Zkoumá rozvoj udržitelné mobility, zejména v oblasti cestovního ruchu a fenoménu slow tourism. Své studenty a studentky pak Radek Timoftej učí, jak si vážit životního prostředí. Pečuje o krajinu Lužických hor, a to nejen během procházek za hranice rodné obce, ale i tvorbou strategií propagace kraje a cestovního ruchu.
V rozhovoru se kromě udržitelných forem cestování dotkneme i role umění ve vědě a výzkumu, důležitosti snah o propojování jednotlivých oborů, fenoménu moderního poutníka a nakonec (téměř) i jelena v říji.
Proč jste se nespokojil s jedním, ale vystudoval hned tři zcela odlišné obory?
Protože by mi jinak v každém z nich něco chybělo. Už v době, kdy jsem v Ústí nad Labem dokončoval studium životního prostředí, jsem začal souběžně studovat design. Takže jsem jednak studoval technické vědy a zároveň jsem docházel na předměty, jako jsou dějiny umění. Když se ale zpětně podívám na své ročníkové práce na Fakultě umění a designu UJEP, je v tom vždy vidět, jak se ty obory prolínají. Tematicky jsem se v klauzurách často věnoval životnímu prostředí, cestování, sociologii nebo lesnictví a myslivosti, ke kterým mě vedli prarodiče tady v Prysku. Třeba jsem v rámci klauzur na silnice nastříkával stopy lesní zvěře, které se díky speciální fluorescenční barvě přes den nabily a v noci svítily. Řidičům se pak v noci, kdy u nás ve vesnici nesvítí pouliční osvětlení, zobrazila vizuální bariéra vedoucí přes silnici a oni si uvědomili, že se pohybují v místě, kde může dojít ke střetu se zvěří.
Nebo jsem do krajiny instaloval proutěné sochy jelenů v době, kdy byl problém s přemnoženou zvěří. Siluety jelenů na dálku lidi mátly a rozrušovaly, posléze se z nich stal návštěvnický cíl a nakonec se jeden z jelenů dostal až na výstavu do centra Prahy. Téměř rok nikdo nevěděl, kdo sochy do krajiny umisťuje. Všechny tyto práce měly mnohavrstevný kontext, který považuji za důležitý ve všem, co dělám. Přistupuji tak nejen k práci, ale i k osobnímu životu.
Jak to myslíte?
Třeba tuhle podstávkovou roubenku s polovalbovou střechou, u které právě sedíme, jsme zčásti postavili sami. Přestože v dětství jsem se věnoval spíše přírodě a výtvarnému umění, tak v dospělosti, a zejména s příchodem zodpovědnosti za vlastní pozemek, se postupně dostavila touha učit se i některým řemeslům (táta truhlář se nezapře). Nový domov pro mě byla výzva. Lidé si často někde postaví nový domov, aniž by si ověřili, zda se jim tam bude dobře spát.Takže abych si například vnitřně potvrdil, zda je tahle roubenka vhodným místem pro budoucí život, vyrobil jsem si ze zbytků dřeva ze stavby, sítě a peřin rozkládací postel, s níž jsem pak, složenou v krosně, cestoval po kraji a zjišťoval, zda mě kraj přijímá. Vyzkoušel jsem si tak spaní přes úzký potok, na vrcholu kopce, na zahradách, ale i na hřbitově, na historické cestě mezi věží kostela a jeho oddělenou lodí. Bylo pro mne zásadní, zda mne tato místa anebo předci na hřbitově v noci, ať už při bdění, či snění, přijmou. Psal jsem si proto i deník, zaznamenával spánkový rytmus a prováděl různé rituály.
Pořád mi do toho moc nezapadá váš současný příklon k ekonomii v rámci doktorandského studia na Fakultě sociálně ekonomické UJEP.
Ten přesmyk ale vlastně není tak překvapivý. Vzhledem k mé specializaci na udržitelný cestovní ruch to opět odpovídá sociologii a ochraně životního prostředí, pochopení a ukotvení toho, jak se jako jedinci v přírodě chováme, co očekáváme, kam míříme a možná také kdo vlastně jsme. Zároveň využívám i poznatky z fakulty umění a designu, protože se zabývám i marketingovými způsoby, jak změnit uvažování lidí o cestování a o všem, co se s ním pojí.
