Úkolem univerzit je především vzdělávat. Na kvalitu výuky, posilování kompetencí pedagogů a pedagožek i jejich zpětnou vazbu by se měla nyní upřít větší pozornost, shodují se řešitelé meziuniverzitního projektu, který se standardy výuky na českých vysokých školách snaží pozvednout. Jak zlepšit výuku v Česku? A hlavně: jak zlepšit podmínky, aby mohla být výuka lepší?
Kvalita výuky je zásadní: nejen pro úspěšnost studujících, ale také pro sebepojetí vyučujících. V tom, že by se na vysokých školách měly rozvíjet nástroje hodnocení, podpory i oceňování pedagogické práce, panuje napříč univerzitami, ministerstvem školství i Národním akreditačním úřadem (NAÚ) shoda.
I proto se dvaadvacet českých univerzit v letošním roce spojilo v novém centralizovaném rozvojovém projektu podpořeném právě ministerstvem, který otevírá otázku kvality výuky na vysokých školách ze tří různých úhlů pohledu – v oblasti pedagogických kompetencí, hodnocení kvality výuky a kolegiální podpory formou zpětné vazby.
„Právě vzdělávací činnost je hlavním posláním univerzit, i tak bývá výuka někdy takovou popelkou, upozaděnou důrazem na vědecké úspěchy. Dosavadní centralizované rozvojové projekty se věnovaly spíše kvalitě studijních programů, jejich personálnímu zabezpečení nebo jejich obsahu. Pojetí kvality výuky je opomíjeno i v pravidelném hodnocení akademiků a akademiček a často bývá zužováno na kvantitativní ukazatele, tedy na to, kolik mají odučeno přednášek či odvedeno závěrečných prací,“ říká řešitelka projektu za koordinující Masarykovu univerzitu Kateřina Oleksíková.
To podle ní ale o efektivitě a kvalitě výuky nic nevypovídá. Vyučující je proto potřeba v jejich činnosti podpořit a poskytnout jim odpovídající prostředí k tomu, aby se mohli ve svých pedagogických kompetencích rozvíjet a mohli například aplikovat aktuální trendy vysokoškolské výuky do své praxe. „Pokud se například shodneme, že je třeba více aktivizovat studující, že frontální výuka není vždy vhodná, tak musí mít vyučující k dispozici vhodné učebny,“ uvádí příklad z praxe.
Vyučujete kvalitně? A jak se to pozná…
Co je vlastně dobrá výuka? Existuje všeobecné povědomí o její podobě s oporou v různých odborných definicích. Nicméně se nesetkáme s tím, jak tento pojem skutečně pevně uchopit.
Společným cílem všech zapojených univerzit je proto navrhnout souhrn pedagogických kompetencí vysokoškolských vyučujících, a to ruku v ruce se sadou indikátorů určujících kvalitní výuku na vysoké škole. Tuto část projektu zastřešuje Masarykova univerzita.
K tomu je mimo jiné zapotřebí zmapovat metody, které k hodnocení a oceňování pedagogické činnosti svých vyučujících vysoké školy dosud využívají. A vzájemně sdílet zkušenosti s tím, co se osvědčilo. Tohoto úkolu se v projektu zhostila Univerzita Karlova. Zjednodušeně řečeno je potřeba nejdříve dotazníkovým šetřením zjistit, jestli už školy využívají nějaké nástroje hodnocení výuky a případně jaké.
„To, co se školám osvědčilo, můžeme použít v projektu jako příklad dobré praxe. Může jít o studentské ankety, sebeevaluační dotazníky pro učitele nebo výměnu zkušeností v pracovních skupinách. Ale v tuto chvíli je legitimní i to, pokud školy kvalitu výuky nijak neměří,“ vysvětluje Kateřina Oleksíková.
Výstupem projektu by pak měl být přehled možných využívaných metod. „Všechny získané informace sdílíme se zástupci Národního akreditačního úřadu. Vnímáme to tak, že právě na úrovni úřadu a ministerstva školství se rozhoduje o tom, jaké požadavky a jak rychle se na školách budou zavádět, takže pokud se shodneme, že potřebujeme podpořit v určité oblasti, tak právě tyto instituce v tom mohou pomoci,“ doplňuje Kateřina Oleksíková.
Rozvoj kompetencí může mít spoustu podob
Dalším z výstupů projektu bude sdílení dobré praxe univerzit v oblasti takzvané kolegiální zpětné vazby. Náhled do výuky a názor kolegy či kolegyně může být pro vyučující přínosem.
Přesto může mít tato metoda své stinné stránky. Aby byla kolegiální zpětná vazba skutečně efektivní, nemělo by jít jen o vzájemné poplácání po zádech. Zároveň by neměl mít přednášející pocit, že ho jeho kolega kontroluje nebo kárá. Jejím hlavním cílem je poskytnout vyučujícímu konstruktivní zpětnou vazbu a zejména pomocnou ruku.
„Tuto část projektu zastřešuje Ostravská univerzita, kde už mají koncept otevřených hodin a podrobně definované zásady toho, jak má nahlížení kolegů do výuky vypadat,“ popisuje Oleksíková. Z metod kolegiální podpory, které se univerzitám osvědčují, by pak mělo v rámci projektu vzniknout desatero smysluplné kolegiální zpětné vazby.
Pokud univerzity budou chtít stanovit požadavky na pedagogické kompetence svých vyučujících, budou muset zohlednit také to, v jaké profesní fázi se nacházejí.
„Zkušení pedagogové by se mohli právem cítit tlačeni do workshopů nebo přednášek, mohli by je vnímat jako nutné zlo, které je třeba si jen odsedět a odškrtnout,“ myslí si Oleksíková a zdůrazňuje, že portfolio nástrojů zkvalitňování výuky je široké, že se nemusí jednat jen o školení, ale například o mentoring či konzultace.
„Především by ty metody měly fungovat jako podpora a pomoc v pedagogické činnosti, ne jako zbytečná práce navíc,“ doplňuje. V oblasti inovativních způsobů výuky participují na projektu odborníci, tedy metodičky a metodici zabývající se vysokoškolskou pedagogikou a didaktikou.
Nástroje, které by na vysokých školách zajistily komplexní hodnocení a oceňování pedagogické práce vyučujících, by se měly díky projektu promítnout také do stávajícího nařízení vlády o standardech pro akreditace ve vysokém školství a též je bude reflektovat metodika NAÚ pro posuzování žádostí o institucionální akreditace.
„Až budou od roku 2027 školy institucionální akreditace obhajovat, měly by doložit i to, že mají stanovené požadavky na kvalitu vyučujících, mají systémové nástroje, jak ověřit, zda se této kvality opravdu dosahuje, a také fungující podporu pro akademické pracovníky a pracovnice,“ shrnuje Tomáš Fliegl, místopředseda Národního akreditačního úřadu pro vysoké školství.