Je to něco přes rok, co ruská vojska vtrhla na Ukrajinu a způsobila tak nekonečné množství problémů. Jedním z nich je narušení dodavatelských řetězců u potravin. To má za následek nové kolo debat na téma, jaké potraviny chceme mít, zda jich máme dost a hlavně zda jich budeme mít dost do budoucna. Jak řešit čím dál palčivější konflikt mezi tím, jak uživit lidstvo a přitom si zachovat co nejvíc přírodních zdrojů? O tom mluví v dvojrozhovoru expertka z Mendelovy univerzity v Brně Milada Štastná a expert z České zemědělské univerzity v Praze Josef Soukup.
Na úrovni Evropské unie sice vznikají nové politiky, které potravinovou bezpečnost i soběstačnost řeší, ale běžná populace zvyklá brát jídlo v regálech supermarketů stejně málokdy tuší, jaké konkrétní dopady politiky na zemědělce a zprostředkovaně i na konzumenty mají. Soukup i Šťastná proto vysvětlují pozadí a vytahují na světlo běžnému člověku na první pohled neviditelné souvislosti.
Válka na Ukrajině znovu vtáhla do veřejné debaty ve velkém pojem potravinová bezpečnost. Máme v Česku důvod se o ni bát? Jsme soběstační?
Milada Šťastná (MŠ): Přímé ohrožení České republice aktuálně nehrozí. Ale ano, ruská invaze, následky pandemie a do toho změna klimatu a její důsledky jsou něčím, co potravinovou bezpečnost rozhodně ovlivňuje, minimálně v rovině cenové politiky. My jsme sice schopni vyprodukovat určité množství potravin, ale otázka je, v jaké kvalitě a jestli máme dost plodin odolných proti suchu, škůdcům nebo chorobám nebo v jakém stavu je půda. Sama mám za to, že bychom se měli více soustředit na péči o zemědělskou krajinu.
Téma bezpečnosti se hlavně v kontextu konfliktu na Ukrajině hodně odvíjí od ne/dostatku pšenice. Je to nejvíc exponovaná plodina? Můžeme ji vnímat jako barometr celého problému?
Josef Soukup (JS): Možná v jiném smyslu, než byste čekala. Po nástupu ukrajinské krize platila tato komodita za hodně sledovanou, ale to hlavně kvůli Africe, kterou Ukrajina a Rusko dominantně zásobují. Když se zavřely přístavy, nastal ukrajinským producentům problém, protože potřebovali v období před další sklizní vyprázdnit sklady a celé se to zašpuntovalo. Afriku dozásobily nakonec i Jižní a Severní Amerika, ale důsledky války ohrožují Evropu ve dvou směrech. Jak začali obchodníci panikařit, tak ohromně vyskočily ceny, konkrétně o 60 až 80 procent. Obchodníci, včetně těch z Česka, ve snaze zajistit si obilí tyto vysoké ceny nabízeli a ony se nám podobně jako u plynu nebo elektřiny ještě dnes promítají do ceny mouky a pečiva. Ceny se totiž musí rozprostřít do produkce – obchodníci si o ně řeknou mlynářům, mlynáři pekařům, ti prodejcům a prodejci spotřebitelům. Dotklo se nás to tedy v tom, že spotřebitel teď platí cenu za paniku na trzích z minulého roku. A pak přichází další problém pro naše zemědělce: ukrajinská pšenice a další komodity se dostávají do Polska a dalších tranzitních zemí, kde konkurují producentům z EU, kteří musí dodržovat vyšší standardy a mají i vyšší náklady. Ceny komodit ale opět klesly k předválečnému stavu, což zemědělce ohrožuje zase jinak – oni teď potřebují získat zpět náklady vynaložené za vysoké ceny vstupů spotřebovaných na založení porostů, které se budou sklízet v letošním létě. Jenže teď už jim takovou cenu za obilí a další komodity nikdo nedá. Než se tohle všechno uklidní, bude to ještě chvíli trvat.
Takže současná situace a zdražování potravin je víc než čehokoliv jiného důsledkem paniky?