Lidé musí být přesvědčeni, že existují i jiné druhy cestování, než je ten masový. Že je možné mít jiný prožitek krajiny. Ale je nutné navést je k tomu, co mají v krajině hledat, tak aby nešli jen po těch nejznámějších atrakcích. Z marketingového hlediska je nutné cílit vizuálními a dalšími médii na to, aby si lidé krajinu dokázali podmanit jinak než masovým turismem. Proto se ve svých projektech zabývám i tím, jak se na krajinu dívat nově, kde v ní hledat neobvyklé, rozmanité cíle a cesty, jak turistický zážitek více individualizovat a rozprostřít na větší plochu. Každá krajina má prvky, ať už historické, přírodní, řemeslné, industriální, společenské, nebo jiné, ze kterých lze tvořit nové narativní vlákno.
Když už se bavíme o vizualitě, jaká je podle vás úloha vizuality a audia v budoucnosti komunikace? Posouváme se v posledních letech od vizuální komunikace někam jinam?
To je těžká otázka, vnitřně se této problematice dost věnuji, sleduji nová média, a to z vícero důvodů. Obávám se totiž, že mé generaci (dnešní třicátníci, pozn. red.) trochu ujíždí vlak. Zatímco na Fakultě umění a designu UJEP jsme byli vedeni k tomu, abychom při zpracovávání audiovizuálního materiálu odváděli kvalitní práci s určitým konceptem, realita dnešní komunikace je zcela jiná. Co se dnes děje ve všech oblastech komunikace, a samozřejmě zejména na sociálních sítích, jsou spíše krátkodobé, instantní věci, často bez konceptu, bez sdělení. Po konzumentech obsahu se nechce, aby přemýšleli, ale aby se bavili.
I z tohoto důvodu si myslím, že přechod komunikace z vizuality na audio nás v blízké době nečeká. Audio vyžaduje čas. A toho mají a budou mít lidé stále méně. Způsob, jakým dnes žijeme, alespoň ve střední Evropě, ta svoboda, kterou máme – ať už co se týče světonázoru, nebo každodenního života –, zároveň způsobuje určitou roztěkanost. Málo se věnujeme věcem do hloubky, máme tolik možností, z nichž musíme neustále vybírat, že na hlubší zamyšlení nemáme čas. Osobně si myslím, že do budoucna se bude vše ještě více zrychlovat. Již dnes to vidíme na některých platformách, kde se komunikuje pomocí krátkých audiovizuálních flashů, které mají často jen několik málo vteřin. Informace, na jejichž vstřebání z textu jsme dřív potřebovali třeba půl hodiny, dnes pomocí takto útržkovité audiovizuality můžeme pojmout během několika vteřin.
Myslíte si, že to má nějaký vliv na kvalitu života?
Svět se technologicky sice stále více rozvíjí, na druhou stranu jsem přesvědčený, že se v našich zeměpisných šířkách žilo například ve dvacátých nebo v první polovině třicátých let minulého století v jistém ohledu lépe než dnes. Mluvím o celkové kvalitě života. Ne o materiálním zajištění, ale o tom, jaký způsob prožitku měl člověk z každodenního života. I proto si myslím, a kolem sebe to také čím dál častěji pozoruji, že snaha pojímat do sebe prostřednictvím takto zhuštěné audiovizuality stále větší množství informací vede u mnohých lidí k něčemu na způsob osobního kolapsu a snaze odpojit se od systému.
Na čem konkrétně takový fenomén pozorujete?
Díky svému občasnému působení na uměleckých školách mám možnost věnovat pozornost klauzurním pracím studentů a všímám si témat, která se v posledních zhruba pěti letech stále častěji opakují. Extrémně se tu například zrcadlí různé psychosomatické problémy, kromě strachu z toho, co přijde, v sobě mladí lidé, často například i prostřednictvím genderových otázek, velmi silně řeší problém vnitřní i vnější neukotvenosti až disociace. Umělecké školy vždycky byly, jsou a budou katalyzátorem případných společenských změn. Prostřednictvím umění se obsahy zpracovávají podobně, jako se to děje například během psychoterapie (i přesto že to tak mnoho lidí nevnímá).
Myslíte, že tady hraje roli právě zrychlování komunikace a tlak na to, abychom informace byli schopní přijímat a zpracovávat stále rychleji?
