Dva roky běžel na českých vysokých školách projekt Unilead, dosud největší společná snaha akademiků a akademiček a studujících o udržitelnost. Nakonec se do něj zcela dobrovolně zapojily všechny tuzemské vysoké školy. Výsledkem jsou strategie a konkrétní doporučení k energetickým úsporám, k čistější mobilitě nebo snižování množství odpadů. Ekonomka Zuzana Tučková z Univerzity Tomáše Bati ve Zlíně měla na starosti komunikaci projektu – tedy první a také nejdůležitější krok, který má moc celou akci výrazně posílit, nebo naopak poslat ke dnu.
„Unilead vznikl velmi spontánně, na dobrovolné bázi. Postupem času se komunikace o udržitelnosti rozšířila a stále více akademiků na ni začalo slyšet. Nejprve jsme jim napsali e-mail, ale zabral až přímý telefonát,“ říká Tučková.
Jak univerzity reagovaly, když jste je poprvé oslovili?
Na začátku se našlo jen málo univerzit, které by danému tématu rozuměly v celém kontextu. Jsem ale velmi ráda, že se postupně jednotlivé vysoké školy a jejich fakulty do programu Unilead zapojily a našly nadšené pedagogy a studenty, kteří podstatu projektu pomáhali šířit a propagovat.
Jakou formu mělo prvotní oslovení? Napsali jste dopis, e-mail nebo něco jiného?
Oslovili jsme je zpočátku e-mailem. Je pravda, že česká akademická obec je svým způsobem malá, ale když pak hledáte jednoznačný kontakt, je zase příliš velká. Problém ale je, že když na školu pošlete e-mail, často zapadne někomu do schránky a nedočkáte se reakce. Myslím, že abyste na projekt sehnali ty správné partnery, musíte ve finále zvednout telefon, zavolat a říct: Je tady tenhle projekt, je zajímavý tím a tím, pojďme najít u vás na škole toho správného člověka a pojďme to dělat. I pak se může stát, že ne všichni reagují tak, jak mají, ale začátek je to dobrý. Cílili jsme na takové lidi na školách, o nichž jsme věděli, že mají k udržitelnému rozvoji vztah a cítí potřebu o tom ve společnosti mluvit. Nakonec se nám právě tímto postupem podařilo zapojit všechny veřejné vysoké školy v republice, včetně dvou škol neuniverzitního typu.
Měly školy nějaké pochyby, drhlo to v něčem?
Na veřejných vysokých školách bývá často laicky řečeno přeprojektováno. V určitou chvíli je projektů mnoho, v příliš krátkých termínech, je tam spousta různého vykazování a na některých školách navíc panuje nedostatek projektových organizačních týmů. Tím pádem hrozí, že některé projekty zůstanou na jednotlivci, který si s nimi musí poradit, a to nejen s věcnou stránkou, ale hlavně s tou formální. Takový člověk řeší nejen obsah projektu, což je v tomhle případě udržitelnost, ale také musí vyplnit žádosti, rozdělit úvazky, utratit peníze nebo naopak vyřešit, že peněz je málo. Mnoho lidí zapojených do Unilead byli reální akademici, které baví pracovat na obsahu, ale nemají zas tak moc formálních zkušeností. Pokud na některých fakultách nefunguje služba projektového oddělení, může to být pro takové akademiky problém.
Co bylo většinou hlavní motivací zapojit se?
Za celým projektem stála na začátku jen poměrně malá skupinka kolegů. Věděli jsme, že čím dříve začneme na vysokých školách o udržitelném rozvoji mluvit, propagovat ho a chovat se dle jeho principů, tím více se poté bude přirozenou cestou přenášet na naši cílovou skupinu a tím dále do celé společnosti. V případě projektu Unilead se skutečně v druhém roce řešení projektu zapojily již všechny veřejné vysoké školy. Díky našim předcházejícím výsledkům a nadšení jsme je přesvědčili, aby se rovněž přidaly.