MŠ: Na trhu sice zavládl princip opatrnosti, ale pak se stalo to, co většinou v takových případech nastává: že se objevili i tací, kteří paniky cíleně zneužívají pro vlastní obohacení a nastaví ceny ještě o něco výš, než odpovídá realitě. Nicméně hranice, kde tato realita končí a nastupuje spekulace, jednoduše odhadnout ani nastavit nelze.
JS: Pociťujeme nákladovou inflaci, která přišla se zvýšením ceny vstupů. Zemědělci totiž vstupy vynakládají u ozimých plodin, kterých je většina, rok předem, než se sklízí. Například ozimá pšenice nebo řepka se sely ještě před konfliktem, proto se se ziskem prodaly, ale do letošní sklizně museli zemědělci investovat už v srpnu a v září, kdy platili naftu, hnojiva, osiva a další, což bylo velmi nákladné, a tyto náklady by chtěli dostat zpátky. Zpracovatelům také rostou náklady – pokles energií vidíme až v posledních dnech, do té doby byla řada z nich třeba na čtyřnásobných cenách proti dřívějšku. A k tomu se lidem zmenšily rezervy z covidové doby. Propad maloprodeje potravin činí více než deset procent, takže pokud budou chtít obchodníci prodat, budou asi muset jít s cenou dolů.
Je nějaká jiná komodita, kterou bychom si z hlediska potravinové bezpečnosti měli hlídat?
MŠ: Nastavení v Česku je hodně řízeno trhem. Pokud jsme schopni vyprodukovat určitou komoditu a je výhodnější vyvézt ji, jak to sledujeme například u českého mléka, které jde ve velkém do Německa, producenti to zkrátka udělají. Podle analýz existují komodity, kde jsme soběstační. Řadí se mezi ně obiloviny, kukuřice, ale dobře jsme na tom i právě s produkcí mléka. Nesoběstační, kde se produkce nevyplatí, jsme v zelenině a ovoci nebo třeba vepřovém masu.
Vepřové maso si sami zvládáme vyprodukovat z 52 procent. Máme se to snažit „vytáhnout“ na nějakou konkrétní úroveň?
MŠ: Žádná pomyslná čára se nastavit nedá, protože „drive“ (poptávka) bude vždy vycházet z trhu. Pokud produkt prodáte v zahraničí za víc peněz, nemáte motivaci ho prodávat v Česku. Velkou roli v tom hraje chování společnosti. Nejsme patrioti jako Rakušané nebo Norové, kteří jsou ochotni koupit si byť i dražší, ale domácí výrobek a trh motivují. U nás je stále důležitější cena potravin než jejich původ.
JS: Nepomáhá tomu ani systém distribuce potravin, který jde z větší části přes supermarkety a nakupuje se hlavně ve slevových akcích. Když hovoříme o české soběstačnosti, nesmíme také zapomínat na to, že z hlediska trhu už nefungujeme jako separátní země. Máme společnou zemědělskou politiku a společný zemědělský trh, takže bychom tak vlastně ani neměli přemýšlet, protože my sami potřebujeme produkty vyvážet ven a například u pšenice, hovězího nebo u mléka to ve velkém děláme – velká část mléka jde do Německa, odkud přijíždí hotové mléčné produkty, hovězí maso jde zase na jih. Vrátím se ale k vepřovému. Zemědělci by mě neradi slyšeli, ale u něj se tolik nesoběstačnosti nemusíme bát. Prasata jsou zvířata s krátkým reprodukčním cyklem, mají spoustu mláďat, takže stáda jde navýšit během krátké doby. U hovězího dobytka to tak není. Kráva má za rok jedno tele, takže když stádo vybijete, zpravidla není cesty zpátky, protože i s technologiemi na ustájení a zajištění krmení je to složitější.
Takže za vás je diskuse o soběstačnosti trochu relikt?