Z vlastního dětství si pamatuji, že jsme se denně běžně bavili s rodiči i prarodiči. Prostě jsme přišli ze školy, sedli si a bavili se. To se dnes tolik neděje. K udržení současného životního standardu jsou rodiče dětí nuceni trávit většinu času prací a děti konzumací médií a technologií. Nezbývá čas na pomalou, klidnou a soustředěnou komunikaci.
Budou se k ní lidé vracet?
V to pevně doufám. Neschopnost udělat si čas na to, abychom spolu mluvili, může vést nejprve k osobnímu a od osobního potom postupně ke společenskému kolapsu. A to si jako společnost nemůžeme dovolit.
Jak se mu vyhnout?
Za sebe vidím smysluplnou cestu ke zlepšení současné situace ve snaze vytvářet a udržovat si kolem sebe živou komunitu lidí. Ať už se jedná o vzájemné setkávání, vymýšlení a realizaci kulturního programu pro svoji obec nebo čtvrť, diskuze a společné aktivity, zkrátka cokoli, co komunitu drží pohromadě. Vidím to jako způsob, jak zpomalit a soustředit se na to, co mohu ve světě sám ovlivnit. Šanci nerezignovat pod tlakem informací na věci, na které nemohu mít žádný skutečný vliv, na chuť podílet se na tvorbě a péči o své prostředí, ať už co se týče přírody, kultury, nebo mezilidských vztahů. Takže abych ještě doplnil odpověď na první otázku – co mě brzdí –, brzdím se já sám, a to zcela úmyslně, protože chci žít udržitelně, ne růstově.
Jak se takové nastavení shoduje s akademickou kariérou?
Kariéra pro mne není příliš důležitá, a už vůbec ne měřítko. Nejen v akademické sféře, ale ani v byznysovém prostředí, kde se pohybuji prostřednictvím kreativního studia, které jsme s kolegou založili ještě za studií na FUD. Narážím na to velmi často, protože kariérní růst se dnes vyžaduje téměř v každém prostředí, ať už jde o podnikání, akademickou půdu, nebo politiku. Já osobně ale cítím velkou potřebu mít neustále připravenou zpátečku. Jako když se na lodi řítíte oceánem a najednou před sebou vidíte atol korálových útesů nevyčíslitelné hodnoty. Loď jen tak nezabrzdí – jediné, co je v tu chvíli správné udělat, je zařadit zpětný chod. Člověk může žít konzumně, být bohatší, být známější, ale já osobně to nepotřebuji.
I proto se dnes pracuje s pojmem udržitelný rozvoj?
Z počátku mých studií se používal ještě pojem „trvale udržitelný rozvoj“. Potom se odstranilo slovo „trvale“, protože jsme si my lidé uvědomili, že trvale udržitelný rozvoj je neudržitelný. A je jen na nás, jako na jednotlivcích, jak vnímáme, zda to, co děláme, je ještě udržitelné, nebo už je to moc.
Když vy sám cestujete, jaké dopravní prostředky a destinace si vybíráte?
Mám rád všechny dopravní prostředky, které mi dávají prostor pro přemýšlení. Tím zároveň odpočívám. Hodně rád mám třeba vlak. A samozřejmě mě mrzí, že většina dopravních prostředků má velkou ekologickou stopu.
Cestování mě provází už od mala. Cestoval jsem s rodiči i prarodiči. Zlom ale nastal v šestnácti letech, kdy jsem se vydal na svou první expedici, nazvanou tehdy Tunguský meteorit. Vyzkoušel jsem si několikadenní cestu vlakem, letadlo i výskok z vrtulníku uprostřed tajgy. Dostal jsem se do kontaktu se skupinou lidí, kteří měli k cestování hodně blízko a motivovali mě k tomu, abych svět aktivně objevoval. Vzpomínám například na cestu uazemem z ČR do Mongolska (celkem dvacet dva tisíc kilometrů a přes 3 měsíce na cestě), v roce 2006 jsem se účastnil expedice Laboratoř bohů na Madagaskar, v letech 2008–2009 jsem studoval a cestoval v Turecku, 2012 následovalo studium v Thajsku, potom cesty do Maroka, Island, většina zemí Evropy, Indonésie, Malajsie a v roce 2018 jsem putoval s krosnou přes indonéské ostrovy na Raja Ampat (západní Papua), kde jsme měli možnost poznat původní kmeny a podívat se do neprobádaných vod…
Pokud vím, tak Turecko a Thajsko bylo v rámci programu Erasmus?
