Jak změřit či hodnotit kvalitu výuky? A jak motivovat vyučující, aby své pedagogické kompetence systematicky rozvíjeli? Na to se zaměřilo dotazníkové šetření v rámci meziuniverzitního projektu věnujícího se kvalitě výuky.
V projektu sdílelo své zkušenosti dvaadvacet českých veřejných vysokých škol. Jeho část, která měla zmapovat, jaké evaluační nástroje a metody hodnocení kvality výuky školy využívají, zastřešovala Univerzita Karlova. A výsledek dotazníkového šetření přinesl dobré zprávy. Většina institucí se totiž reflexi kvality výuky už věnuje systémově a paralelně fungují i dobrovolné iniciativy akademiků a akademiček.
„Zaujalo mě, jak jsou někteří vyučující aktivní nad rámec svých povinností, například sami rozesílají vlastní dotazníky studentům a sdílí své zkušenosti s kolegy. Zpětnou vazbu se snaží propsat do výuky, někde mají i systém, jak pomáhat s výukou doktorandům a novým kolegům,“ říká jeden z řešitelů projektu Michal Urban, který působí jako vedoucí katedry právních dovedností Právnické fakulty Univerzity Karlovy. S takto pozitivními příklady dobré praxe se prý setkal během vyhodnocování dotazníků napříč obory. Dotazníky směřovaly na vedení univerzit, která je předávala jednotlivým fakultám a také asi stovce inspirativních vyučujících.
Studentská anketa hraje prim, je ale efektivní?
Způsobů, jak hodnotit kvalitu výuky, je více. Může se jednat například o návštěvu v hodině, ať už ze strany zkušenějších kolegů či nadřízených, odborníků na didaktiku, nebo kolegů, kteří jsou na stejné úrovni. Z dotazování v rámci projektu ale jasně vyplynulo, že nejčastěji používaným nástrojem hodnocení výuky stále zůstává studentská anketa.
Ta má ovšem podle Michala Urbana i svá úskalí: „Oficiální ankety se vesměs spouštějí až na konci semestru, takže studenti někdy hodnotí kurz, který skončil v květnu, až na konci září. Jednak pro ně může být obtížné vracet se k uplynulému kurzu, ale i pro vyučující, kteří už chystají další semestr, přijde zpětná vazba pozdě na to, aby připomínky důsledně zapracovali.“
Potíž také spočívá v tom, že je studentská anketa často vnímána jako hlavní, nebo dokonce jediný zdroj zpětné vazby. Univerzity by také měly ankety stále vylepšovat a přemýšlet nad tím, jak studující k vyplnění motivovat. Pomoci určitě může i vědomí, že čas strávený nad vyplňováním není zbytečný a že odpovědi budou využity.
„Důležité je také správně formulovat otázky. Některé otázky jsou pro vyučující irelevantní a nepřinášejí žádné důležité informace. Proto je na některých školách praxe, že si vyučující mohou k oficiálnímu dotazníku přidat své otázky a řada z nich si také během semestru tvoří vlastní dotazníky,“ popisuje Michal Urban. Nejvýhodnější by podle něj bylo využívat kombinace různých nástrojů: ankety mezi současnými studujícími i absolventy a absolventkami doplnit třeba o skupinové debaty a formativní individuální i skupinové rozhovory s vyučujícími.
To, co chceme hodnotit, je třeba nejdřív definovat
Dotazníkové šetření mělo mapovat nejen způsoby hodnocení výuky, ale také to, jestli mají univerzity vůbec standardy kvality výuky formulované.
„Ptali jsme se také, jestli provádějí obsahovou analýzu sylabů kurzů nebo plánů hodin, jestli používají výsledky učení, jestli sledují rozložení známek mezi studenty. Zajímalo nás, jestli školy mají nějaký nástroj, který garantuje, že každý vyučující, který zkouší stejný předmět, má stejné nároky na studenty,“ popisuje Michal Urban.
Podle něj se praxe na oslovených školách hodně liší: „Ukázalo se, že standardy kvality výuky má formulované spíš menšina institucí, o příklady dobré praxe ale není nouze. Někde mají například ke každému předmětu popsaný požadovaný výkon studujících pro každý stupeň hodnocení. A hodnocení nastavují společně všichni vyučující, kteří v daném kurzu zkouší. Na jiné škole vyučující náhodně čtou posuzované semestrální práce a diskutují o tom, jaké si zaslouží hodnocení, průběžně pak přemýšlejí, co pro další semestr v kurzu proměnit.“
Motivovat, podporovat, nechat klíčit
Aby mohly snahy o zlepšování výuky na pracovištích klíčit, je třeba jim poskytnout živnou půdu. A nemusí jít jen o finanční podmínky. Jak ukázala anketa, akademikům a akademičkám na zvyšování pedagogických kompetencí schází také čas.
„Při současném tlaku na vědeckou činnost je pro ně opravdu obtížné účastnit se didaktických seminářů nebo debat,“ shrnuje Urban.
To, že v současném univerzitním prostředí převažuje důraz na vědeckou činnost nad vzdělávacím posláním, se podle něj promítá i ve finančním ohodnocení. „Vyučující často uváděli, že vedoucí katedry může, ale také nemusí vzít při odměňování v potaz vedle vědy i kvalitu výuky, případně zapojení do třetí role. Téměř vždy je na tom lépe ten, kdo hodně publikuje,“ vysvětluje.
Dodává, že v průzkumu uvedlo jen 55 % dotázaných institucí a 37 % dotázaných vyučujících, že se výsledky evaluace kvalitní výuky odráží ve finančním ohodnocení nebo formou ocenění typu Učitel roku.
Snahu o zkvalitňování výuky podporuje nejen Ministerstvo školství, které centralizovaný rozvojový projekt zastřešuje, ale také Národní akreditační úřad. Jak potvrdil jeho místopředseda Tomáš Fliegl, školy by měly v budoucnu při obhajobách institucionální akreditace doložit také to, že mají stanovené požadavky na kvalitu výuky, a nástroje, jak ji ověřit.
Podle Michala Urbana může být takový impulz shora důležitý, zároveň je ale nutné podporovat osobní iniciativu akademiků a akademiček. Aby se celé téma kvality výuky nestalo jen povinností takzvaně shora nebo administrativním úkolem, který je nutné především dobře vykázat. Neexistuje totiž žádný zázračný formulář, který by dokázal přinést kvalitu tam, kde o ni vlastně nikdo nestojí.