O kolik silnější a jistější bychom byli, kdybychom si ty nejtěžší chvíle mohli vyzkoušet nanečisto? Divadelní sdružení OSUd tu možnost dává – žactvu, studujícím vysokých škol i veřejnosti. Učí je bránit se proti šikaně, sexualizovanému násilí, ale i vnitřním démonům a výčitkám z rodinných a vztahových krizí.
Je úplné ticho. Sedmáci z hokejové základní školy těkají očima v prostoru někde mezi herci a podlahou. A nejedny z těch očí se lesknou. Představení Smeč skončilo bolestnou hádkou mámy s dcerou. Bolestnou a taky zbytečnou, ale nad tím třináctiletí diváci a divačky nejspíše nepřemýšlí. Zatím.
„Té metodě se říká divadlo fórum, je to jedna z metod divadla utlačovaných. Herci sehrají příběh, ve kterém se hlavní hrdina ocitá v náročných životních situacích a neřeší je úplně dobře – často třeba pod tlakem okolí. Potom přichází na scénu joker – průvodce, který zprostředkovává komunikaci mezi diváky a herci, a příběh se začíná odehrávat znovu – jen tentokrát mají diváci možnost kdykoli představení zastavit a ovlivnit, jak se bude dále vyvíjet, co hlavní hrdina udělá jinak nebo třeba neudělá. Z diváků se stanou aktivní diváko-herci, kteří hledají lepší řešení situace a zároveň ho pak ztvární spolu s herci na jevišti. A všichni pak sledují, jak se pro hlavního hrdinu celá situace změní. Že nemusí končit tak špatně, a stačilo k tomu třeba jen málo,“ vysvětluje Hana Cisovská, joker divadla OSUd a pedagožka Katedry sociální pedagogiky Pedagogické fakulty Ostravské univerzity.
Proč vlastně táta odešel…
Dnešní příběh, představení Smeč, byl o čtrnáctileté Markétě, jejíž rodiče se rozvádějí. Táta je najednou pryč, moc se nesnaží zůstat v kontaktu. Na mámu toho začíná být moc, více pracuje, aby rodinu zajistila, k tomu domácnost, tři děti. Ale na Markétu je toho taky moc. Musí často hlídat své mladší sestry, nestíhá se proto učit, propadá z dějepisu, nestíhá tréninky tenisu, a to měla jet na Junior Cup. Frustrace se sbírá a závěr představení vygraduje ostrou hádkou Markéty s mámou. „Stejně je to celé tvoje vina. Kdybys nebyla tak nesnesitelná, táta by nikdy neodešel!“
Z reakcí dětí se zdá, že něco podobného až příliš dobře znají. „On to nemusí být přímo rozvod, ale třeba se vidí v tom svém vztahu s mámou,“ vysvětluje Cisovská. „I proto jsme velmi opatrní v tom, jak představení koncipujeme. Spolupracujeme s psycholožkou, která zná naši práci a sama má také aktivní zkušenost s divadlem. Konzultujeme s ní nejen samotné představení, ale taky průběh intervencí diváků a naše reakce na ně. Abychom neublížili, ale přinesli zážitek.“
Herci jsou studující a absolventi a absolventky sociální pedagogiky, což je podle Cisovské obrovská přidaná hodnota. Divadlo fórum je totiž specifický obor, ve kterém nejde o sebeprezentaci herce.
„Musíme vnímat publikum po celou dobu, podporovat je, aby diskutovali a vstupovali do rolí, ale s velkým respektem a pochopením. To není úkol jen jokera, ale celé skupiny. Takže pedagogické vzdělání a zkušenost, kterou herci divadla OSUd mají, je velkou výhodou. Uvědomujeme si, že ta herecká složka není srovnatelná s profesionálními herci, ale tady je mnohem důležitější, že víme, co potřebujeme sdělit,“ říká.
Po poslední scéně, hádce Markéty s mámou, tedy přichází na scénu joker – Hana Cisovská: „Markétina situace může vypadat bezvýchodně, ale ve skutečnosti je možná změna. A nejen v divadle, ale i v životě. My nezměníme, jak se k nám chovají ostatní, ale můžeme se rozhodnout, co uděláme my. A to může celý příběh nasměrovat úplně jinam, to za chvíli uvidíme.“
Z konce představení je začátek nového příběhu, který už tvoří samotné publikum. Žáci a žákyně mají tlesknout, když cítí, že by Markéta měla něco udělat jinak. Ale po první scéně se tlesknutí neozývá, a tak pomáhá joker.
