Dalo by se to rámovat i jako generační střet. Výzkum brněnských odborníků z Ústavu pedagogických věd Filozofické fakulty Masarykovy univerzity ukazuje, že když přijde na využívání technologií, jsou děti často ve srovnání se svými rodiči či učiteli napřed a pracují s nimi efektivněji. Jako generační střet to ale vědci rámovat nechtějí. Různí lidé zkrátka vyrůstají v jiné době. Jak nebýt za tmáře, který dítě zbytečně brzdí v rozvoji, ale zároveň si pohlídat, aby nastupující generace jen neseděla před monitorem?
Přehrajte si víc článků v našem podcastu v iOSu, Androidu, Spotify a dalších.
Přepnout se do online prostředí a udělat hezkou prezentaci bylo před covidem něco zajímavého, v době pandemie se to ale stalo absolutní nutností. „Způsobilo to, že pro celou jednu generaci školáků bude třeba práce na dálku na počítači něčím absolutně běžným, ne výjimečností. Jejich standard ve využívání technologií je někde jinde, a může se tak vyvinout do něčeho, co my si dnes ještě nedovedeme představit,“ říkají Jiří Zounek a Libor Juhaňák, dva ze tří autorů knihy Life and Learning of Digital Teens, která vychází z tříletého výzkumu tématu i dlouholeté práce ústavu obecně. (Třetí autorkou je Klára Záleská, která se rozhovoru nezúčastnila.)
Pozor, nic z toho ale nenaznačuje, že by děti rostly s mindsetem digitálních nomádů nebo začaly preferovat výuku z domu. „Znamená to hlavně to, že mají jiný přístup k životu s technologiemi. Zatímco my dospělí jsme zvyklí pomyslně přepínat mezi online a offline světem, vnímáme je odděleně, pro ně je online svět nativní, s mobilem nebo iPadem v ruce už vyrůstají,“ poukazuje Zounek na to, kde je prazáklad všeho domácího dohadování a nepochopení mezi dětmi a rodiči.
Na začátek jedno důležité vysvětlení. Váš výzkum je o technologiích, ale nezabývá se covidovou dobou. Jak to?
Jiří Zounek (JZ): Náš projekt skončil tři měsíce před vypuknutím pandemie, takže reflektuje situaci před ní. V datech se pak krásně ukázaly mnohé věci a komplikace, které jsme později pozorovali ve školách i v rodinách – jak rodičům chybí zkušenosti a myslí si, že technologie jsou jen pro zábavu. Například když naši teenageři potřebovali něco připravit do školy nebo se učili angličtinu tím, že na YouTube poslouchali svoji oblíbenou skupinu, rodiče to příliš nechápali. Zkrátka proto, že sami tuhle zkušenost neměli. V pandemii se to celé jen rozevřelo. Z jiných šetření víme (například zde nebo zde – pozn. red.), že se rodiče museli přizpůsobit. Začali se zajímat o to, co se ve škole děje, a díky technologiím se jim i otevřela okýnka do výuky. Někteří se tak hodně divili, co vše musí učitelé během výuky dělat nebo že online výuku učitelé ne vždy úplně zvládají. Už před pandemií jsme také věděli, že učitelé používají technologie hlavně na přípravu prezentací a k vyhledávání podkladů, například k výkladu, ale už ne tolik sdílené dokumenty a nástroje k společné práci online. Neplatilo to plošně, ale do pandemického období tak šli mnozí nepřipraveni na to, co je následně čekalo.
Proč jste se do výzkumu v roce 2017 v této rozsáhlé podobě pustili?
JZ: Inspirovali jsme se v zahraničí, hlavně v Norsku. Tam totiž daleko víc chápou, že když se řekne digitální technologie ve vzdělávání, není to jen to, co děti dostanou do ruky v hodině. Vždyť oni mají tablet nebo mobil v ruce i o přestávce nebo doma, stejně jako my dospělí s nimi žijí. Proto je třeba se na to téma podívat šířeji. Teenageři se totiž učí, i když si hrají, proto ten široký záběr našeho výzkumu na děti, rodiče i učitele a různá prostředí. Dětem jsme dali například za úkol, ať si po půlhodinách celý týden zapisují, k čemu, kdy a jaké technologie využívaly. Kupodivu to vzaly opravdu poctivě a my jsme najednou viděli volná okna ve škole, čímž se nám potvrdilo to, co jsme věděli ze sekundárních analýz mezinárodních výzkumů, že ve škole se uplatňují hlavně učitelské prezentace, nikoliv učení žáků s technologiemi. Mimo výuku děti popisovaly, že chvilku sledují YouTube nebo Instagram, ale pak mají třeba oslavu a digitální nástroje je vůbec nezajímají. Bylo vidět, jak důležitý je pro ně život s kamarády, a také vypluly na povrch vzorce rodinného fungování včetně toho, jaké mají rodiče představy o tom, jak by technologie měly vstupovat do jejich života. Život s nimi se každopádně odehrává hlavně mimo školu.
