Zkoumala, jak na maďarských školách probíhá sexuální výchova a jak samy děti o sexualitě a souvisejících tématech přemýšlejí. Pak konzervativní vláda omezila nejenom její výzkum, ale i práva sexuálních menšin v zemi. A z Rédai se – pro ni tak trochu nečekaně – stala celebrita.
Read the interview in the English version here.
„Maďarská LGBT+ komunita je jedním z nejoblíbenějších terčů nenávistných výpadů premiéra Viktora Orbána,“ připomněl magazín TIME, když loni na svůj seznam 100 nejvlivnějších osob zařadil Dorottyu Rédai. Medailon zároveň zmínil některá z nedávných omezení práv sexuálních menšin v zemi: Budapešť de facto zrušila možnost úřední změny pohlaví a do ústavy prosadila definici rodiny, která vylučuje osvojení dětí páry dvou mužů či dvou žen.
Nezávislá akademička a aktivistka za práva sexuálních menšin Rédai vešla do širšího povědomí svým vystupováním proti Orbánově politice a také dětskou knihou Pohádka pro každého. V té se spoluautorem Boldizsárem Nagym nechává postavy tradičních pohádek vystoupit z genderových nebo rasových šablon: vystupuje v ní Popelka-Romka, lesbická Sněhurka nebo nebinární vysoká zvěř. Kniha rozzuřila maďarský politický establishment, jedna politička ji dokonce demonstrativně skartovala.
Jak si Rédai zvyká na svou novou roli? Jak se žije v autokratickém režimu, který ji a jí podobné vnímá jako svoje nepřátele? A jakou roli v boji za lidská práva a spravedlivější společnost hraje či může hrát akademická obec?
Jste akademičkou v oblasti genderových studií a vzdělávání, jednou ze 100 nejvlivnějších lidí roku 2021 a podle mnohých také vůdčí osobností maďarského lidskoprávního aktivismu. Jak se cítíte, když se o vás takto mluví?
Už jsem si na to zvykla. Že někdy budu slavnou, jsem vůbec nečekala. Jako mnoho dětí jsem sice mívala takové ty fantazie, že budu slavná a udělám pro svět něco důležitého, ale protože jsem docela introvertní člověk, bylo to nakonec přece jen překvapení. Zpočátku jsem nechtěla být vidět, ale postupně jsem si zvykla, že se moje jméno a tvář veřejně spojuje s naší věcí. Také když vyšla Pohádka pro každého, nastala situace, kdy jsem jako koordinátorka projektu musela zasáhnout, takže to pro mě vlastně nebyla otázka volby.
Zní mi to, že jste to pro sebe úplně nechtěla. Byla ta změna náročná?
Ráda jsem pracovala v pozadí, být veřejnou intelektuálkou je pro mě nové. Zvlášť náročné bylo několikaměsíční období, kdy jsem mluvila se čtyřmi nebo pěti novináři týdně. Ale po chvíli se naučíte, co říkat, protože novináři většinou kladou podobné otázky. Pak už to nevyžaduje žádné úsilí a všichni vám říkají, jak dobře mluvíte. Já si na to v duchu odpovídám: Jo, protože jsi už stý člověk, který mi tuhle otázku pokládá (smích).
Co vás přivedlo k genderovým studiím?
Vždy jsem byla feministka. Dokonce i jako dítě, i když jsem to ještě nevěděla. Tehdy mi přišlo nespravedlivé, že můj bratr měl privilegia, a já ne. Nechápala jsem, proč byl v různých situacích upřednostňován nebo se s ním zacházelo lépe. Později jsem jako teenagerka vycítila, že je mnohem snazší být mužem než ženou. Vše se mi to ale propojilo až v posledních ročnících na univerzitě. V předmětu Gender a jazyk jsem pochopila, že existuje koherentní teorie, která z genderové perspektivy vysvětluje, co je se světem špatně. Bylo to pro mě jako zjevení. Konečně jsem věci pochopila. Život mi to, pravda, neusnadňuje, ale alespoň vím, proč se věci dějí. To pro mě bylo vždy velmi důležité. Asi by tomu šlo říkat výzkumnický přístup.
Vláda Viktora Orbána před čtyřmi lety zakázala výuku genderových studií na maďarských univerzitách. Jako genderové akademičce vám tak znemožnila doma pracovat. Byl přístup k oboru vždy tak nepřátelský, nebo se to změnilo až s Orbánovou vládou?
Genderová studia zde nikdy skutečně uznávána nebyla. Odbornice z oboru neustále bojovaly o to, aby byly jejich znalosti a vědecké úspěchy brány vážně. V genderových studiích pracovalo velmi málo akademiček a vždy bylo velmi obtížné lidem vysvětlit, co vlastně děláme.