Ano i ne. Turecko bylo v rámci Erasmu a Thajsko v rámci grantu MŠMT, protože je mimo EU. Tím, že jsem měl už nějaké cestování za sebou, se možnost odjet studovat do zahraničí zdála jednodušší. Odjeli jsme v sedmi lidech a kromě studia jsme procestovali celé Turecko a o pár let později potom, v menší skupině, i velký kus Thajska.
Jak jsou na tom dnešní studenti a studentky? Využívají naplno všechny možnosti programu Erasmus+?
Dnešní generace studentů to má jinak než my. Zatímco my vyrůstali ještě v době, kdy nebylo dost dobře možné dostupně svobodně cestovat, dnes je ta svoboda cestování obrovská, můžeme cestovat kdykoli a kamkoli se nám zachce. Svět se v tomhle mezi lety 2008 a 2015 hodně změnil. Naše expedice před rokem 2008 byly například hodně dobrodružné, šli jsme na těžko Sibiří, na zádech batoh, měli jsme s sebou dva psy, dva průvodce s brokovnicí proti medvědům, prosekávali jsme si cestu mačetou, abychom se vůbec někam dostali, měli jsme holiny až po pás, protože jsme procházeli močály, když jsem dostal horečku, léčil mě místní Evenk…
Dnešní cestování vypadá jinak, cestujeme s mobilem, jezdíme na insta místa, vytváříme za sebou podobnou story mapu, jakou po sobě na sociálních sítích zanechalo mnoho ostatních lidí, fotíme si stejná jídla, nohy na pláži, skoky na vyhlídkových místech… Cestování se zkrátka změnilo a většina mladých lidí s ním má zkušenosti již od raného dětství. Některé rodiny dnes jezdí na dovolenou i třikrát ročně a mezitím ještě na eurovíkendy. Takže když si má dnešní student vybrat, jestli pojede s kamarády na eurovíkend „zapařit“, nebo se vydá sám do cizí země na několik měsíců studovat, nemůžeme se divit, že po možnosti vyjet s Erasmem nesáhne tak nadšeně jako dříve.
Má tedy Erasmus+ v dnešní době vůbec co nabídnout?
Rozhodně má. Když člověk vyjede na Erasmus, zůstane v cizí zemi minimálně několik měsíců a kromě toho, že se naučí cizí jazyk a postarat se sám o sebe, vyzkouší si i skutečný život místních obyvatel. Pozná každodenní infrastrukturu, mezilidské vztahy, fungování toho místa. A získá cenný prožitek jinakosti, což je jeden z nejdůležitějších přínosů cestování: člověk si upraví perspektivu a hodnoty. Zjistí, že jen pár hodin cesty od jeho domova se žije úplně jinak, lidé mají jiné názory, chutě, priority, zvyky, jinak se chovají, a i přesto se jim daří vytvářet fungující lidské společenství. Když už v ničem jiném, tak v tomhle je pomalé a dlouhodobější cestování přínosné. Přispívá ke svobodě myšlení a vzájemnému respektu v dnešní pluralitní společnosti.
Erasmus+ má ale jako jednu z priorit i navazování mezilidských vztahů, které přerůstají v profesionální mezinárodní a mezioborovou spolupráci. Lidé, se kterými se během studia na Erasmu setkáte, se mohou stát vašimi budoucími vědeckými spolupracovníky a do vašeho výzkumu vnést nejen perspektivu jiného pracoviště, ale i rozměr jiné kultury, jazyka, pohledu na svět. Takto pluralitní vědecké společenství je tou nejlepší platformou pro rozvoj inovací.
A není to spíš tak, že ono nadšení, odvaha a chuť do života, které si člověk s sebou přiveze z cest, většinou velmi rychle odezní? Když už se bavíme o udržitelném cestovním ruchu, tak jak si lze takové vnitřní nastavení udržet?
