Většina akademiků na ostrovech byla proti Brexitu. Teď s obavami sledují, co bude dál. Environmentalistu Petra Jehličku čeká v Británii spousta papírování, aby tam mohl zůstat učit. Brit Samuel Buck bude naopak shánět pracovní vízum, aby mohl i nadále pracovat v Eli Beamlines poblíž Prahy. A Gabriela Matoušková z Coventry Univerzity je ráda, že získá status usedlíka – její syn má totiž britské občanství a zpět do Česka rodina nechce.
V angličtině text najdete zde.
Geograf Petr Jehlička odjel do Velké Británie dvakrát. Poprvé v 90. letech studovat. Podruhé v roce 2002. To už na ostrovech zůstal. Šestnáctým rokem žije i s rodinou ve městě Milton Keynes severně od Londýna, kde na Open University distančně učí environmentální geografii. Posledních deset let se zaměřuje na každodenní environmentalismus, tedy výzkum o sociálních praktikách, které mají dopad na životní prostředí. „Jde o takové běžné věci, které souvisí s ochranou životního prostředí, ale lidé je tak nevnímají, dělají je rutinně. Například sdílení doma vypěstovaných potravin,“ říká třiapadesátiletý doktor sociálních a politických věd s Ph.D. diplomem z Cambridge.
Podruhé se do Anglie dostal vlastně náhodou, neměl ji jako vysněnou zemi. „Pobýval jsem jeden rok na stáži ve Florencii. Přijel tam za mnou z Anglie kamarád na konferenci a řekl mi: Učím na Open University, děláme tam konkurz, přihlas se. Tak jsem se přihlásil a konkurz vyhrál,“ popisuje. Nyní připravuje distanční kurzy pro studenty na bakalářské úrovni, zadává jim domácí práce a zkoušky, zabezpečuje kvalitu výuky a také vede doktorandy.
Jehlička vzpomíná, že celá středovýchodní Evropa byla na začátku 90. let ve Velké Británii velmi módní, stejně jako osobnost Václava Havla. Ale postupem času tahle móda vyvanula. „Dnes je tahle oblast na periferii společenskovědního zájmu. Nespojují se s ní žádné velké příležitosti. Všichni jsme pro ně prostě East Europeans, od Estonska po Makedonii a Ukrajinu. Jsme pro ně nerozlišitelná masa.“
Většina akademiků je proti Brexitu
Petr Jehlička má v otázce Brexitu jasno: je zásadně proti. A podporuje všechny akce proti němu. Finančně i svou přítomností – zúčastňuje se masových protestů.
„Pamatuji si dva pátky ve svém životě. 17. listopad 1989 a 23. červen 2016.“ Přesně ví, co dělal. Den po britském referendu se probudil v sedm ráno v hotelu na pracovní cestě a pustil si televizi. „Tam se smál Nigel Farage a já pochopil, jak to dopadlo. Bylo to dost depresivní. Bylo jasné, že se Británie trhá.“
Mezi kolegy z akademické sféry se podle něj najde velmi málo lidí, kteří by odchod Británie z Evropské unie podporovali. „Jsou to jen jednotlivci, většina akademiků je proti. Najednou nastala velmi nová situace, ukázalo se, že mi kolegové závidí český pas. To mě nikdy předtím nenapadlo, že by se mohlo stát,“ usmívá se Jehlička.
Někteří Britové prý začali také hledat své irské babičky a dědečky, protože když je najdou, dostanou irské občanství. „Jakýkoli evropský pas je dnes v Británii dobrý.“
Čísla to potvrzují. Jak píše například britský deník The Guardian, počty vydaných irských pasů šplhají od referenda ke 160 tisícům ročně.
Klesla libra, houstne byrokracie
Už výsledek referenda přinesl nepříjemnosti. Například pokles libry. „V Británii jsme proti zbytku Evropy všichni zchudli o patnáct procent, protože o tolik libra spadla,“ říká Jehlička. Až dosud byl život občanů z jiných zemí EU žijících v Británii velmi snadný. „Například otevřít si účet v bance, poslat děti do školy, mít přístup ke zdravotní péči, nebo třeba registrace do evropských a místních voleb, to vše je v Británii velmi snadné. Evropané žijící v jiných zemích Evropské unie, než je ta jejich, to mají mnohem složitější. Ale už teď se to mění,“ všímá si Jehlička.
Nikdo z české strany, například z ambasády, ho prý zatím nekontaktoval.