To se začalo měnit v desátých létech. Některá důležitá témata genderových studií, zejména násilí na ženách, genderové identity nebo sexuální orientace, se stala součástí veřejné debaty. Najednou už nebyla potlačovaná ani tabuizovaná. V té době ale zároveň k moci nastoupil Fidesz a začal podnikat legislativní kroky, které postupně vedly k zesílení antigenderové politiky.
Maďarská antigenderová politika se netýká pouze akademické sféry, ale i občanských organizací. Celá vaše aktivistická kariéra je spojena s Lesbickou asociací Labrisz. Jak přístup vlády k feministickým a LGBT+ neziskovým organizacím ovlivňuje vaši každodenní práci?
V průběhu let nám vláda značně ztížila život. Prvním otevřeným útokem na neziskové organizace bylo velké sledování příjemců Norských fondů v roce 2014, které mělo za cíl najít směšné finanční úniky. Žádné samozřejmě nenašli. Poté vláda zavedla mnoho byrokratických překážek a přistoupila i ke sledování LGBT+ a feministických organizací.
V Maďarsku také neexistuje žádné veřejné financování. Feministickým a LGBT+ organizacím se sice nedostávalo moc peněz nikdy, ale od doby, co je u moci Fidesz, nevidí žádné. Vedeme debatu, zda je, nebo není dobré získávat na naši činnost státní finance. Osobně si nemyslím, že by to bylo dobré. Omezilo by naši nezávislost, kdybychom od tohoto státu nějaké peníze dostávali.
Z důvodů, které jste právě zmínila, uvažuje mnoho aktivistů a aktivistek i lidí z akademického prostředí o odchodu z Maďarska. Už se to začalo dít? A je to téma i pro vás samotnou?
Za posledních deset let zemi opustilo něco mezi pěti a deseti procenty populace. Mnozí z nich jsou intelektuálové, LGBT+ lidé a jiní příslušníci menšin. Takže se to už děje. A to v opravdu dramatickém měřítku.
Sama o stěhování do zahraničí uvažuji z profesních důvodů, protože v Maďarsku se pochopitelně nemohu v genderových studiích akademicky a profesně rozvíjet. Nechci odejít navždy, jen na chvíli, protože jsem vyčerpaná tím, co se tady děje. Intelektuálně potřebuji trochu čerstvého vzduchu. Mám pocit, že už hloupnu.
Vaše akademická práce se zaměřovala na gender a sexualitu ve vzdělávání. Vzpomenete si na nějaký zážitek, který z vaší vědecké dráhy vyniká?
Mám mnoho nezapomenutelných zážitků z terénní práce při doktorandském studiu. Strávila jsem spoustu času v jedné dělnické škole, kde jsem si povídala se studenty a učiteli, sledovala hodiny sexuální výchovy a pak s nimi mluvila o sexualitě. Vedoucí mé práce vždycky říkala: Jsi tak úžasná! Jak můžeš mluvit o sexu s puberťáky? Nebylo to ale tak těžké. Jen musíte najít společný jazyk.
Ve škole bylo hodně romských a velmi chudých studentů. Bylo zajímavé pozorovat, jak jejich vnímání sexuality definovalo jejich představy o genderové, etnické a třídní sounáležitosti a naopak. Jak na sebe etnicita, třída, sexualita a gender vzájemně působí. Kéž bych mohla udělat takový výzkum znovu. Bylo to zatím mé nejlepší výzkumné i autorské období.
Bylo by možné takový výzkum udělat v Maďarsku teď?
Když dnes jdete do školy a řeknete, že zkoumáte nějaké genderové nebo sexuální téma, nepustí vás dovnitř. Liberální elitní školy by mohly, ale ty už jsou přezkoumané a já bych je nechtěla rozebírat znovu a znovu.
V jednom rozhovoru jste kdysi řekla, že chcete prosazovat rovnost prostřednictvím kreativních projevů. Vzhledem k tomu, že mluvíme o vašich kariérních přáních, nemohu se nezeptat, zda existuje nějaký takový projev, kterému byste se chtěla v budoucnu věnovat?
Jsem tak trochu na životní křižovatce. Pokouším se přijít na to, kterou cestou se vydat dál. Ráda bych například psala něco víc tvůrčího. Dlouho jsem přemýšlela o založení blogu, kam bych mohla psát kreativně o věcech, které mě trápí. Teď na to nemám čas, ale možná jednou budu.
Často přemýšlím, zda bych akademické prostředí neměla prostě opustit a stát se aktivistkou a veřejnou intelektuálkou na plný úvazek, protože jsem v této oblasti mnohem úspěšnější, mám v ní větší vliv. To na akademické půdě nemáte. Když napíšete článek, přečtou si ho jen vaši kolegové. Stává se jen velmi vzácně, že by se vám podařilo oslovit širší publikum. S aktivismem se to očividně dá.