Mně osobně přináší každé cestování znovu a znovu pocit štěstí z toho, na jakém místě žiji. A paradoxně kvůli tomu cestuji. Dnes už to tak sice pokaždé udělat nemohu, ale ze svých prvních cest jsem měl potřebu se vracet tak, že sám dojdu domů. Třeba když jsem se vracel ze Sibiře, to ještě nebyla komunikace prostřednictvím mobilních telefonů tak běžná, psal jsem rodičům z internetové kavárny v Moskvě zhruba několik dní předem o mém příjezdu. Nechtěl jsem ale, aby na mě čekali na hlavním nádraží. Chtěl jsem si prožít ten proces, kdy se blížím k domovu a dojdu třeba zrovna ve chvíli, kdy doma všichni sedí u snídaně. Takže jsem po té dlouhatánské cestě ze Sibiře nasedl v Praze do autobusu a po několika přestupech dorazil na poslední zastávku, odkud jsem se domů vydal pěšky lesem. A protože bylo brzy ráno, tak jsem si v tom lese lehl a čekal, až bude slunce výš, abych domů dorazil ve chvíli, kdy už budou všichni vzhůru.
Možná to zní zvláštně, ale pro mě to byla ta správná forma návratu, během níž nedošlo k tak brutálně radikálnímu řezu v prožívání. Když ze Sorongu (Západní Papua) v blízkosti Raja Ampat, což je pro mne praobraz panenské přírody, doletíte během pár hodin letadlem do Jakarty, zažijete naprosto extrémní rozdíl mezi primárními pralesy plnými zoborožců nebo tajuplným podvodním životem na jedné straně a šedým, betonovým městem s minimem stromů, mrakodrapy a mraky aut na straně druhé. Na volitelném semináři, který vedu na FSE UJEP, ukazuji studentům fotografie z těchto dvou míst pořízené v rozmezí několika hodin. A když ty fotografie vidíte vedle sebe a třeba si s nimi pohrajete tak, aby se trochu překrývaly, pochopíte, co je na dnešním cestování nepřirozené. Totiž, že kvůli rychlým přesunům z pobytů v zahraničí nevnímáme svět realisticky, nejsme schopni uchopit jej svým vědomím. Když přiletíme odněkud letadlem a co nejrychleji se vrátíme k běžnému životu, zasuneme vzpomínky někam hluboko do své paměti. Zatímco já jsem si tím pomalým „dojezdem“ byl schopen prožít návrat a propojit myšlenky na to, co jsem prožil během cestování, s myšlenkami na místo, kde žiji, které se mi během pomalého návratu začaly do vzpomínek přirozeně vplétat. Čím déle trvá doba návratu, čím je přirozenější, tím déle podle mne vydrží i prožitek z cest.
Co popisujete, se zároveň dotýká fenoménu lokálního poutnictví, kterého jsem si poprvé všimla u vašeho kolegy z FUD, odborného asistenta v ateliéru AARF MgA. Jiřího Dvořáka. Jiří se věnuje jakémusi novodobému poutnictví po krajině Českého středohoří, využívá jen prostředky hromadné dopravy a vlastní nohy a určitým způsobem tak krajinu nově mapuje. Podobně ale třeba i ředitel ústeckého archivu Petr Karlíček pořádal v posledních letech známé hraničářské výpravy… Je to podle vás cesta k novému způsobu turismu?
Je to podle mne o nastavení mysli a o možnostech řídit auto. Když má člověk nějakou možnost, třeba dovézt se všude autem, přestane po čase přemýšlet o jiných možnostech dopravy a tím se v určitém ohledu nechává limitovat. Naopak, když nemá auto nebo řidičák, musí si prostě poradit jinak a vyškolí ho to v hledání alternativ, v hledání krásna v něčem, co je zdánlivě běžné. Lidé se mne třeba ptají: „Tebe baví čekat na zastávce půl hodiny, než přijede další spoj?“, ale já si pustím hudbu do uší a odpočívám, mohu si dovolit vypnout a nemít za nic zodpovědnost nebo přemýšlím, třídím myšlenky a posouvám se jako osoba dál. Nebo využívám technologie, které dnes umožňují pracovat během cest, a vyřídím tak množství e-mailů a zpráv.
Jirku jsem ostatně provázel i tady u nás v Lužických horách a o tomhle fenoménu jsme si povídali. Říkal tomu ještě jinak než lokální poutnictví, použil právě výraz „hraničáři“. A teď ne ve spojení s ústeckým Hraničářem, ale v tom smyslu, že v téměř každé krajině se pohybují nebo žijí lidé, kteří jsou s ní hluboce spojení, budují si s ní vztah a pečují o ni, většinou dobrovolně. A často se pak také stávají neoficiálními lokálními průvodci. Začínám si v poslední době takových lidí více všímat a fascinuje mne to jako způsob nového poznávání krajiny a zároveň poznávání způsobu života, variability osobností.