A jak jsou na tom české děti s digitálními dovednostmi?
Libor Juhaňák (LJ): Jedním z impulsů, proč jsme výzkum prováděli, byly výsledky mezinárodního šetření ICILS z roku 2013, které se zaměřovalo na počítačovou gramotnost žáků 8. ročníků povinné školní docházky. Čeští žáci tehdy dosáhli nejlepších výsledků ze všech zúčastněných zemí, což se velmi řešilo i na mezinárodních konferencích, ale nenavázal na to žádný výzkum, který by tyto výsledky vysvětlil detailněji. Pozdější hlubší analýzy dat ukázaly, že v průměru jsme vyšli dobře, protože české děti zvládají výborně základní úkoly, ale když dojde na kreativnější použití technologií nebo nutnost s jejich využitím vytvořit něco vlastního, už to taková hitparáda není. Z dalších šetření vychází, že děti se v tomto ohledu rozvíjí hlavně mimo školu, jen málo s jejím přičiněním. Pomáhají k tomu výrazně mimoškolní aktivity a to, co dělají samy ve volném čase. V mimoškolním prostředí mají prostor experimentovat, jelikož není problém, když něco udělají špatně nebo se jim to nepodaří hned napoprvé. Zároveň nepracují jen na konkrétním školním zadání, které má jen jedno správné řešení, takže mohou zkoušet různé postupy. Právě tento prostor pro experimentování je důležitý pro učení se a odhalování strategií, které fungují.
Takže děti jsou v rodinách těmi, kdo je digitálně gramotnější?
LJ: To se liší. I v našem vzorku se ukázalo, že ne každý technologie miluje, objevili se i patnáctiletí, kteří s nimi pracovali velmi střízlivě a naopak oceňovali, když mohli trávit čas bez nich. Ale ano, často je to dítě, které je v tomto ohledu v rodině vůdčím hlasem.
Vnímají to samotné děti?
JZ: Ano. Často nás překvapilo, jak jsme přicházeli na spory v rodinách, a říkali jsme si, proč se nedomluví, vždyť někdy šlo o maličkosti. Ale naráželo to na generační neporozumění, kdy si rodiče trvali na svém, nebo si navzájem nebyli schopni vysvětlit, co je jádrem sporu. Někdy bylo totiž použití digitálních nástrojů jen hromosvodem, ale problém spočíval v rodinném nastavení a vztazích.
Pojďme k tomu konkrétněji. Sama si ještě vybavuju rodičovské nastavení „na počítač jen hodinu denně“. Když teď mají děti mobily a tablety, které potřebují do školy a zasahují do jejich života ze všech směrů, dávají takové příkazy ještě smysl?
JZ: Ono je opravdu třeba si uvědomit, jak moc se změnil život. Když si přes mobil kupuje dítě jízdenku, těžko se to dá do té jedné hodiny určené na domnělou zábavu počítat. Zároveň ale nemůžete pořád stát dítěti za zády a hlídat, co je zábava a co je učení. Vezměte si, jak moc se změnil náš rodinný život. Když jsem byl já dítě, sešli jsme se v obýváku k večerním zprávám nebo seriálu a byli jsme spolu. S mobilními technologiemi sice jsme v jedné domácnosti, ale vlastně odděleně, protože jeden něco dělá na mobilu, další na tabletu, rodiče vyřizují pracovní maily nebo nakupují online. Děti doma chatují s kamarády, někdy zahraničními, a rodiče si stěžují, že se s nimi vůbec nebaví, což je jedno z častých jader sporu. Děti ale situaci vnímají tak, že doma jsou. Děti hranu mezi online a offline světem neřeší, přepínají mezi nimi vcelku přirozeně, díky čemuž dovedou na mobilu udělat daleko víc věcí, než si rodiče dovedou představit.
