Poradenské a profesní centrum Mendelovy univerzity v Brně poskytuje svoje psychologické služby stovkám studujících. Nejde jen o ty se specifickými potřebami, pomoci umějí i s „obyčejným“ stresem ze zkoušek, prokrastinací nebo při ztrátě motivace. „Mám radost, že studující si v poslední době čím dál tím víc uvědomují, že na to, aby vyhledali pomoc psychologa, nemusí být nutně na prahu života a smrti, že péče o duši se stává běžnou součástí života,“ říká jedna z psycholožek centra Zdeňka Hort.
Je běžné, že na středních nebo základních školách máme výchovné poradce a psychology nebo psycholožky. Na vysokých školách je to ale novinka. Kde se vzala potřeba poskytnout studujícím psychologickou nebo terapeutickou podporu?
Trochu vás poopravím: psychologické poradenství a podpora studentům se specifickými potřebami v nějaké míře funguje na univerzitách už minimálně dvě desetiletí, ne-li déle.
Studovala jsem mezi léty 1997–2002, dnes externě přednáším, ale o možnosti vyhledat psychologickou pomoc jsem nikdy neslyšela.
No právě, to jste asi nebyla jediná. Hlavně dřív o tom nikdo nemluvil, nikdo na to moc neupozorňoval, jako možnost nám to za našich studií nikdo aktivně nenabízel. Byla jiná i atmosféra ve společnosti, nemluvilo se o duševním zdraví tolik jako dnes, takže jste vůbec nemusela mít tušení o tom, že třeba úzkost ze zkoušek můžete s někým sdílet, můžete si nechat poradit nebo pomoci a nemusíte na to být sama. Dnes už je institut poradenských center známější a aktivně svoje služby nabízíme. Zákon říká, že každá veřejná vysoká škola má poskytovat uchazečům informační a poradenské služby a vyrovnávat příležitosti, ale kolik lidí se tomu věnuje a jak podpora nebo pomoc vypadá, je na každé univerzitě.
Co přesně je tedy náplní vaší práce?
Jednou skupinou, kterou podporujeme, jsou studující se specifickými potřebami. Jejich počet stoupá už na základních a středních školách. A jejich specifické potřeby obvykle nezmizí dovršením plnoletosti. Je tedy logické, že čím víc takových studujících je v nižších formách studia, tím víc jich pak můžeme čekat na univerzitě. Navíc stoupá povědomí těchto studujících ohledně říkání si o pomoc – přichází ze středních škol, kde svoje diagnózy řešili, a nebojí se o nich mluvit a říkat si o podporu i na vyšších stupních studia. Už při přijímacím řízení uchazeči mohou nahlásit, že přicházejí s nějakou diagnózou, a mohou si požádat o zohlednění u přijímacího řízení. My o nich tak od začátku víme a můžeme jim nabízet podporu cíleně.
Znamená to, že pokud mám nějakou diagnózu nebo podezření na ni, je dobré o tom mluvit už před přijímacím řízení?
Na jednu stranu ano. Pokud máte takzvaně „papír“ třeba na dyslexii nebo dysgrafii, poruchu pozornosti nebo jakoukoli jinou specifickou potřebu, tedy pokud nejde jen o vaše podezření nebo nějakou samodiagnostiku, ale o potvrzenou diagnózu, může vám to pomoci. Třeba v tom, že můžete mít delší čas na vyplnění testů u přijímaček.
A na druhou stranu?
Záleží na tom, na jakou školu se hlásíte a jaké ohledy ta která škola bere. Zatímco cílem základního a středního školství je pomoci studujícím tohle studium zdárně ukončit, vysoká škola takovou povinnost nemá, studující nemají „nárok“ na studium na vysoké škole, ale měli by volit obor s ohledem na své studijní předpoklady a nadání. Je tedy dobré promyslet obor studia, na který se chcete hlásit, a počítat s tím, že některé specifické potřeby se se zaměřením studia prostě nepotkávají. Zjednodušeně řečeno: když mám od malička diagnostikovanou dyskalkulii, nebudu se hlásit na VUT, protože logicky mě studium na škole, která vyžaduje nadprůměrné znalosti a schopnosti v matematice, bude stresovat a s mojí diagnózou se rozchází.
Platí to plošně?