Dá se tedy říct, že nadšení jednotlivce může rozhýbat celé soukolí a dát do pohybu i velké akce?
V každém projektu a v každé organizaci platí, že je vždy třeba mít leadera, který lidi přesvědčí a projekt drží po kupě. Projekty se často za pochodu mění, jednotlivé aktivity se nabalují, což se stalo i v Unilead. Cíl v prvním roce jsme splnili a v druhém roce jsme projekt rozšířili, potřebovali jsme tedy více lidí. Pokud na univerzitě byl jeden leader, který to vedl a mohli jsme se na něj spolehnout, tak to fungovalo. Ale pokud i on selhal, že třeba z nějakého důvodu neměl čas, tak i když jsme měli na dané univerzitě dalších deset kontaktů, ti lidé se prostě neozvali. Jednoduše proto, že byli přehlceni, zatíženi další prací.
Jakých chyb je třeba se při komunikaci takhle velkých projektů vyvarovat?
Leader takového projektu, většinou manažer, musí být organizačně schopný, ale hlavně musí mít ty správné kompetence, což je na univerzitách někdy problém. Jinými slovy, měl by mít možnost sám rozhodovat o konkrétních věcech v provozu projektu. Na univerzitách máme dost často řízení přes funkce, nikoli projektové. Tedy vy chcete přijmout člověka na projekt, ale je strašně moc lidí, kteří to předtím musí schválit. Nebo daný leader třeba nemá tu správnou kompetenci rozhodnout, že z toho konkrétního projektu se koupí to a to, protože mu to nejprve musí schválit x dalších lidí. A to může představovat výraznou brzdu. Stejně tak musí leader umět práci delegovat mezi ostatní, jinak se v tom utopí, unaví se a začne ztrácet přesvědčivost.
Myslíte si, že se v současné české společnosti povědomí u udržitelnosti komunikuje dobře?
V naší společnosti se mluví o udržitelném rozvoji téměř neustále a řekla bych až překotně. Slovo udržitelnost se používá až příliš často. Málokdo ale ví, kde a jak ho přesně použít. Jako příklad mohu uvést zkušenosti s komunikací při společné aktivitě Evropského týdne udržitelného rozvoje (ETUR). Na půdách univerzit a vysokých škol se skutečně zintenzivnila komunikace udržitelného rozvoje, a to hlavně prostřednictvím sociálních sítí a osobních setkání. Vzhledem k tomu, že většina aktivit byla směřována na zaměstnance a studenty, bylo zapojení cílových skupin měst, krajů či širší veřejnosti nízké, ale to jsme předpokládali. Do týdne ETUR jsme se jako univerzity zapojily v takovéto míře poprvé, a je tedy přirozené, že většinu aktivit jsme směřovali na primární cílové skupiny daných institucí. Podařilo se nám v univerzitním prostředí více komunikovat o udržitelnosti napříč univerzitami a uvědomit si, že je tento krok velmi důležitý a že je potřeba tento koncept systematicky uchopit. To je dle mého názoru významný posun a jsem za něj moc ráda. Projekt Unilead byl v tomto smyslu vnímán jako ten hnací motor, což je obrovský benefit a ideální naplnění cíle projektu. Dále se podařilo velmi zásadně navázat spolupráci zejména se studenty a studentskými spolky. Oni skutečně vnímají udržitelný rozvoj mnohem citlivěji a s větším zaujetím než například generace jejich rodičů, což se zde projevilo.
Jak studenti a studentky reagovali?
Studenti slyší hlavně na projekty typu swapy (výměna věcí, oblečení atd., pozn. red.) a podobné jasně pojaté projekty. Povedlo se také spojit studenty a vedení univerzit. Například naše univerzita má spolek UTB za klima, ale mnoho škol má další studentské spolky, které se v rámci ETUR daly dohromady a vyzývaly veřejnost: My to děláme, pojďte to dělat také.