Když mluvíme o tom, jak těžké je pro akademiky oslovit a ovlivnit společnost, jakou podle vás mají roli v situaci, kdy vláda porušuje lidská práva a diskriminuje menšiny?
Jsem akademička, která je zároveň aktivistkou, a je pro mě opravdu důležité být obojím. Ale existuje mnoho výzkumnic a výzkumníků, kteří takové poslání necítí. Sama to vnímám tak, že bych se jako akademička měla snažit o společenský nebo vědecký dopad. Nejlépe tak, že akademické práci i aktivismu dovolím vzájemně se podporovat a živit.
Společenské vědy jsou přitom dnes velmi zpochybňovány a devalvovány. Myšlenka, že záleží pouze na vědách přírodních a exaktních, je věčná. Společenské vědy mají jen malou podporu a vědkyně a vědci v této oblasti nejsou skutečně respektováni. Myslím, že to platí na celém světě. A přesně proto musejí sociální vědci dát svůj hlas slyšet. Důležité také je, aby s veřejností mluvili způsobem, kterému veřejnost rozumí. Často zůstávají ve svém žargonu.
Zkoumala jste genderové stereotypy ve školství. S jakým nejčastějším stereotypem jste se od vyučujících setkala?
Spousta jich ustrnula na binární a heteronormativní myšlence, že chlapci jsou takoví, dívky onaké. Nedokážou přijmout dětskou rozmanitost. Nemohou se zbavit přesvědčení, že existují dvě pohlaví, která se musí doplňovat. I když vezmeme v úvahu jen chlapce a dívky, a ne jiné děti, které se neztotožňují s žádným pohlavím nebo se identifikují odlišně, jsou přece pořád tak rozmanité. Školy se ale stále řídí myšlenkou, že je dětem třeba vnutit jednotný řád, jinak se nedají zvládnout. A vzdělávání pak podle toho vypadá. Nemyslím si, že je to vhodná cesta pro školství ve 21. století.
Labrisz má již více než dvacet let program, který studenty a studentky seznamuje s problémy LGBT+ a diskriminace na základě sexuality. Jak je na tom tento program teď?
Podle slavného „zákona na ochranu dětí“ – vždy ráda používám uvozovky, i když je to oficiální název, protože co je tohle za ochranu? – se homosexualita ani „změna pohlaví“, jak tomu říkají, na školách propagovat nesmí. Externí organizace, které takové vzdělávací programy poskytují, se musí zaregistrovat a ministerstvo pak rozhodne, které mohou do škol jít. Tento zákon mimochodem platí od loňského července a možnost zaregistrovat svůj školní program stále neexistuje.
Tím pádem visíme ve vzduchu. Nikdo nás nezve, protože se všichni bojí, a celé školství je v obrovské krizi. LGBT+ otázka je v tuto chvíli tím posledním, co mají učitelé na stole. Probíhají stávky a akce občanské neposlušnosti, které jsou nyní nezákonné. Učitelé jsou jednou z nejhůře placených duševních profesí v zemi, doslova hladoví. A do toho ještě přijde nařízení, že může být ředitel školy odvolán, pokud pozve program, který může ohrozit „zdravý vývoj“ dětí, jak tomu říkají.
Jakmile vyučující zavřou dveře do třídy, stále mají určitou svobodu dělat, co považují za správné. Je to ale velmi stresující, protože se pak bojí stížností rodičů. Někteří se přesto na lidskoprávních tématech a sexuální výchově stále snaží pracovat. Uvědomují si, že je teď jejich úkolem o těchto otázkách mluvit, když si k tomu nemohou přizvat externí programy.
Na začátku jste zmínila, že antigenderová politika postupovala v Maďarsku pozvolna. Zajímavé je, že se maďarská společnost v průzkumech vyslovuje pro sňatky osob stejného pohlaví a obecně podporuje LGBT+ komunitu. Čeho svou politikou tedy chce podle vás vláda dosáhnout?
Panuje všeobecná shoda, že se to děje, protože autokratické vlády se vždy snaží rozdělit společnost. K tomu potřebují nepřítele. V polovině minulé dekády se jimi stali uprchlíci, ale protože tu už brzy žádní nebyli, potřebovala vláda nového nepřítele. Ale není to jen tím. Zastává světonázor, který chce vnutit všem. Světonázor, ve kterém jsou LGBT+ lidé abnormální a ženy i muži by měli ve společnosti hrát své tradiční genderové role. LGBT+ lidé v takové společnosti sice mohou existovat, ale skrývají se a nepožadují pro sebe žádná práva.
Je to silná agenda a šíří se po celém světě. V Maďarsku tak silná proto, že je jejím hlavním aktérem vláda. Ta má zákonodárnou moc, kterou vložila do služeb antigenderové ideologie.