„Co by Markétě pomohlo?“ Potřebuje se svěřit, potřebuje podpořit, ozývá se ze třídy.
„Co by jí to přineslo, kdyby se někomu svěřila?“ Ulehčilo by se jí, dostala by naději, že to může být lepší.
„Komu by se měla svěřit?“ Kamarádu Adamovi, který jí nabízel pomoc, ale ona ji v původním příběhu odmítla.
„Co by mu měla říct?“ Všechno mu vysvětlit a poprosit ho o pomoc.
„Pomoc jí nabízel, ona ho odmítla. Co nám brání říct si o pomoc?“ Stud, strach z odmítnutí.
„Myslíš, že bys zvládla zahrát Markétu a říct to Adamovi?“ Oslovená dívka sbírá odvahu, kývne, přichází mezi herce a společně sehrají scénu, ve které Markéta namísto odmítnutí pomoc přijme. Adam pohlídá sestry a ona získá prostor doučit se dějepis. Má naději, že nepropadne.
V tvářích sedmáků je najednou patrná úleva, uvolnění. Jako by Markéta byla jejich skutečná spolužačka.
„To je velmi důležitý prvek, ta aktivita. Děti často zastaví děj a řeknou: „Ať ji ta máma tolik nepřetěžuje. Trenérka by na ni neměla tolik tlačit.“ Ale tady si uvědomí, že pokud chtějí něco změnit, musí to udělat oni sami. Prostřednictvím divadla pochopí, že změna je vždy možná, ale je jen v jejich rukou. To je ostatně i motto tohoto divadla: Změna je možná,“ říká Cisovská. Prožitek v podobě divadla fórum podle ní posiluje u žáků také kritické myšlení a schopnost empatie.
Žáci i žákyně pak ještě zastaví hru několikrát, Markéta se nakonec svěří i dějepisářce, ta ji ujistí, že ji propadnout nenechá. Další vlna úlevy. Navrhovali ještě probrat vše s trenérkou, dalšími spolužáky i otcem, který se v celé hře ani neobjevil, dokonce s Markétou přestal komunikovat.
A mně, mámě dvou malých dětí, běhá mráz po zádech. Proč je nenapadne jít za mámou? Ani jednoho, ani náznakem.
„To je velmi častý jev. Těžko říct, čemu to přisoudit. Já jako joker jim to podsouvat nemohu. Joker má jen zprostředkovávat komunikaci. Nesmí manipulovat a vést k řešení, která si určil on sám. Pokud nezazní něco, co bychom my chtěli slyšet, pak na to ty děti možná nejsou připraveny. Tím, že to jde jen od nich, jim ty situace ukážou přesně to, co potřebují vidět,“ vysvětluje Cisovská.
Právě možnost vnášet do příběhu své zkušenosti a vidět, jak ovlivňují příběh, žáci nejčastěji vyzdvihovali po představení.
„Myslím, že každý v příběhu našel kus sebe. Proto se mi líbilo, že jsme mohli příběh měnit podle svých představ a zkušeností,“ říká Nikol, žačka 8. ročníku.
Jejich třídní učitelka Anna Piechowicz vyzdvihuje také přínos vzájemného sdílení ve třídě: „Pro žáky bylo velmi přínosné, že mohli být svědky toho, jak by zareagovali jejich spolužáci a jaká možná řešení navrhují. V následné reflexi sami žáci několikrát zmínili, že nejdůležitější je podle nich komunikace a nebát se v takové situaci říct si o pomoc.“
Kyberšikana i nevhodné chování na akademické půdě
Kromě tématu rozvodu má divadlo OSUd ve svém portfoliu také představení zaměřená na kyberšikanu a sexualizované násilí a díky grantu statutárního města Ostravy hraje pravidelně pro žáky základních a středních škol. Činnost souboru podporuje také samotná Ostravská univerzita, zejména pedagogická fakulta, kde má soubor zázemí i finanční podporu.
A díky Centralizovanému rozvojovému projektu Sociální bezpečí OSUd dále rozšířil své působení i na akademickou půdu. Jeho členové se podíleli na vzniku čtyřdílného videoseriálu s názvem Nemusíš – můžeš, který upozorňuje na hranice nevhodného chování na akademické půdě i v běžném životě. Videi provádí odborníci a odbornice z oboru, například advokátka Lucie Hrdá.