JS: Spíše ano. Před revolucí se sledovaly pětiletky a produkovalo se hodně, otázka je ale, v jaké kvalitě a s jakými environmentálními dopady a kde produkce končila. Pak se najednou otevřel náš trh zahraničním producentům, do regálů přišly jogurty s krásnými kelímky, vedle kterých najednou ty naše u zákazníků neobstály, a naši zemědělci neměli komu mléko prodat. Vylévalo se i demonstrativně na louku, a proto se stavy mléčného skotu redukovaly a chovy prasat také. U vepřového je cena velmi kolísavá – ještě před půl rokem se pohybovala kolem 25 korun za kilogram a všichni lamentovali, že se chovů vzdají, ale dnes už je zase na dvojnásobku. Tuto kolísavost ne každý ustojí a ne každý je ochoten riskovat. To samé platí pro brambory. V jednom roce se prodávají za korunu za dvě, další rok vám obchodníci dávají i osm. To nedokáže unést každý. Do toho se promítají záležitosti dotačních systémů nebo to, že u nás ještě nedávno fungovaly velkochovy s desítkami tisíc prasat, ke kterým ale nepřipadala žádná rostlinná výroba, takže obilí, tedy krmivo, se muselo ve velkém nakupovat. Mít zároveň rostlinnou a živočišnou výrobu je výhodné z hlediska větší uzavřenosti cyklů živin a půdní úrodnosti. Chov hospodářských zvířat je spojen s pěstováním pícnin, které jsou v osevních postupech důležité pro regeneraci půdní úrodnosti, stejně tak statková hnojiva.
Kde se tohle přetrhlo?
MŠ: Po revoluci se upřednostňoval konvenční způsob hospodaření, ne všechny podniky byly schopny nebo ochotny držet rostlinnou i živočišnou výrobu. Ekonomicky výhodnější bylo zaměřit se na tu rostlinnou, navíc nebyl takový tlak na toto vzájemné doplňování. Pokud podnik profitoval, neřešilo se, jaký dopad má tento způsob hospodaření na životní prostředí. Dnes už ale daleko častěji vidíme, že především na rodinných farmách se snaží hospodařit udržitelně a vrací k tradičnímu systému, takže mají i živočišnou výrobu. Ale není to pravidlem.
Vrátím se ještě k bramborám, tradiční české plodině, v jejímž kontextu se objevuje problém s erozí půdy – brambory jako takové k ní přispívají, velká část ploch na Vysočině, kde se tradičně pěstují, je erozí ohrožená. Jak řešit konflikt, že chceme mít tradiční české plodiny, ale nechceme přitom prohlubovat environmentální problémy
JS: Nesmíme si zemědělství moc idealizovat, jeho provozování představuje zásah do přírody vždycky. Brambory dopad na rozvoj eroze skutečně mají, ale dnes jsou minoritní plodinou, pěstuje se jich asi jen 25 tisíc hektarů. V tomto kontextu bych spíš upozornil na kukuřici, která je z hlediska rozsahu pěstování daleko problematičtější. Protože jsme se odklonili od pěstování víceletých pícnin jako jetel a vojtěška, skot žere v podstatě celý rok jen silážovanou kukuřici, která je hlavní složkou v krmné dávce zvláště mléčného skotu. Navíc máme více než 500 velkých bioplynových stanic, takže se plochy kukuřice u nás pohybují okolo 500 tisíc hektarů, což může mít při nevhodných technologiích pěstování na půdní strukturu a rozvoj eroze negativní dopady.
Znamená to, že bychom ji měli redukovat?
JS: Už se to děje, hledají se šetrnější způsoby pěstování kukuřice a dalších plodin rizikových z pohledu eroze – vysévá se různými způsoby půdoochranného zpracování půdy, využívá se pásové setí, kdy se mezi řádky kukuřice ponechávají rostlinné zbytky nebo pomocné plodiny s protierozním efektem. Koncem minulého roku se objevila informace, že erozně problematické plodiny nebudou smět být pěstovány na 60 procentech našeho území. Okamžitě na nich ale přestat pěstovat tyto plodiny by pro zemědělce i společnost byla velká rána. Zemědělci proto začínají ve zvýšené míře používat technologie a postupy, aby k erozi přispívali co nejméně. Vyloučit ji ale úplně nejde, protože nemůžeme ovlivnit například intenzitu přívalových dešťů, které mohou způsobit erozi i tam, kde by ji nikdo neočekával.
