Díky Fulbrightovu stipendiu jsem měla možnost strávit akademický rok 2018/2019 na Northwestern University v Chicagu. Primárně jsem zde pracovala na svém vlastním neurovědním výzkumu – studiu NMDA receptorů –, ale mnoho jsem se tu naučila i o komunikaci a popularizaci vědy.
O tato témata jsem se dlouhodobě a aktivně zajímala už před stáží – při studiu biochemie na Vysoké škole chemicko-technologické v Praze jsem se zapojila do popularizačních aktivit pro děti, na druhém oboru – studiu učitelství chemie – jsem psala bakalářskou práci na téma Rozvíjení zájmu žáků o přírodní vědy, později jsem se podílela na popularizačních aktivitách neziskové organizace Loono a Science Café CZ. Ale vše na dobrovolnické bázi. Před odjezdem do USA jsem neviděla možnosti, jak bych se tím mohla v Česku živit.
Co se změnilo za rok v Chicagu? Potvrdila jsem si, že do budoucna nechci zůstat vědkyní v laboratoři, ale že se chci věnovat právě vědecké komunikaci. V tomto článku se pokusím shrnout osobní zkušenosti a postřehy, které jsem za rok v Chicagu nasbírala.
Mediální oddělení univerzity
Mediální oddělení na Northwestern University se stará o to, aby škola komunikovala kvalitně a jednotně. Což zahrnuje profesionální spolupráci s médii i s vlastními studenty a zaměstnanci. Aktuálně čtrnáctičlenný mediální tým zahrnuje redaktory, editory, specialisty na krizovou komunikaci, odborníky na tvorbu videoobsahu i koordinátory návštěv.
Ctí pravidlo, že každý se má věnovat tomu, v čem je expert, a proto svým studentům, vědcům, lékařům a dalším odborníkům (dále, pro stručnost, budu používat jen souhrnné označení „vědci“ – poznámka autorky) poskytují maximální podporu.
Užitečné a praktické
Oddělení komunikace pro své vědce pořádá pravidelné workshopy a semináře, které jsou prakticky zaměřené. Jsou dobrovolné a zdarma a je o ně velký zájem. Na jednom z nich jsme se například dozvěděli, jak používat sociální sítě, především Twitter, který je mezi vědci v zahraničí velmi oblíbený.
Na dalším workshopu pak, jak o svém výzkumu mluvit v závislosti na cílové skupině – že záleží, zda mluvíme k veřejnosti, politikům nebo zástupcům byznysu, protože každou skupinu zajímá něco jiného. Na konkrétních příkladech lektoři mediální komunikace ukazují, jak vynechat detaily a odborné termíny i jak vysvětlovat složitá vědecká témata formou příběhu a přirovnání.
Na mediálním tréninku se vědci dozvídají i takové základy, jako že si do televize nemají brát proužkovanou košili (protože výrazné vzory nejsou vhodné pro kameru) a na krku nemají mít šátek nebo cinkavé šperky (kazí to zvuk). Též dostanou doporučení, že před vystoupením nemají pít kávu (budou mít sucho v ústech) nebo sladké nápoje (což způsobuje větší tvorbu slin a mlaskavé zvuky).
Úspěch patří připraveným
Trénink je alfou a omegou úspěšné komunikace, což lektoři vědcům neustále zdůrazňují a všemožně jim v tom pomáhají – obecně doporučují předem si sepsat a rozmyslet hlavní body sdělení a natrénovat si vysvětlování klíčových myšlenek, ideálně na kamarádech, členech rodiny nebo třeba na kolegovi z jiného oboru.
Sdělení by mělo být vždy přizpůsobeno délce vystoupení a konkrétnímu médiu – pro video je vhodné použít vizuálně zajímavé prostředí a názorné ukázky, pro audio se hodí krátká úderná fakta a čísla. Kvalitní fotky a názorné infografiky jsou zase klíčové pro každou psanou komunikaci.
Důraz je kladen na „elevator pitch“ – krátké a stručné představení sebe a svých projektů či výzkumných témat. Mediální oddělení radí mít připravených několik verzí lišících se úrovní odbornosti: od verze pro kolegu ze stejného oboru, kterého potkáte na vědecké konferenci, až po verzi pro sousedku na zahradní party. A to mohu potvrdit i ze své zkušenosti – v Americe se představujete často a při nejrůznějších příležitostech a očekává se, že máte připraveno několik variant pohotových a stručných odpovědí.