Jak se s touto agendou vypořádává komunita?
Aktivistická komunita ve skutečnosti posílila, začala být aktivnější a více spolupracovat. Samozřejmě je to velmi těžké i pro nás. Mnoho aktivistů vyhoří, když musejí pracovat hodně za málo peněz. Zároveň si nikdy nemůžeme odpočinout a sebrat se, protože se pořád děje něco, na co musíme reagovat.
Víme, že život LGBT+ lidí v Maďarsku je kvůli všem těmto homofobním a transfobním legislativním opatřením těžší. Velmi často se bojí. Jako aktivistka nemám na výběr a jsem v pohodě s tím, že je má orientace veřejná. Ať se stane cokoli, vypořádám se s tím, mám svou podporující komunitu. Ale ti, kteří svou orientaci tají a jsou izolovaní, jsou tím vším zastrašeni daleko víc. Na druhou stranu taky hodně lidí začalo v posledních letech LGBT+ komunitu mnohem více podporovat.
V říjnu přijedete na Mezinárodní festival dokumentárních filmů Ji.hlava, kde budete v Inspiračním fóru mluvit o demokracii a naší roli v ní. Zajímalo by mě, jestli si myslíte, že někdy v Maďarsku existovala šance vyhnout se cestě, kterou se země vydala, nebo jestli tomu nešlo zabránit?
Nemyslím si, že by to reálně záleželo na nás. Samozřejmě je velmi důležité mít silnou občanskou společnost a protestovat. Maďaři neprotestují, velké demonstrace jsou tu vzácné. Ale pokud režim není demokratický, můžete protestovat, jak chcete, a žádná změna se stejně nekoná. Možná existují i jiné způsoby protestu, na které jsme ještě nepřišli, ale mám dojem, že demokratické způsoby protestu v autoritativním režimu nefungují.
Zároveň je zjevné, že jsou širší koalice silnější. Začali jsme spolupracovat s lidmi z jiných znevýhodněných společenských skupin. Musí být vidět, že jsou diskriminované skupiny solidární. Solidarita a koalice jsou teď ještě důležitější než dříve.
Pokud je tak jedna skupina napadena, zastane se jí jiná skupina a protesty či vyjadřování názorů je tím pádem mnohem silnější. Pořád se ale mnoho lidí připojuje k protestům jen v případě, že se přímo týkají jejich problému. Nevidí širší obrázek, jak se diskriminace a útlak prolínají. Nicméně v poslední době si jich mnoho uvědomilo, že nenávist k LGBT+ lidem není problém jen LGBT+ lidí samotných, ale celé společnosti.
Co pro vás znamená svoboda, když zažíváte její vypařování ze společnosti?
Abyste mohli rozumně fungovat v této neskutečně tísnivé společnosti, musíte mít vnitřní svobodu myslet, jednat a mluvit tak, jak chcete. Já teď mluvím svobodně, zároveň jsem vyčerpaná a už nemám trpělivost vyjadřovat věci úplně slušně. A to je také druh svobody, pokud máte dost odvahy něco takového dělat. Myslím, že právě takhle se s tím vším vyrovnám. Samozřejmě to neznamená chrlit urážky, jen být upřímný. Ne každý to sice ocení, ale spousta lidí ano. Taky si myslím, že pokud má někdo šanci změnit svůj život, měl by to udělat. Abyste měli více svobody, musíte jednat. Dělejte všechno, co můžete, pro svou svobodu, kterou zároveň přispíváte ke svobodě společnosti.
Věříte, že situace v Maďarsku ještě může mít pohádkový konec pro všechny?
Nedělám si naděje. Myslím, že Maďarsko už došlo na cestě k autoritářství příliš daleko. Je velmi těžké to teď zastavit. Vládnoucí politici se zítra neprobudí a neřeknou: „Ach, nejsme dost demokratičtí, proč nezměníme svoje praktiky?“ To se nestane, protože si už svou moc zajistili na tolika úrovních. Po posledních volbách zničili zbývající politickou opozici. Jedinou zbývající opoziční silou jsou organizace občanské společnosti.
Jsem zvědavá, co se bude dít teď. Společnost čelí spoustě problémů kvůli věcem, které s lidskými právy a LGBT+ lidmi nemají nic společného. V Maďarsku je hluboká hospodářská krize. Účty lidí za topení mohou být až sedmkrát vyšší, než byly. Prudce roste inflace, potraviny jsou o 20 až 30 % dražší než před pár měsíci a platy nerostou. Je málo učitelů a zdravotnických pracovníků. To všechno může lidi přimět k rozsáhlým protestům. Takže čekám, co se stane. Možná kvůli tomu nakonec dojde i k nějaké změně, protože tohle není udržitelná situace.