Na jeho univerzitě existuje skupina evropských občanů, kteří založili webovou stránku, kde sdílejí praktické informace. „Odtud je čerpám i já. Je možné požádat o britské občanství, ale jedna žádost stojí 1 330 liber (39 tisíc korun, pozn. red.), což je pro celou rodinu hodně. Navíc musíte přísahat věrnost královně a musíte udělat test,.“
Status usedlíka
Jemu jako evropskému občanovi přináší Brexit i několik povinností navíc. V pátek 29. března 2019, v den vystoupení Británie z EU, mu přestane na ostrovech platit trvalý pobyt. Musí si proto elektronicky požádat o status usedlíka. „Teď se to od 1. listopadu spustí jako pilotní projekt. Za prvé to bude stát 65 liber (1 900 korun, pozn. red.), za druhé musíte mít mobil s Androidem, protože na iPhone ta aplikace nefunguje,“ podotýká.
Pilotní projekt se bude zatím týkat lidí, kteří pracují ve zdravotnictví a na univerzitách. „Myslím, že od 15. listopadu to můžu zkusit. Zbytek lidí ale až později, neví se kdy. Možná se ten pilot nepodaří a budeme to muset dělat znova, je to dost nepříjemné.“
Brit v Česku
Je mu pouhých šestadvacet a už třetím rokem je součástí jednoho z nejvýznamnějších výzkumných projektů v Evropě. Brit Samuel Buck pracuje v centru ELI Beamlines v Dolních Břežanech u Prahy, kde pomáhá s vývojem nejintenzivnějšího laserového systému na světě.
Působí přímo v laserovém týmu, sestavuje, testuje a zdokonaluje velké laserové systémy, které jednou poslouží k vědeckým experimentům například ve výzkumu léčby rakoviny.
Práci v ELI Beamlines si našel jednoduše, přes internet. „Slyšel jsem o ELI v době, kdy jsem pracoval v jiném podobném zařízení ve Velké Británii. Měl jsem tedy už relevantní zkušenost v oboru,“ vysvětluje Buck, absolvent matematiky a fyziky britské University of Bath poblíž Bristolu.
Pohovor absolvoval přes Skype a rovnou se vypravil do Česka prohlédnout si centrum ELI i Prahu. „Obojí mě uchvátilo,“ vzpomíná dnes Buck, který se už v Praze zabydlel ve sdíleném apartmánu.
Na životě v Česku obdivuje nejen metropoli, kde je podle něj pořád co dělat, ale také přátelský přístup kolegů. I když bez znalosti češtiny to má občas těžké, přátelé a kolegové prý mají pochopení a dokáží ho povzbudit. „Moje práce je vzrušující, neustále se mění a mám také na projektu hodně zodpovědnosti,“ pochvaluje si Buck. Jediné, co se mu na životě v Česku nezamlouvá, jsou prý studené, dlouhé zimy, kdy město jako by spalo.
Británie z EU získává víc, než se zdá
V otázce Brexitu říká jasně: Ne. „Mnoha lidem se líbí ta myšlenka nezávislosti, a proto je Brexit tak přitažlivý a populární. Ale to téma je mnohem složitější a myslím si, že díky členství v Evropské unii Velká Británie získává mnohem víc, než se na první pohled může zdát,“ zamýšlí se Buck.
Právě ve vědě je podle něj velmi důležitá spolupráce.„Jděte do jakéhokoli velkého vědeckého centra nebo univerzity a všimněte si jeho etnické rozmanitosti. Věda je drahá co se týče peněz i talentu a ELI je skvělým příkladem mezinárodní spolupráce a financování. Tenhle projekt je pravděpodobně příliš nákladný na to, aby jej financovala jediná evropská země,“ připomíná Buck. ELI Beamlines je tedy skvělým příkladem benefitů, které státům přináší členství v Evropské unii. „Ale předpokládám, že je mnoho dalších profesních a sociálních oblastí, kde také platí pravidlo, že je lepší být součástí skupiny, než být bez skupiny,“ dodává.
Svým „protibrexitovským“ postojem se liší od mnoha svých blízkých. „Jsem z venkova a mnozí z mých přátel i z rodiny hlasovali pro vystoupení z Británie z unie. Většina lidí žije ze dne na den a jen málo se zajímají a chtějí rozumět důsledkům, které vystoupení přinese,“ myslí si Buck.
Jako příklad Britů, kteří hlasovali pro Brexit, uvádí smyšlený pár pana a paní Smithových. „Pracují v místě, kde žijí, potraviny nakupují v blízkém městečku, o víkendech vídají svou rodinu a známé. Proč by jim mělo záležet na příležitostech k práci a cestování po Evropské unii? Proč by za ně měli rozhodovat členové evropského parlamentu? Je pro ně mnohem zajímavější představa ´nezávislého´ státu, ve kterém bude méně lidí, jejichž řeči nerozumějí, a méně veřejných peněz půjde na podporu nebritských rodin,“ popisuje myšlení lidí ovlivněných kampaní referenda.