MŠ: Pomohl by i ještě větší příklon k preciznímu způsobu hospodaření. To znamená, že se do půdy dodává jen takové množství hnojiv, které plodiny potřebují a využijí, a preventivně se tak omezuje jejich potenciální smyv do povrchových či podpovrchových vod. Řada pozitivních opatření už ale zavedená je, například velké půdní bloky se rozdělují (české ministerstvo zemědělství plánuje omezit od roku 2023 osevní plochu jedné plodiny v silně erozně ohrožených oblastech ze současných třiceti na deset hektarů), terénu se uzpůsobuje i orba, kde je jízdou po vrstevnicích aplikováno jedno z mnoha protierozních opatření. Teď jen se toho všeho držet.
Obecně, kde vnímáte v dnešním zemědělství a potravinářství nejvíc konflikt touhy vydělat, nutnosti zabezpečení dostatečného množství kvalitních potravin a ekologie?
MŠ: V poslední době rezonuje unijní navýšení zemědělských ploch v ekologickém režimu hospodaření a také omezování aplikace průmyslových hnojiv, pesticidů a herbicidů. V tom druhém případě je otázka, zda je to u nás natolik žhavé téma jako v sousedních zemích Evropské unie, protože naši zemědělci už tyto limity téměř splňují. Důležité je, jak si nastavíme priority zemědělského hospodaření. V Česku obhospodařují největší plochy zemědělské půdy střední a velké podniky, které nahradily dřívější družstva. A právě u těchto by měl být kladen důraz na precizní způsob hospodaření, který sice využívá průmyslová hnojiva, ale v míře, která je adekvátní daným plodinám.
JS: Ono se naštěstí nedá říct, že bychom v Česku byli svědky nějakého většího střetu mezi zájmy produkčními a ekologickými. Poměrně dost k tomu v posledních desetiletích přispěly dotace. Každý zemědělský podnik jich má k dispozici docela velký polštář – z hlediska celkových tržeb nebo výnosů tvoří zhruba 65–75 procent tržby z výroby a 25–35 procent jsou dotace z přímých plateb na plochu. Situace tak už netlačí podniky do toho, aby se za každou cenu snažily o vysoké výnosy. Ona totiž ne vždycky má vysoká intenzita pěstování dobrý ekonomický efekt, zvlášť při dnešních cenách vstupů. Protože přicházejí roky, kdy je sucho, útočí škůdci a vy pak nedosáhnete na plánovaný výnos a vynaložené náklady ztrácíte. Myslím, že s tou intenzitou hospodaření jsou dnes naši zemědělci na rozumné míře.
Zemědělce teď ale rozděluje i nové určení dotací, které přiřklo víc peněz malým producentům, přičemž ti větší argumentují, že to oni jsou těmi, kdo živí zemi. Existuje nějaký ideál, jak velký by měl zemědělský podnik být, případně jaké podniky by měly v systému převažovat?
MŠ: V současnosti je půda již nějak rozdělená, někdo ji vlastní, takže tohle není otázka, na kterou bychom se měli prioritně soustředit. Spíš než na to bychom se měli zaměřit na podporu vytváření krátkých dodavatelských řetězců a komunitou podporovaného zemědělství. Tento model zahrnuje spolupráci prvotních zemědělců, zpracovatelů, potravinářů i koncových zákazníků, tedy prodejců a odběratelů, snaží se je regionálně propojit a produkci směrovat tak, aby byl zajištěný celoroční odbyt. Nezaměřujme se tedy jen na zemědělce a jejich velikost, ale spíš na možnost vytvoření funkčních dodavatelsko-odběratelských řetězců. Pokud se vytvoří síť, kde lidé o sobě vědí, najdou si svého farmáře, přidají se zpracovatelé, tak se znovuobnoví propojení, které obchodní řetězce narušily či přetrhly. Nastavení funkčních a korektních vztahů s místními producenty je důležité pro pravidelný odbyt a větší vzájemné porozumění. Tím by se alespoň částečně vrátilo to, co kdysi fungovalo, tedy jednodušší přístup k lokálním potravinám. Mám na mysli běžně dostupné potraviny. Trend biopotravin je sice žádoucí, ale nemůže si je momentálně díky vyšší ceně dovolit každý.