Liší se způsob komunikace o udržitelnosti ve vztahu k různým skupinám? Tedy například k pedagogům a pedagožkám, studujícím, vedení škol nebo laické veřejnosti?
Na první pohled by se mohlo zdát, že je vhodné vymýšlet speciální druhy komunikace pro různé cílové skupiny, ale osobně si myslím, že o tom to není. Udržitelný rozvoj a rozumění jeho konceptu je dlouhodobá záležitost, která začíná primárně v jednotlivých rodinách a dál se tvoří postupným vzděláváním, od základní přes střední až po vysokou školu. A samozřejmě dále tím, kde se každý jednotlivec následně realizuje a vytváří svoje další pracovní hodnoty. Je ale také nezbytné, aby byl na vysokých školách tento koncept již automatickou součástí studijních programů, a to nejenom těch, které úzce souvisí s udržitelností. Například během ETUR bylo jednou z aktivit promítání filmu s tematikou udržitelného rozvoje pro děti z naší univerzitní mateřské školky. Zájem těchto našich malých človíčků byl neuvěřitelný. Roli hrálo i to, že jsme děti dokázali zapojit do diskuse, nadchnout pro danou věc, přirozenou cestou zvýšit zájem o toto téma. Jedině takto můžeme daný koncept více a hlouběji zakořenit v pokračujících generacích.
Co vás tato zkušenost naučila do příštích podobných projektů?
Pojem udržitelný rozvoj a jeho aplikace nebo například cirkulární ekonomika je velmi široký, takže se v něm může najít každý, kdo chce. To je i důvod, proč má smysl se tím na univerzitách zabývat a šířit tento význam mezi studenty. A pak také platí jednoduché pravidlo: jakmile na daný cíl není vypsaný projekt s financemi a jasnými pravidly, je otázka, jestli se pak povede se spojit a podniknout konkrétní akce. Jinými slovy, když to nemá oficiální rámec, společnou komunikaci a finance, ze kterých jsou zapojení lidé placeni, a naopak vše má fungovat jen na dobrovolné bázi, pak to nemusí fungovat. Takhle jsme měli povinnost se jednou za čtyři měsíce potkat a být v kontaktu. Teď to stojí na principu dobrovolnosti a časem to nemusí úplně dopadnout.
Jak vypadá komunikace o udržitelnosti na vysokých školách v zahraničí? V čem se případně inspirovat?
Na mnoha zahraničních univerzitách, speciálně například v Belgii, odkud mám osobní zkušenost z jiného projektu, v Nizozemí, Švýcarsku či v USA, se s principy udržitelného rozvoje začalo mnohem dříve. Minimálně tedy s nabídkou speciálně připravených studijních programů, které jsou v převážné míře spíše multioborové, a tudíž i komunikace o daném konceptu již nemá porodní bolesti jako v mnoha případech u nás. Což ale neznamená, že jsou o to lepší. Jen začaly podstatně dříve.
Ono se hezky o udržitelnosti mluví, když se o ní jenom mluví a nic to nestojí. Ale jak pak studující a vedení fakult reagují, když mají opravdu udělat něco navíc, něco, co je zdánlivě omezí? Třeba přesednout z auta na kolo, vyhradit fakultní prostředky na recyklaci či energetické modernizace, použít hrnek na kávu místo kelímku a podobně?
Já věřím, že pokud budeme studentům ten koncept dobře vysvětlovat, chuť ke konkrétním krokům bude. A jde i o vzdělanost. Ano, může se na první pohled zdát, že snaha o udržitelnost přináší omezení. Ale ten koncept je dlouhodobý, spojený s inovacemi a inovace jsou propojené s hospodářským růstem. Ve finále každý subjekt, ať už člověk, škola, fakulta, nebo firma, díky udržitelnosti získá. Ano, vyměníte pohodlné auto za kolo, ale zjednodušeně řečeno získáte lepší zdraví a čistější vzduch.