Téma sexualizovaného násilí soubor OSUd nejdříve zpracovával pro střední školy. Při prozkoumávání tématu vycházeli jeho členové a členky z vlastní zkušenosti. „Nejde o příběhy, které se někomu z nás staly tak, jak je hrajeme, ale jde o jakýsi soubor našich zkušeností s problematikou. Často jsme byli v situaci pozorovatele takového napadení, který by mohl zasáhnout, ale něco mu v tom bránilo,“ vysvětluje Cisovská a doplňuje, že k tomu dobře slouží technika Augusta Boala „policajt v hlavě“ – tedy technika, která umožňuje zkoumat vnitřní hlasy, strachy a další formy vnitřního útlaku, které nám zabraňují chovat se tak, jak bychom si přáli.
„Je to jako mít policajta v hlavě, který staví hráz mezi vašim svobodným rozhodnutím a tlakem okolí. Například: ‚hlavně na sebe nestrhnout pozornost‘, ‚on to tak nemyslí, o nic nejde‘, ‚jsi hezká, tak o tebe mají muži zájem, buď ráda‘, ‚musíš se chovat jako chlap‘ a podobně. Umožňují zkoumat, co nám brání se ozvat, vymezit se, odmítnout to, co je nám nepříjemné. Vzniklo velké množství situací, divadelní metaforou jsme je zpracovali do čtyř situací divadelní inscenace pro střední školy a ty se pak staly základem pro videa z univerzitního prostředí,“ vysvětluje Cisovská a dodává, že při přípravě inscenací divadlu OSUd často pomáhá Lenka Polánková z Masarykovy univerzity, která má letité zkušenosti s divadlem utlačovaných a spolu s Hanou Cisovskou, Danou Moree a Lízou Urbanovou z Divadla 2na3 a Univerzity Karlovy založila Centrum divadla utlačovaných.
Kromě vlastních zkušeností soubor vycházel také z dat z průzkumů, odborných článků, rozhovorů s odborníkem na kybernásilí, psycholožkou a podobně. Vznikla čtyři edukační videa z univerzitního prostředí, která jsou k vidění na živém online magazínu OU@live. Hrají v nich převážně také herci a herečky divadla OSUd.
Členové a členky divadla se účastní například i Adaptačního dne Pedagogické fakulty Ostravské univerzity, kde nastávajícím studentům a studentkám pomohou nanečisto vyřešit některé situace, které na ně při začátku studia čekají. „V tomto případě nejde o situace sexualizovaného násilí či genderového ponižování jako třeba ve videích, ale běžné trable ze života studentů. Chceme jim ukázat, že ani drobné neshody a problémy se nemají nechávat bez řešení,“ doplnila Cisovská s tím, že v tomto případě jde zejména o to, jak sladit nároky studia s běžným životem.
V plánu mají také workshop pro studující i vyučující, který by umožnil prozkoumávat metodou divadla utlačovaných témata sociálního bezpečí v univerzitním prostředí.
„Rozhodli jsme se, že využijeme potenciál divadla fórum jako metody k prozkoumávání problematiky sociálního bezpečí a nabídneme workshop pro zájemce z řad studentů a akademiků. Prvním impulzem nebude připravená inscenace, ale situace, příběhy, které přinášejí samotní účastníci workshopu. Frekventanti workshopu mohou podobně jako diváci v divadle fórum metodami Augusta Boala prozkoumat situace nevhodného chování na akademické půdě a nalézat řešení,“ říká Hana Cisovská, která pomáhala u zrodu Praktického průvodce sociálním bezpečím na Ostravské univerzitě a je kontaktní osobou pro oblast sociálního bezpečí na své fakultě.
„Je nesmírně důležité, že se tato oblast na univerzitách institucionalizuje. Každý může mít hranice jinde, ale pokud se v tom někdo jiný necítí komfortně, je to nepřípustné. Sociální bezpečí musíme řešit nejen proto, abychom byli světoví, ale proto, že je to doopravdy potřeba. Ta institucionalizace je ale jen první krok. Pak se ještě musíme postarat o to, aby se péče o sociální bezpečí stala součástí kultury té instituce, neuvědomovanou součástí chování každého z nás,“ uzavírá.