V rozhovorech jsme naráželi na situace, kdy si dítě čte něco do hodiny literatury, rodič vtrhne do pokoje a začne dítě peskovat, že je „zase na mobilu“, ať ukáže, co dělá. A když opravdu uvidí knížku, cítí se vlastně trapně. Děti pak smířlivě říkají, že to vlastně chápou, vědí, že rodiče to měli jinak, ale potřebovaly by víc pochopení druhé strany. Na druhou stranu někteří adolescenti nám říkali i to, že jsou vlastně rádi, že je rodiče od technologií odtrhnou.
Mobil je tedy jejich dominantní zařízení?
JZ: Ano, je to pro ně běžná součást života. Jde také o to, že mobil bývá zařízením, které je opravdu jejich, kdežto notebook si zpravidla musí půjčit od rodičů nebo se o něj s někým dělí. Tady si musíme uvědomit, že rozhovory jsme dělali v letech 2018 a 2019. Od té doby se pravděpodobně užití mobilních digitálních technologií ještě zintenzivnilo.
Tak jak v dnešní době vůbec poznat něco jako „zdravou míru“ využívání technologií?
LJ: I tady funguje okřídlená zlatá střední cesta a hlavně vzájemná komunikace. Z dat víme, že děti, které digitální pomůcky využívají velmi často nebo naopak velmi málo, dosahovaly daleko horších výsledků než ty kolem průměru, což platí o využívání ve volném čase i ve škole. Konkrétní číslo ale udat nejde. Rozumné je sledovat dění a mít přehled o tom, jak dítě svůj čas s technologiemi (ale i bez nich) tráví. Pak se s ním mohu bavit o tom, jestli je nějaké jeho chování rizikové. V rodinách, kde se tohle dělo, je užívání digitálních pomůcek smysluplnější a nevznikají kvůli tomu konflikty. Chce to zkrátka zajímat se i o to, co může být pro dospělého cizí svět, třeba TikTok nebo Instagram, a prostě se o tom s dítětem otevřeně bavit.
Co ale dělat v situacích, kdy opravdu všichni sedí v jedné místnosti, každý na svém zařízení a rodič s tím není spokojený?
JZ: Je potřeba si v první řadě říct, že když to dělá rodič sám, nemůže po dětech chtít, aby to měly jinak. Ano, není jednoduché tohle vybalancovat, ale když pak vidíte v restauracích, jak mají malé děti v ruce mobil nebo tablet, „aby byl chvíli klid“, tak se nemůžeme divit, že se nám to o pár let později vrací i s úroky. Pokud to neprokládáme jinými aktivitami, dítě si na to zkrátka zvykne. Když naopak i do každodenních drobností, jako je psaní nákupního seznamu a následné nakupování, vtáhneme i děti, vrátí se nám to třeba v tom, že se od nich i leccos přiučíme. Jiná věc je, že nám děti samy řekly, že ony by i do těch mobilů tolik nekoukaly, kdyby měly bohatší program a mohly společně s rodiči trávit čas pro ně atraktivnějším způsobem. Zase je to o vyvažování – abychom dětem dali prostor se třeba i nudit, a ne jim pořád něco organizovali, ale na druhé straně, abychom s nimi trávili čas i pro ně smysluplně.
Vraťme se ještě k učitelům a učitelkám. Jak jsou na tom s prací s technologickými pomůckami oni?
LJ: Díky kombinaci různých zdrojů dat víme, že čeští učitelé využívají digitální technologie ve výrazně menší míře, než je průměr zemí OECD, a že u nich pořád převládá například příprava prezentací. Ještě v menší míře čeští učitelé využívají technologie v projektech, pro spolupráci nebo vtažení dětí do výuky. Na druhé straně se také ukázalo, že na řadě škol sice technologie jsou k dispozici, ale zastarávají, na což se trochu zapomíná. Relativně velké procento škol se dostává do situace, že se vybavily technikou a pak teprve řeší, jak ji budou nasazovat. Krátce nato už ale musí zase řešit, jak zakoupenou techniku postupně obnovovat, aby byly nástroje pořád kompatibilní a použitelné. Velkou roli zde hraje také to, jestli má škola správce technologií nebo ICT koordinátora, který může být pro učitele v této oblasti velkým pomocníkem.
Jaká je praxe?