Jste vy sám hraničářem Lužických hor?
Lužické hory jsou obrovské, takže to určitě ne, ale mám to rád tady v Prysku a okolí a rád tu občas i někoho přivítám a provedu.
Tak jako Jiří Dvořák založil web kamzusti.cz s výstupy ze svého putování, vytvořil jste i vy web preskava.cz s tipy na výlety po místní krajině. Je to jen zajímavá alternativa ke klasickým obecním webovým stránkám, na kterých se sice dozvíme, kdy se sváží velkoobjemový odpad, ale ne kam se vydat na výlet? Nebo jde o začátek nového trendu v propagaci lokálních destinací?
Web preskava.cz byl před lety pokus o jinou, cílenější komunikaci s potenciálními návštěvníky našeho kraje. Navíc web samotný nestačí. Když chcete lidi přimět k tomu, aby začali krajinu objevovat jinak, musíte jim k tomu dát určité vodítko a ty správné nástroje. I proto vznikla třeba Samobouda.
Netypický infostánek ze starého kurníku, který jsem zrenovoval, postavil k turistické stezce v Prysku a naplnil jej, společně s místními tvůrci a řemeslníky, lokálními suvenýry. Od těch sezónních, například pomlázky upletené z místních vrbových proutků, přes upomínkové, jako jsou třeba pohledy z dílny místních fotografů, až po ty, které nějak vyjadřují místní tradice, třeba přívěsky s kusy skla nalezeného v okolí Prysku a svědčícího o dávné místní historii sklářského řemesla. V Samoboudě je samoobslužný systém, který celkem funguje. Nespočet pozitivních zpráv a lidských setkání mne utvrzuje v tom, že je to správný směr. Jsem přesvědčený, že malé intervence jsou v našich životech potřeba, už jen proto, abychom nežili na volnoběh.
O něco významnější počin inspirovaný tímto prvním pokusem teď vzniká ve spolupráci s destinační agenturou Lužických hor. Tvoříme novou podobu interaktivního webu o Lužihorách, která návštěvníky kraje vodí po stezkách a zážitcích, za nimiž by se sami běžně nevydali. Vytvořili jsme vlastně novou mapu Lužických hor, kterou jsme propojili s jasnou komunikační linkou odkazující k místní tradici sklářství a na něj navázaných řemesel, historických a kulturních tradic, akcí, zajímavých míst a podniků. Ve výsledku by tento experiment mohl způsobit, že se vedle masového turismu na několik málo vyhlášených atrakcí postupně rozvine i zájem návštěvníků o méně známá místa, rozptýlí se po krajině a podpoří lokální komunity rovnoměrně v celém regionu. Myslím si, že nejde jen o novou odnož udržitelnějšího cestovního ruchu, ale celkově o nový přístup k životu a ke krajině.
Dá se udržitelný cestovní ruch prosadit jen tam, kde se turismus teprve probouzí, nebo mají šanci na takovou proměnu i turisticky více známé lokality?
Vzhledem ke svému zaměření mám za sebou dlouhé rozhovory se stakeholdery z oblasti cestovního ruchu, ať už se jedná o zástupce samospráv, nebo o poskytovatele služeb, a setkal jsem se během nich s naprosto odlišnými názory, takže mi to obrovsky otevřelo oči v tom, co udržitelný cestovní ruch znamená. Nemám rád definice, přestože jsme do nich v akademickém prostředí (opodstatněně) neustále nuceni, a i tady se ukazuje, že představa udržitelného cestovního ruchu je pro každého zcela jiná. A pokud je to tak, tak je vlastně téměř nemožné sestavovat nějaké skupiny, na které by se mělo cílit. Nedáte všechny rodiny s dětmi do jednoho šuplíku. Proto je důležité věnovat pozornost názorové pluralitě a ta opatření potom nastavovat velmi promyšleně, s přihlédnutím k celému názorovému spektru. Ale abych odpověděl na otázku, osobně si myslím, že udržitelný cestovní ruch lze dělat všude. Je to o nastavení mysli lidí, kteří v něm působí, stejně jako těch, kteří jsou konzumenty. I na místech, která jsou pro cestovní ruch zdánlivě nevhodná, lze najít něco specifického, tedy potenciálně žádaného.
