto projektem strávit tři roky života,“ líčí. 

Poměrně dlouho se přetlačovali, Kipps soudil, že by bylo lepší se pustit spíš do jiného projektu. „A byl to dobrý projekt, nakonec ho dělal někdo jiný a neslo to ovoce, ale já jsem Toma přesvědčil, že se pustíme do mikroRNA.“

Ve výzkumu postupně odhalili dvě mikroRNA, které přímo řídí aktivitu BCR signalizace u normálních i nádorových B-lymfocytů. Věděli, že nebude úplně jednoduché přesvědčit komunitu, že tam je tato úroveň regulace vůbec potřeba. Proč, když to celé funguje se současným poznáním věci? 

„Věděli jsme, že musíme mít velmi rigorózně udělané experimenty, aby oponentům nezbylo než to uznat. Aby člověk, který tomu a priori nevěří, dočetl publikaci a řekl si: Aha, asi to tak bude.“ Publikace vyšla v časopise Blood (Mraz et al., Blood, 2014) a následovalo několik dalších, které otevřely novou oblast výzkumu BCR dráhy, a dokonce vedly i k novému léčivu založenému na inhibici mikroRNA – nyní ve 2. fázi klinických testů. 

S profesorem Kippsem spolupracuje brněnský vědec dál, i na osobní úrovni mají úzký kontakt. „Tohle bylo jedno z mých štěstí a pořád mě baví se s Tomem ‚pohádat‘ o biologii CLL.“ Brzy jim vyjde další společná publikace.

Popularizace ano, ale...

Principy a děje, které Marek Mráz popisuje, jsou složité. Snaží se zjednodušovat, ale pro člověka bez přírodovědného vzdělání jsou imunologické a rakovinotvorné procesy komplikované k pochopení. 

Z nositelů ERC grantů, se kterými pro tento projekt hovořím, má tendenci jít nejvíc hluboko, až k velmi specializovaným detailům výzkumu. Musím ho brzdit. Vnímá zjednodušování jako problém? Jak důležitá je pro něj popularizace? Dělá sám občas přednášky pro laiky? 

„Měl jsem několik přednášek v rámci Science Café v Brně a ve Zlíně. Dlouho trvalo nechat se přemluvit, ale byla to velice dobrá zkušenost. Baví mě to, jen si nejsem jistý, kolik toho předám,“ zapochybuje. 

Popularizace má podle něj dvě roviny. „Je fajn, že má veřejnost šanci nahlédnout do vědeckého myšlení a třeba ho i přijmout za svoje, protože vědecká metoda je pro řešení spousty problémů užitečná a téměř univerzální. O hodně lepší než jiné metody, jako je třeba náboženství nebo naslouchání politickému lídrovi. Proto má význam, aby veřejnost měla šanci vědeckou metodu pochopit,“ uznává. 

Ale: „Jiná věc je, jestli se má vědec podřizovat veřejnému mínění nebo, chcete-li, tomu, jestli veřejnost či politici rozumí jeho práci. Myslím že ne,“ soudí. 

Věda podle něj už sama v sobě obsahuje fakt, že možná jen opravdu malá frakce lidstva bude rozumět tomu, co přesně vědec dělá. „Je důležité, že poznání existuje samo o sobě, existence výzkumu by neměla podléhat schválení veřejnosti a veřejnost by neměla rozhodovat o tom, co je a není ‚užitečný‘ výzkum.“

No, to by tak ještě scházelo, uznávám, ale namítnu, že si nemyslím, že vůle vysvětlit na nějaké pochopitelné úrovni laikům, čím se vědec zabývá, znamená, že se zaprodává. Jsem přesvědčená, že základní principy by měl být schopen badatel sdělit širokému publiku. Popsat princip, přiblížit zajímavý detail. Na vědu jdou velké veřejné peníze, nejde o to naklonit si veřejnost pro sebe, ale pro vědu jako takovou. 