Ne, já osobně bych to ráda brala případ od případu. Říká se, že dyslektik a dysgrafik nepatří na pedagogickou fakultu, protože jak by se svojí diagnózou mohl učit děti psát a číst? Jenomže máme výborně kompenzované dyslektiky a dysgrafiky, kteří by navíc, až nastoupí do práce, mohli skvěle chápat problémy malých dyslektiků a dysgrafiků a třeba by jim uměli vycházet vstříc, protože si pamatují, co jim osobně pomáhalo, a co ne. Je to individuální, v každém případě není možné požadovat po vysoké škole, aby respektovala, že třeba neumíte psát na tabuli správně česky. Smyslem úprav studia je to, aby studující se specifickými potřebami mohli podávat stejné výkony jako studující bez nich. V žádném případě není cílem studium zjednodušit, ale vyjít vstříc tomu, kdo to potřebuje, úpravou podmínek ke studiu, použít různé prostředky k tomu, aby se všichni mohli naučit to, co je třeba. Trochu zjednodušeně řečeno, aby při upravených podmínkách mohli podávat stejný výkon. Takže nemluvíme o úlevách a „slevách“, ale o modifikacích studia.
Můžete i sami diagnostikovat specifické potřeby studujících?
Diagnostikujeme specifické poruchy učení a u ostatních obtíží akceptujeme dva roky staré potvrzení z pedagogicko-psychologické poradny nebo od klinického psychologa či psychiatra a pak vyžadujeme jeho aktualizaci.
Vrátím se k náplni vaší práce. Nepečujete jen o studující, kteří už s nějakou diagnózou přicházejí, ale i o studující, kteří třeba žádnou diagnózu nemají, ale s prvními zkouškami si třeba uvědomí, že něco nezvládají.
Ano, těch je většina. Už když na začátku prvního ročníku dostávají studující informace o přednáškách, kreditech nebo o kampusu, dostanou i informaci o tom, že naše centrum existuje a že v případě potřeby mohou vyhledat naši pomoc. Naším cílem je, aby nemuseli informace o tom, že vůbec existujeme, složitě hledat, ale aby to pro ně bylo co nejsnazší. Obvykle se ozvou, když nastane problém, typicky před zkouškami, kdy je toho na ně moc a dostaví se úzkosti nebo strach. Takových studujících bez diagnostikovaných specifických potřeb máme ročně stovky. Mnoho studentů se občas potýká s duševními obtížemi, podle výzkumů v covidu například každý třetí student trpěl střední nebo silnou mírou deprese anebo úzkostí. To je dost.
Stačí to, ozvat se na začátku zkouškového?
To už je obvykle docela pozdě. Než jsme schopni jim nabídnout termín, než s nimi začneme pracovat, je zkouškové někdy pryč.
Jak rychle jste schopní zareagovat na poptávku studujících?
Jak kdy. Když jde o naléhavé případy, snažíme se reagovat rychle, ale je to čím dál složitější. Ještě před covidem jsme byli schopní dávat termíny všem zájemcům a zájemkyním třeba do týdne. Nastal covid, uzavření univerzit a kolejí, přechod na online – a nám skokově vzrostly počty studujících, kteří potřebovali naši péči, a my jsme jim nemohli vyhovět tak rychle, jak by bylo třeba. Kromě toho, že se zvýšila poptávka po terapeutických a psychologických službách, snížila se souběžně i jejich dostupnost, řada psychologů musela zavřít ordinace anebo fungovat online. V prvním covidovém roce narostla poptávka po terapiích o osmdesát procent a v tom dalším ještě o sto padesát procent. Psychologů v našem centru ale nepřibylo. Takže si umíte představit, v jakém presu jsme my i studující, kteří by stáli o naši pomoc, ale musí čekat týdny, než se na ně dostane řada.
Zlepšilo se to po covidu?
Moc ne. Převis poptávky nad nabídkou je pořád obrovský. Teď máme na čekací listině desítky zájemců. Ale to je problém obecně celého systému, nejen univerzit. Studující v takovém případě zkouší více cest – hledají jinde, poptávají terapeutické služby i mimo univerzitu.
S jakou poptávkou konkrétně přicházejí studující?
To je různé. Naše podpora dnes má být spíš krizová, krátkodobá. Ačkoli máme psychoterapeutické vzdělání, smyslem naší práce není poskytovat dlouhodobou péči. Fungujeme spíš jako nízkoprahové zařízení. Snažíme se nabídnout pomocnou ruku všem, kteří to potřebují, a po několika sezeních je případně přesměrováváme na další pracoviště. Pokud studující přichází s něčím, co by vyžadovalo dlouhodobou péči, odkazujeme ho rovnou na pracoviště mimo univerzitu, kde jsou ale také dlouhé čekací doby. A to nemluvím o zahraničních studujících, kteří jsou odkázáni téměř výhradně na placené služby. Maximum pro naše studující je deset sezení, víc jim vzhledem k naší kapacitě nemůžeme poskytnout. Nejčastěji studenti řeší nadměrnou zátěž, stres ze zkoušek, ale velmi hojně mají prostě úzkosti, rozlady nebo nejistoty spojené se situací, která se studiem tolik nesouvisí a ve studiu se pak jen nějak demonstruje. Dalšími tématy jsou vztahy, sociální fobie, motivace, prokrastinace. A pak krizová témata, která rezonují s aktuálním děním ve společnosti, například s lockdowny, válkou na Ukrajině, nyní střelbou na Karlově univerzitě.