Mediální oddělení také vědcům přibližuje svět médií, aby věděli, co mohou očekávat – že je běžné, že z půlhodinového rozhovoru redaktor použije pouze dvacet sekund. Že cokoliv řeknou, může být použito proti nim. Že ve skutečnosti nic není „off record“ (tedy mimo nahrávku, určené jen pro uši redaktora). Že když vědce kontaktuje novinář, potřebuje z povahy své práce většinou odpověď nebo alespoň reakci „pracuji na tom“ hned a ne až druhý den – zároveň je ale zcela v pořádku vzít si deset minut na rozmyšlenou a zavolat zpět.
A zlaté pravidlo samozřejmě zní: „Nepouštějte se do spekulací a neříkejte nic, čeho byste mohli později litovat.“
Individuální spolupráce
Mediální oddělení Northwestern University vědcům poskytuje také individuální servis – pomůže jim vymyslet příběh a vhodné příklady a přirovnání, jak veřejnosti vysvětlovat jejich konkrétní vědecká témata a řešené projekty. Pomohou zvolit i vhodný formát – ne každý vědec se cítí připravený mluvit na kameru, v tom případě například pomohou zpracovat kreslené video, které doplní psaným článkem a podobně.
Pokud vědec předem ví, že ho čeká televizní vystoupení, a má zájem, společně trénují mluvení na kameru a poskytují mu zpětnou vazbu.
Velký důraz také kladou na správné načasování v duchu hesla „není nic starší než včerejší noviny“. Pro vědce je těžko pochopitelné, že před týdnem publikovaný článek v prestižním časopise je pro novináře již starý. Proto zástupci oddělení komunikace sami aktivně hledají a oslovují vědce, zda nechystají něco zajímavého, připomínají se.
Jako ideální dobu, kdy kontaktovat oddělení komunikace, radí okamžik dokončení publikace, tak aby byl dostatek času připravit i mediální výstupy.
Oddělení komunikace všechny tyto informace, interní pokyny a rady sdílí i na interním webu univerzity ve formě praktických manuálů a check-listů, které jsou po přihlášení dostupné všem zaměstnancům a studentům.
Vědecká komunikace jako součást studia
Američtí studenti jsou již od prvních let školní docházky zvyklí diskutovat, vyjadřovat svůj názor a psát eseje. Učí se to praxí i teoreticky, a proto je i na univerzitách bohatá nabídka nejrůznějších kurzů vědecké komunikace a vědeckého psaní.
Na Northwestern University jsem absolvovala semestrální kurz Writing and Peer Reviewing for Scientific Publication (Psaní a recenzní řízení vědeckých publikací), který vedl P. B. Fontanarosa, MD, seniorní editor prestižního vědeckého časopisu JAMA.
Hodiny obsahovaly sice i teorii vědecké komunikace, psaní článků i publikačního procesu, ale mnohem větší důraz kladl kurz na praxi. Na hodinách jsme probírali konkrétní dobré i špatné příklady, ale především jsme museli psát nejrůznější vlastní texty, na které nám Fontanarosa dával detailní zpětnou vazbu. Pod jeho vedením jsem tak postupně mimo jiné napsala publikaci shrnující můj Ph.D. výzkum, včetně fiktivní komunikace s editory a recenzenty. Se spolužáky jsme si totiž vzájemně vyzkoušeli i tyto role.
V dalším semestru jsem navštěvovala skupinu scientific writing (vědeckého psaní), kde jsme si na začátku stanovili, co budeme psát – někdo psal odborný článek, někdo disertaci, já jsem si zvolila popularizační články. Před každou hodinou jsme museli odevzdat vlastní texty, přečíst si práce ostatních a poskytnout si vzájemně zpětnou vazbu. Na hodinách jsme pak pod vedením lektorky jednotlivé texty rozebírali.
Zmíním tu ještě jeden kurz Drugs and the Brain (Léčiva a mozek), který byl sice primárně o novinkách v neurovědách, ale pod vedením špičkových vědců jsme se učili, jak kriticky číst vědecké články a jak o nich přemýšlet, a to v širším kontextu daného tématu i vlastního výzkumu. Na každou hodinu jsme si museli přečíst několik odborných článků a písemně vypracovat odpovědi na předem zaslané otázky. Na začátku každé hodiny byl test, který ověřil, zda jsme porozuměli tématu a nad články kriticky přemýšleli.
Díky bohaté a intenzivní praxi jsem se naučila nejen to, jak nad články kriticky a v kontextu přemýšlet, ale výrazně jsem si zvýšila i efektivitu čtení vědeckých publikací. Na kurzech jsem také pochopila, že pro vědeckou komunikaci je mnohem důležitější schopnost tvořit z vědeckých dat příběhy srozumitelné a zajímavé i pro laickou veřejnost než bezchybná gramatika a stylistika – od toho jsou editoři.