„To je asi ono. Důležitější než má specifická práce v laboratoři je snaha sdělit veřejnosti obecný princip v přístupu k řešení problémů,“ přemítá. „Vědecká metoda, experiment, analýza, syntéza, statistika jsou obecně aplikovatelné na jiné problémy, které se v životě a ve společnosti řeší. Vědecká metoda není asi pro mnohé úplně intuitivní, ale je to velmi silný nástroj.“

Když nádorová buňka potřebuje komplice

Ale teď se vraťme tam, kde je Marku Mrázovi nejlíp. Do laboratoře. 

Sídlí v CEITEC Masarykovy univerzity a částečně na Interní hematologické a onkologické klinice Fakultní nemocnice Brno a Lékařské fakulty MU.

V laboratoři tráví sedmatřicetiletý vědec hodně času, dříve často i víkendy, ale od narození dcery (nyní patnáctiměsíční) se prý snaží aspoň v sobotu a v neděli nepracovat. „Tedy, minimálně partnerce tvrdím, že na práci nemyslím,“ směje se. 

Nádory vznikající „z krve“ mají mnoho forem. Marek Mráz a jeho tým se zabývají skupinou chorob, kterým se odborně říká B-buněčné malignity, mezi nejčastější patří folikulární lymfom (dále FL) a chronická lymfatická leukémie (dále CLL). Druhé zmíněné se v jeho laboratoři věnují nejvíc. 

„Jiná nádorová onemocnění mají svou autonomii, rostou si v těle a moc se neohlíží, jak na ně třeba reaguje okolní organismus. Ten se většinou snaží růstu bránit – rozhodně ne ho podporovat. Ale u CLL existuje takový zvláštní fenomén: nádorové buňky jsou závislé na kontaktu se zdravými buňkami pacienta,“ popisuje vlastnost nemoci.

U CLL vznikají nádorové buňky z B-lymfocytů, což jsou buňky, které za normálních okolností fungují v imunitním systému jako naši ochránci. Vytrvale a neústupně nás brání před infekcemi. Tady se však něco zvrtne a B-lymfocyt se promění v maligní buňku. Ta však k dělení a rozmnožování – v tomto případě bohužel k rakovinnému bujení – vyžaduje kontakt s jinými buňkami v těle pacienta (především s T-lymfocyty a stromálními buňkami).

„Je to krásně vidět pod mikroskopem,“ přibližuje vědec. „Když vezmu nádorové buňky z periferní krve pacienta s CLL a dám je do misky, chovají se úplně neškodně. Nedělí se a umírají. Nutně potřebují ostatní buňky svého pacienta. A to je něco, co zkoumáme.“

Je to parazitický vztah? „To ne. Ony z nich neberou přímo živiny, ale zachovávají si závislost na kontaktu s nimi. Tato závislost totiž existuje i u normálních B-lymfocytů. Zdravé B-lymfocyty vyžadují často stimulaci od T-lymfocytů, aby se mohly množit a přežívat.

Marka Mráze zajímá, jak buňky komunikují, jak se „dorozumívají“, co od sebe potřebují. „Už víme o jednom nebo dvou signálech, které nádorový B-lymfocyt nutně potřebuje pro to, aby se mohl množit a/nebo přežít. K těmto mezibuněčným interakcím se pak ještě přidružuje aktivace takzvané BCR signalizační dráhy, která normálně řídí produkci protilátek B-lymfocyty.“ 

Zlé a hodné buňky

Kdyby tedy našli, jak přesně fungují interakce nejrůznějších buněk, a narušili je, přestal by nádor růst? „Ano, dalo by se to využít terapeuticky. A zdá se, že některé stávající léky už nyní nepřímo tyto interakce ovlivňují. V obecné rovině nás přesně tohle zajímá,“ dodává Marek Mráz. 

K „interakcím zlých a hodných“ buněk nedochází příliš v periferní krvi – tedy v té, co obíhá v našich cévách – ale v lymfatických uzlinách. Nádorové B-lymfocyty pořád cirkulují mezi periferní krví a lymfatickými uzlinami, které pak pacienti mívají zvětšené, protože se právě v nich nádorové B-lymfocyty množí. 