Jakkoli je jasné, že udržitelný cestovní ruch je o živé, bohaté a funkční infrastruktuře nejen služeb, ale i podpůrných opatření ze strany státu a obcí, tak zároveň platí, že je to o nastavení mysli a hledání skrytých tajů na místech, kde by je lidé běžně nehledali. A proto si myslím, že pro udržitelný cestovní ruch je vůbec nejdůležitější komunikace a předávání informací lidem v nějakém kontextu. Slovo kontext mne díky studiu na FUD UJEP neustále doprovází a snažím se jej, někdy možná až přehnaně, protlačovat do všech oblastí svého působení. Protože mi přijde, že v mnoha odvětvích, ale i v otázkách lidského bytí příliš často chybí. Lidé zapomínají, že na světě existují různá propojení, a že pokud nehledáme indicie kontextu, přijdeme o možnost objevit cíl, vizi, místo samotné. Konkrétně třeba, když jako turista procházím typickým úvozem v Lužických horách, mohu se na jeho vysoké okraje dívat bez hlubšího kontextu a řešit jen to, že mi brání z cesty jednoduše vybočit. Když si ale doplním například kontext sklářské historie, vyvolává to ve mně další otázky, kterými se s krajinou spojuji a vytvářím si s ní vztah. Jsem přesvědčený, že jednou z nejdůležitějších úloh managementu udržitelného cestovního ruchu je právě předávat onen kontext.
Jak se to dělá?
Velmi těžko. Hrají tu samozřejmě roli nejen klasické komunikační nástroje v podobě informačních tabulí, publikací, značek a dalších, ale i moderní technologie, ať už se jedná o sociální sítě, weby, nebo různé interaktivní aplikace. Zatímco starší generace si zajímavých míst v krajině ještě sama všímá a jejich kontext zná, mladší generace už na to často nemají kapacitu, právě i kvůli nutnosti vstřebávat informace na úrovni globalizovaného světa. Je tedy nutné je na tento způsob objevování krajiny navést. Podobně mohou fungovat interaktivní experimenty stylu Samobouda a další, kterých se v posledních letech i u nás začíná objevovat stále více. Krajina protkaná tajuplnými, překvapivými artefakty, které lze objevovat pomocí různých indicií, je krajina, která nabízí hlubší prožitek než rychloobrátkovou honbu za instantními okamžiky.
Zcela opačným směrem, než jakému se v rámci cestovního ruchu vy sám věnujete, je rozvoj virtuálního cestování na různých metaverse platformách. Nedávno jste se vrátil z konference o udržitelné mobilitě v Portugalsku. Diskutuje se o tom mezi akademiky a akademičkami?
Témata dominující akademickým konferencím se dost liší od těch, která dominují na startupových a byznysových konferencích. V akademickém prostředí se řeší zejména současně aktuální problematika udržitelné mobility spočívající v rozvoji nebo adekvátní úpravě infrastruktury, rozvoji cyklistiky a dalších forem zelené mobility, napojování různých druhů dopravy, informační a komunikační dopravní systémy. Problematika metaverze zatím hlavní pozornosti akademického světa trochu uniká. Aktuální ale samozřejmě je a jistě by stálo za to věnovat se jí napříč obory. Věřím, že například v dokončeném Kampusu UJEP, kde se konečně na jednom místě koncentrovaně setkávají technické, přírodovědné i humanitní obory, bude k takové výměně prostor.
Jak by podle vás takové virtuální cestování v metaverse mohlo v budoucnosti vypadat?
Není, myslím, ani nutné pohlížet příliš daleko do budoucnosti. S trochou nadsázky se dá říci, že i my sami v současné době takovým způsobem cestujeme. Když na sociálních sítích prožíváme spolu s cestovateli jejich příběhy a poznáváme nová místa, je to, jakkoli zatím jen v homeopatickém dávkování, příprava na takovou budoucnost cestování. A mladší generace, které tráví hodně času ve světě počítačových her a objevují tam celé nové světy, již virtuální realitu leckdy naplno žijí.
A ještě poslední otázka. Co je to troubení, které se občas ozve z lesa tady nad vaší roubenkou?
To jsou jeleni v říji, která teď právě vrcholí. Chcete se na ně jít podívat?
A šli jsme. Radek Timoftej vzal dalekohled a fotoaparát, ženu a dítě a na pasece zhruba 200 metrů nad jejich roubenkou jsme narazili na prvního dvanácteráka.