Pochopila jsem, že i já, jako nerodilý mluvčí, si mohu na tyto vědecké příběhy troufnout úplně stejně jako mí američtí spolužáci. A že bych se tedy mohla věnovat komunikaci vědy v zahraničí, respektive klidně z Česka, ale v angličtině.
O svém výzkumu mluví všichni rádi
Možnost mluvit o svém výzkumu považují američtí vědci a vědkyně za prestižní a zároveň se to od nich společností očekává. Uvědomují si, že jsou placeni z veřejných peněz, tedy že i veřejnost má právo vědět, jak jsou tyto peníze využívané.
Motivací pro ně je i to, že je ve Spojených státech běžné, že soukromí dárci nakupují přístroje, staví pavilony nebo například přímo podporují výzkum onemocnění, kterým trpí jejich blízcí. Proto je důležité, aby byli vidět.
Vědci se aktivně zapojují do veřejného života – pořádají nejrůznější přednášky a dny otevřených dveří. Na univerzitách mívají víkendové dny pro děti plné jednoduchých pokusů a praktických workshopů, kdy se i v těch nejmenších snaží probudit zájem o vědu.
Na vědce a zapálené studenty narazíte i v muzeích, kde vás provedou expozicí. Americká muzea jsou názorná a interaktivní – expozice jsou tvořené zážitkově –, můžete se projít modelem lidského srdce, sáhnout si na živou mořskou hvězdici nebo na simulátoru pocítíte tornádo. Navíc muzea jsou pro studenty a obyvatele s trvalým pobytem několikrát ročně v rámci speciálních akcí zdarma.
Sama jsem se do několika takových popularizačních aktivit zapojila. Organizace The Chicago Council on Science and Technology (C2ST) je velmi podobná českému Science Café – pořádají tematické popularizační přednášky pro laickou veřejnost. S organizací Expanding Your Horizons (EYH) Chicago jsem zase jako dobrovolnice pomáhala organizovat víkend plný vědy pro dívky ve věku 11 až 13 let.
Vědci ale nekomunikují jen s laickou veřejností, ale i mezi sebou. Amerika je plná networkingu a dalšího vzdělávání a profesního rozvoje. Na Northwestern University bylo každý den mnoho akcí a setkání nejrůznějších organizací, které byly otevřené všem zájemcům. Jako dobrovolnice jsem se aktivně zapojila do iniciativy Chicago Women in STEM, která sdružuje (nejen) ženy vědkyně ve STEM oborech (Science – přírodní vědy, Technology – technika, Engineering – technologie a Mathematics – matematika).
Jednou ročně pořádají velkou konferenci a v průběhu roku pravidelné menší akce – přednášky, panelové diskuze či workshopy, po kterých vždy následuje volný networking. Probírají genderově specifická témata, ale i ta profesní a kariérní – jaké jsou alternativní kariéry, jak efektivně komunikovat v týmu, jak být dobrý vedoucí i jak si organizovat čas a udržet si rovnováhu mezi profesním a osobním životem.
Podobná organizace Chientist sdružuje studenty, vědce, ale i zaměstnance farmaceutických a biotechnologických firem, editory vědeckých vydavatelství a další profesionály ve STEM oborech z celého Chicaga. Setkávají se jednou měsíčně, kdy střídají formát volného networkingu v hospodě a panelových diskuzí na témata jako alternativní kariéry mimo vědu, jak propojit svět vědy a byznysu, tech-transfer, ochrana duševního vlastnictví, vědecká komunikace a podobně.
Během networkingu vědci sdílí své úspěchy i komplikace, radí si, podporují se a díky mezioborovým setkáním navazují spolupráce. Já jsem se na těchto setkáních seznámila s řadou profesionálů z nejrůznějších oborů, kteří se mnou sdíleli své osobní zkušenosti, rady a doporučili mi další zdroje nebo mě rovnou propojili se svými kolegy.
Díky všem těmto zkušenostem jsem zjistila, jaké jsou možnosti a čemu bych se chtěla dále věnovat. Už během pobytu v Chicagu jsem si tak domluvila dvoutýdenní stáž v České televizi v redakci vědy, následovala stáž v Českém rozhlase, zapojila jsem se do iniciativy Czexpats in Science, pokračovala jsem v popularizačním psaní o vědě a vědcích a v březnu 2020 nastoupila do redakce magazínu Univerzity Karlovy Forum. Komunikace vědy se v České republice rychle rozvíjí a jsem moc ráda, že mohu být u toho.