Marek Mráz si klade spoustu otázek. Třeba jak to CLL B-lymfocyt dělá, že migruje z periferní krve do uzliny, pak zase ven a pak zase dovnitř? Několik molekul, které celý proces řídí, už se jeho týmu povedlo popsat a na základě tohoto navrhli nová možná léčiva a jejich kombinace. Jejich testování právě probíhá v laboratoři na buňkách pacientů a na zvířecích modelech.

A ve zmíněné publikaci s profesorem Kippsem také ukazují, že „mikroRNA neregulují jenom BCR signalizační dráhu, ale regulují dokonce i interakce T-lymfocytů s B-lymfocyty. Dokazujeme, že pro nádorovou buňku jsou mikroRNA důležité pro synchronizaci aktivace BCR signalizace a interakcí s T-lymfocyty.“

Skokový nárůst poznání

Od výzkumu Mrázova týmu na chvíli zaostřeme na onkologický výzkum jako takový. Míra poznání v posledních letech totiž narostla skokově. „Máme u mnoha nádorů lepší představu, jaké mutace genů onemocnění způsobují nebo proč je který typ rezistentní k léčbě či se chová agresivně,“ vysvětluje Marek Mráz. 

„Konkrétně u CLL bylo osekvenováno možná jedno z největších množství genomů pacientských vzorků, řádově tisíce. Osekvenována byla i ‚nekódující část‘ genomu, ale i když se podařilo osekvenovat všechny geny, nenašla se žádná univerzální mutace či aberace, která by měla vznik CLL na svědomí, tak jako se to podařilo u jiných hematoonkologických onemocnění. Je tam pořád co objevovat.“ 

Byl jednou jeden život 

Vrací se ještě ke zdravým B-lymfocytům, které se jako jedny z mála buněk umějí množit takzvaně klonálně: „Jde o jednu z typických charakteristik nádorů, ale za fyziologických okolností je u B-lymfocytů pod přísnou kontrolou. Umožňuje jim extrémně rychlé dělení, když vyráží do boje proti bakterii nebo viru v těle.“

Najednou se mi vybaví scéna ze starého animovaného francouzského seriálu pro děti Byl jednou jeden život. Kapitánka v bílém skafandru v jakési létající bublině spatří „nepřítele“, vydá pokyn a několik dalších létajících bublin, které ji obklopují, se začne množit. Ze dvou letadýlek jsou čtyři, ze čtyř osm... v mžiku je z nich početná letka. Letadýlkům se otevřou „bříška“ a začnou z nich „pršet“... 

„Protilátky! Ano, to je ono. V těle opravdu během několika dní dochází k extrémní expanzi B-lymfocytů, což se u jiných buněk prakticky nestává. Mají svůj vnitřní program, kterému se říká klonální proliferace,“ pohotově naváže Marek Mráz. 

Jenže když se to zvrtne a dojde k rakovinnému bujení, spustí se „program“ klonální expanze, aniž by v těle byla infekce. A brněnský biolog by chtěl pochopit, jak k tomu dojde. 

Co jsem ještě já? 

„Role a chování B-lymfocytů je nesmírně komplexní. Mají obrovskou moc, to ony rozlišují, co jsem já, a co nejsem já. Společně s dalšími buňkami imunitního systému definují, kde začíná vnější prostředí.“

To je skoro filozofická otázka... „A zajímavější, než se možná na první pohled zdá,“ navazuje Mráz. „V lidském těle je obrovské množství bakterií v dýchacích cestách či v gastrointestinálním traktu. Čistě na počet je v našem těle více bakterií než našich vlastních buněk. My jsme takové jakoby nádoby, v kterých se veze zároveň množství ‚vnějšího světa‘.“ 

A aby se jejich moc nezvrtla v nadvládu, jsou B-lymfocyty zároveň přísně kontrolované celým systémem, ale i tak občas nějaká buňka unikne kontrole. 