JZ: To je na každé škole jiné. Vezměte si, že má učitel svoji výukovou povinnost a nad rámec toho by se měl postarat o školní síť, počítače, případně pomáhat se zapojením technologií do výuky dalším učitelům. Někde mají koordinátora nebo metodika ICT. To je asi ideální varianta, protože ten je schopný po metodické stránce pomoct ostatním učitelům implementovat technologie do výuky a tvořit rozvojový plán a strategii, co dál a co nakupovat. Někde mají zaplacenou firmu, ale ta se soustředí jen na to, aby technika fungovala, ne na její pedagogické využití. Někde tato agenda padá na učitele informatiky a někde to musí řešit přímo ředitel, což už asi není zrovna ideální.
Pořád je centrem všeho počítačová učebna?
LJ: I to se hodně liší. Česká školní inspekce ve své zprávě z roku 2017 například hovoří o standardu minimálních či kvalitních podmínek školy v oblasti digitálních technologií. Ukázalo se, že nemalé procento škol, zejména ty malé základní, nemá ani tento základ. A ano, počítačová učebna je pořád něco, čeho se držíme, což ale zároveň komplikuje situaci, protože o technologiích uvažujeme jako o něčem, co se bude odehrávat právě jen ve zmíněné učebně. Často se navíc využívá jen pro výuku informatiky. Učitelé jiných předmětů by je třeba i vytěžovali víc, ale je problém se domluvit na přesunech výuky, takže pak rezignují. Lepším řešením je, když se technologie stávají běžnou součástí vybavení každé třídy, vedle knih a dalších pomůcek.
JZ: Vezměte si, že v době před pandemií žáci ani nemohli využívat školní wifi, protože by při hromadném přihlášení spadla. Přitom už podle „staré“ strategie digitálního vzdělávání tohle mělo být řešeno. Teď uvidíme, jak se na tom podepíše pandemická doba. Svou roli hraje ale i to, že mezi učiteli v rámci jedné školy neexistuje domluva na tom, co od žáků čekají – jeden jim zadá prezentaci, ale oni se ještě v žádné hodině nedozvěděli, jak se taková prezentace dělá. A jsme opět u ICT metodika a strategie školy.
Jak se vlastně digitální dovednosti učí?
LJ: Stále asi převažuje pojetí, kdy se žáci tyto dovednosti učí primárně v předmětu Informatika. Zároveň je však třeba zmínit, že od doby, kdy jsme dělali výzkum, nastala řada změn, a to včetně zásadní revize Rámcového vzdělávacího programu (RVP) s ohledem na digitální kompetence a tzv. novou informatiku. Tyto změny přitom směřují k tomu, že neomezují rozvoj digitálních kompetencí pouze na jeden předmět, ale naopak počítají s tím, že digitální technologie a práce s nimi mohou prostupovat víceméně všemi předměty. Zatím si však budeme muset počkat na to, jak se tyto změny odrazí v samotných školách a zda skutečně dojde k výrazné změně toho, jak se žáci učí digitálním dovednostem. Zásadní je přitom i přístup škol a učitelů k digitálním technologiím obecně. V průběhu našeho výzkumu se například objevovaly pokusy některých škol zakazovat využívání mobilních telefonů žáky. To se podle nás rozhodně dít nemá. Platí totéž, co v rodinách, máme se o tom bavit. Mobily tady budou, jsou neoddělitelnou součástí života dětí, tak čeho dosáhneme zákazem jejich používání? Věříme, že školy by se měly zaměřovat spíše na to, aby žáky učily, jak s technologiemi pracovat a žít v rozumném vztahu.
JZ: Škola přece nemůže být muzeum odtržené od života, my přece chceme děti připravit na budoucnost. Ano, zakázat něco je jednoduché, ale začít přemýšlet o tom, jak určitou technologii nebo aplikaci využít k učení, nebo se domluvit na pravidlech využívání, už je daleko složitější. Já se uprostřed naší schůzky taky nezačnu koukat do mailu, protože dodržujeme určitá pravidla, byť mnohdy nepsaná, a děti si taková pravidla musí osvojit taky. Už jsme se bavili o tom, že učitelé hodně používají k výkladu prezentace. Z výpovědí žáků ale vyplynulo, že učitelé prezentace moc neumí. Konkrétně zmiňovali dlouhé texty na jednotlivých snímcích, které učitelé čtou, a podobně. Kritičnost žáků byla přitom velmi adresná. Naopak jsou žáci rádi za poutavý výklad bez jakékoliv technické pomůcky. Rozhodně tedy neplatí, že moderní výuka rovná se pouze ta s hi-tech pomůckami. Nedělejme z technologií fetiš, neschovávejme se za ně. Děti pořád oceňují zajímavé učitele a poutavé vtažení do děje a nemusí na ně přitom nic svítit a blikat.