Na otázku, jak Brexit ovlivní přímo jeho a ostatní britské vědce v Unii, nemá, stejně jako mnoho vrcholných britských politiků, jasnou odpověď. „Ví někdo vůbec, co přesně se stane? Přes milion Britů žijících v ostatních státech EU není zas tak moc v porovnání s agendou, kterou má k řešení Británie. Zajímám se o to, co se děje a co se bude dít, ale žádné konkrétní odpovědi jsem zatím nenašel,“ konstatuje Buck. Předpokládá ale, že se změní jeho oficiální status a bude na tom stejně jako jeho kolegové z mimoevropských států. „Asi si budu muset opatřit pracovní vízum. Jinak ale doufám, že se toho pro mě v Česku příliš mnoho nezmění.“
České občanství si nechám
V patnácti letech poprvé odjela na roční výměnný pobyt do Spojených států a pak už se v cestování nezastavila. Pracovala v různých zemích v Evropě až se usídlila ve Velké Británii, ve městě Coventry nedaleko Birminghamu, kde na tamější Coventry University vystudovala MBA Leadership. Čtyřicetiletá Gabriela Matoušková už na této univerzitě zůstala a škola je už jedenáctým rokem jejím zaměstnavatelem.
Pracuje konkrétně v Coventry University Social Enterprise, což je v Británii jediný sociální podnik založený vysokou školou, který má za úkol pomáhat studentům, zaměstnancům školy i dalším lidem uskutečňovat jejich společensky prospěšné podnikatelské nápady.
„Sektor sociálního podnikání roste ve Velké Británii z roku na rok a my se snažíme podpořit jeho rozvoj. Je to pro mě osobně zajímavé téma, protože při rozvoji sociálních inovací pracuji s vědci, kteří chtějí, aby byl jejich výzkum prospěšný pro společnost, například formou sociálních podniků,“ pochvaluje si Matoušková.
Velkou Británii si zvolila kvůli tehdejšímu partnerovi. V roce 2003 v Praze potkala Angličana, zpočátku se navštěvovali střídavě v Česku a v Británii a když se v roce 2004 Česká republika připojila k Evropské unii, rozhodla se do Británie přestěhovat.
Ze začátku pracovala v účetní firmě, ale pak přišla nabídka na pozici v oddělení podpory žádostí financování výzkumu na Coventry University. „S původním přítelem nám to po necelých deseti letech neklaplo, ale já se rozhodla v Británii zůstat. Už jenom kvůli synovu Ethanovi, kterému bylo pouhých osmnáct měsíců, když jsme se rozešli,“ vzpomíná Matoušková. Ethanovi je teď sedm a ona má po několika letech single života už třetím rokem nového partnera.
Coventry je multikulturní město s velkým počtem imigrantů. Na dvou místních vysokých školách studuje dvacet tisíc studentů ze 140 zemí. S takovými čísly je prý pro Brity těžké vždy přesně rozeznat, kdo je odkud. V době, kdy Matoušková do Coventry přišla, tam bylo mnoho Poláků, takže si místní mysleli, že je také Polka. Celkově ale prý Češi mají v Británii reputaci lidí, kteří tvrdě pracují a pořekadlo o zlatých českých ručičkách platí pro Čechy v Británii stoprocentně.
Zpráva o tom, že přijde Brexit, byla překvapením pro všechny. „Těsné výsledky 48 procent proti versus 52 procent pro to potvrzují. Já byla samozřejmě proti, aby nemohla jsem to ovlivnit. Mám české občanství, a mohu tak volit pouze v místních volbách,“ vysvětluje Matoušková.
Bylo prý zvláštní jenom sedět a čekat, jak ostatní rozhodnou o něčem, co se jí tak bezprostředně týká a ovlivní to její život. „Ale bylo to svobodné rozhodnutí, ač malé, ale stále většiny britských občanů, a to respektuji. Jsem ale Češka, českých pas si nechám a občanství měnit také nebudu.“
Pomoc pro nebritské zaměstnance
O to, že by měla kvůli Brexitu nějaké obtíže navíc, se nebojí. „Jsem v Británii už čtrnáctlet a můj sedmiletý syn má britské občanství. Nepředpokládám, že pro mě osobně to bude problém, podle informací od vlády nabudu status usedlíka. Ale pro ty, kdo žijí na ostrovech kratší dobu než pět let, to bude komplikovanější,“ odhaduje Matoušková.
Její Coventry Univerzita je co se týče Brexitu velmi aktivní a pro své zaměstnance, kteří nemají britské občanství, zorganizovalo vedení školy několik setkání s experty. Lidé tam mohou získat rady a tipy co dělat. „Ale pro každého je to dost individuální, podle jeho situace. Univerzita také nabídla finanční pomoc formou půjčky pro ty, kteří si potřebují vyřídit a zaplatit povolení pro sebe a pro svou rodinu a mohlo by to pro ně být drahé. Jelikož se vše nadále projednává, zatím není možné říci nic víc konkrétního,“ uzavírá Matoušková.
Autorka je redaktorkou Hospodářských novin.