Úžasné a nebezpečné

„B-lymfocyty navíc umí řízeně měnit svoji vlastní DNA, vytvářejí mutace a sestřihují část řetězce, který kóduje geny pro tvorbu protilátek. Tohle jiné buňky než B/T-lymfocyty neumí. Je to úžasný proces.“

Ale jako snad všechny úžasné procesy s sebou taky nese větší rizika, ne? „Je to tak. Tím se znovu vracíme na začátek. U nádorů z B-lymfocytů dochází často právě při tom přeskupování DNA k aberacím. To, co činí tyto buňky výjimečnými, je činí zároveň nebezpečnými.“ 

Ale aby to nebylo jednoduché, u CLL je to ještě jinak. „Mechanismus vzniku je zde asi jiný, stále o něm víme jen málo a vzniklé onemocnění je zatím nevyléčitelné, pokud neprovedeme transplantaci hematopoetických kmenových buněk kostní dřeně.“

Kontakt s pacienty

Zajímá mě, jestli je v kontaktu s pacienty, kteří se s leukémií v Brně léčí? „Většinou jen zprostředkovaně, přes lékaře, kteří se o ně starají a dávají nám jejich vzorky. Spolu s nimi se snažíme některé projekty designovat. Dřív jsem se občas šel na pacienta, od něhož jsem vzorky měl, podívat, ale teď už nemám vůbec čas.“

Nemohlo by vlastně takové setkání být třeba i nepříznivě emotivní, že by ho stresovalo, že těmto pacientům už třeba jeho výzkum nepomůže? Odmlčí se. „Myslím, že tím asi narážíme na jeden z důvodů, proč jsem si vybral právě studium CLL a folikulárního lymfomu. Už před patnácti lety mi totiž bylo jasné, že se budu věnovat výzkumu v hematologii, ale u akutních leukémií dospělých byla prognóza velice špatná – dnes už je to mírně lepší, ale pořád jde o velmi závažné a agresivní choroby. Ale u chronické lymfatické leukémie stejně jako u folikulárního lymfomu je medián přežití delší, deset let i víc. U spousty pacientů, kteří trpí těmito onemocněními, je velká šance, že na něj nezemřou, když nemoc kontrolujeme.“ 

Velice špatnou prognózu má 15 až 20 procent pacientů s CLL/FL, bez ohledu na léčbu.

Vybral si tedy onemocnění, které nebývá v takové míře fatální a při relativně dlouhé době přežití je slušná šance, že i dlouhodobý výzkum může být ještě užitečný i pro současné pacienty? 

„Ano, někdy k takovým úvahám docházím. Obávám se, že v případě výzkumu nemoci, která předznamená velice špatný osud pacientů, by pro mě mohlo skutečně být stresující, že s tím nemohu vůbec nic udělat,“ zamýšlí se. 

Patenty na posla špatných zpráv

Ačkoliv Marek Mráz bádá v základním medicínském výzkumu, jeho objevy už vedly k patentům. Jeho tým vymyslel například způsob, jak odhadnout účinnost konkrétního chemoterapeutického režimu u CLL a FL. 

„Díky využití konkrétní mikroRNA odlišíme pacienty s CLL či FL, kteří nebudou reagovat na standardní chemoterapii, od těch, kterým by měla pomoci. Ne, že by jim léčba ublížila, ale je vysoká pravděpodobnost, že nebude úspěšná, proto je rozumné nasadit jinou.“

Dva další patenty jsou podané. „V nich se věnujeme dalším biomarkerům, ale hlavně jsme patentovali potenciální nové léčivo (inhibitor) u B-buněčných malignit. Tato látka jednak brání buňkám v migraci, ale také je přímo zabíjí tím, že inhibuje zmiňovanou BCR signalizační dráhu.“ 

Jeho biomarkery, podle kterých se pozná, že pacient trpí možná agresivnější formou nemoci, na kterou standardní léčba nezabere, jsou vlastně poslové špatných zpráv. 

„Ano, ale pokud tuto špatnou zprávu dostaneme o pacientovi včas, lékaři ho pak mohou intenzivněji sledovat, případně jej zařadit do klinických studií nových léčiv či potenciálně ‚intenzivnější‘ léčby s cílem špatnou prognózu zvrátit. Je ale také otázka, jestli tyto biomarkery zůstávají relevantní se změnami v léčbě pacientů,“ podotýká. 