Co jim můžete říct?
To je samozřejmě hodně individuální a záleží na tom, s čím kdo přichází a co potřebuje. Někdy naši klienti potřebují podporu a sdílení své situace, porozumět tomu, co se děje, uvědomit si, že je to v pořádku a třeba si odložit trochu zátěže, kterou prožívají. Někdy hledají konkrétní řešení nebo strategie svých problémů. Po covidu jsme také častěji řešili motivaci studentů, proč je škola nebaví a k čemu jim bude. Po dvou letech strávených v onlinu najednou přišli do školy a zjistili, že studium je nenaplňuje nebo neodpovídá jejich představám. Anebo – a to souvisí i s vývojovým obdobím, ve kterém se nachází – se nějak proměňuje jejich představa o tom, co chtějí v životě dělat a zda to odpovídá jejich zvolenému oboru. Tady se snažíme studující podpořit – ne vždy je konstruktivní zůstávat, někdy je prostě řešení školu změnit nebo ukončit.
Zmínila jste prosincový masakr na Karlově univerzitě. Jak o té události studující mluví, jak jim s tím pomáháte vy a co to vlastně ve vaší práci znamenalo, jak ji to proměnilo nebo ještě promění?
Je to událost, která otřásla celým akademickým světem a současně přitáhla velkou pozornost k péči o duševní zdraví. To, co se stalo, rezonuje studenty (nejen) vysokých škol, kteří nyní mohou pociťovat zvýšené obavy o své bezpečí zejména v situacích, které jim nějakým způsobem onu událost připomínají, například pobyt v přeplněných posluchárnách, u skupinových zkoušek a podobně. Někteří studenti si ve zvýšené míře mohou všímat zvláštního či nestandardního chování svých spolužáků, které v nich může vyvolávat obavy. A tady je namístě o nich mluvit, zvědomovat je, zkoumat, zda se jedná o obavy odůvodněné, či to může být akutní stresová reakce na proběhlou událost, prostě pomoct zpracovávat všechny emoce.
Máte nějaké případy z praxe, které vám utkvěly?
Každý student, který přichází, je jedinečný a mnoho příběhů vám utkví. Ozývají se mi studující, kteří například nemohli dopsat diplomku, nakonec se to třeba s naší podporou povedlo, oni zdárně ukončili školu a zakotvili v nějaké dobré práci. Občas někdo napíše, aby poděkoval a řekl, kam ho život zavál, že všechno dobře dopadlo. To bývají hezké zprávy. Nejhezčí případy jsem paradoxně zažila na začátku covidu.
Jak to?
Péče byla tehdy nastavená jinak, potkávali jsme se online nebo pak i osobně déle. Než se neúnosně navýšily počty našich klientů, bylo dokonce možné provázet studující celým studiem, takže jsme si pak i mohli vytvořit úplně jiný vztah než dnes, kdy jsme omezeni délkou spolupráce a fungujeme více nízkoprahově.
Není tohle ten ideální stav? Že by každý studující mohl, pokud by měl zájem, mít svého školního psychologa nebo psycholožku dlouhodobě po celou dobu studia?
To by bylo samozřejmě ideální. U studujících se specifickými potřebami to tak skoro je – máme jejich koordinátorky, které jsou s nimi v kontaktu po celou dobu studia, dokonce vidí i výsledky jejich studia a samy se jim ozývají, když vidí, že by mohl být někde problém. Kdyby měl tu možnost každý, kdo by o ni měl zájem, bylo by to skvělé. Ale studujících máme deset a půl tisíce a v centru je nás pět. Skoro si říkám, že bychom neměli mít zas až takovou popularitu, protože i my můžeme zažívat stres – hlavně z toho, že si uvědomujeme tu dlouhou pomyslnou frontu studujících, kteří by naše služby potřebovali. A abych jim mohla být jako terapeutka dobrou podporou, musím pečovat i o sebe a nebýt přetížená… Ale není to jen frustrace, ale i radost.
Co přesně je radost?
Vlastně dvě radosti: první plyne z vědomí, že i když teď fungujeme spíš jako nízkoprahové centrum, daří se nám zachytit případy, které potřebují psychoterapeutickou pomoc, a odesíláme je jinam, takže nezůstanou na svoje problémy sami. Druhá radost je obecnější: čím dál tím víc našich klientů a klientek si uvědomuje, že nutně nemusí být na hranici života a smrti, aby vyhledali psychologickou pomoc, a že mohou sami anebo s naší podporou aktivně pracovat na tom, aby se rozvíjeli, pečovali o sebe a měli se v životě fajn. A to je pro mě dobrá zpráva.