 „Terapeutický prostor u obou nemocí, které zkoumáme, je velký a rychle přibývá léčiv,“ naráží Mráz na fakt, že bujení nových poznatků a nových aplikací kolem rakoviny je enormní. Léta byla k dispozici jen chemoterapie a imunoterapie, pak přišly nové skupiny léků (tzv. BCR inhibitory, check-point inhibitory, BCL2 inhibitory), což znamenalo revoluci.

„Chemoterapie, v jejíž souvislosti jsme zkoumali onen biomarker, je pomaličku vytlačována těmi novými režimy, takže je otázka, jestli bude použitelný i v kontextu novějších terapií.“ 

Není frustrující, že když něco vymyslí, mezitím se změní hrací plán? „Ne. Tohle je dobře, pokud to všechno vede k lepší a efektivnější léčbě. Do terapie vstupuje v posledních několika letech hodně nových molekul. Umožňuje to personalizovat léčbu – najít pro konkrétního pacienta konkrétní léky nebo jejich kombinace. Je to náročné z pohledu vývoje biomarkerů, ale je to žádoucí vývoj.“ 

Na to si jdu nalít vodu

Vzhledem k jeho zkušenostem z Ameriky se ještě ptám na srovnání podmínek pro vědu doma a venku. „Hm... tak na to si jdu nalít vodu,“ zasměje se a vezme si technickou pauzu. Chvíli na rozmyšlenou. 

„Ta otázka trošku směřuje k tomu, jestli věda je lepší tady, nebo v Americe,“ posune mou spíše obecnou otázku směrem k jasnějšímu vymezení. Napije se a odpovídá. 

„Je nepopiratelné, že výkon americké vědy je jinde, i ve srovnání, ve kterém vezmeme v potaz lidnatost obou zemí. Pokud budu mluvit o našem oboru, tak problém není ve vybavení, to máme na CEITEC excelentní a podobné to je jistě i na BIOCEV nebo na ÚOCHB. Problém není v přístrojích, ale v lidech, v nedostatečné stabilitě financování české vědy a někdy absenci ambicí a cílevědomosti,“ míní. 

I v USA je to jistě pracoviště od pracoviště, ale tamní ambice jednotlivců souvisejí i s možnou odměnou. „Nejde jen o peníze jako takové, ale o vědeckou svobodu, kterou umožňují. Pokud má vědec finanční stabilitu, lépe se mu dělá vše ostatní. Lidé, kteří něco dokázali ve vědě, pak vedou týmy, jsou povýšeni a vedoucí pozice s sebou nesou další možnosti profesního růstu. U nás se bohužel stává, že vědecký úspěch je separovaný od finanční stability a povýšeni jsou lidé s nižší vědeckou kvalitou.“

Cestou ke zlepšení podle něj může být pouze svěřování funkcí ve vedení institutů/oddělení a finančních prostředků těm, kteří dělají prokazatelně dobrý výzkum. „Politika ve vědě existuje všude na světě, ale vysoká odborná kvalita by měla být nezbytnou podmínkou, pokud se rozhoduje o směřování či financování vědy.“

Smysl. V čemkoli, co dělám

Podle Marka Mráze je dobře, když existuje rovnováha různých ambicí. Vnitřní ambicí něco objevit a zároveň profesní ambicí budovat tým, mít tak i možnost intenzifikovat výzkum či spolurozhodovat o směřování instituce, kde působí. Jeho tým je podle něj dosti ambiciózní. „Myslím a doufám, že v tom konstruktivním pozitivním smyslu, ne přes osobní ambice a lokty, ale v cílevědomosti objevit něco zajímavého.“

Svým studentům a postdokům říká, že ať už budou dělat smysluplné věci, nebo hlouposti, tak jako tak stráví v laboratoři aspoň osm deset hodin denně a nakonec vlastně celý život. „Proto dává smysl ten čas využít a snažit se dělat věci promyšleně, hezky a ambiciózně. Kvalitně. Když se ohlédnu deset dvacet let zpátky, chci vidět, že jsem udělal něco dobrého, nechci vidět ztracený čas.“ 

Autorka je redaktorka Deníku N.