Sám o sobě říká, že zas tak velký rebel nebyl – ale jako akademik sabotoval před revolucí povinné školní akce ideologického zaměření. Dvakrát také odmítl nabídku vstoupit do tehdejší Komunistické strany Československa. Poprvé za dob studií, podruhé na jaře roku 1989. Naopak – téhož roku v listopadu podpořil stávku pardubických studentů. Bývalý rektor Univerzity Pardubice profesor Oldřich Pytela sleduje dění ve společnosti stále, provokativní a sarkastické vzkazy píše na svou facebookovou zeď.
Když začala v roce 1989 stávka, shromáždili se pardubičtí studenti v posluchárně. Oldřich Pytela, tehdy odborný asistent na katedře organické chemie, vstal a řekl, že se zásahy proti studentům nesouhlasí a podporuje jejich požadavky. Věděl, že tím rozhodl o svém osudu: „Kdyby se totiž situace zvrátila, nevyšlo to, zcela jistě bych už na škole nebyl. Navíc – v tento okamžik jsem se přestal bát,“ vzpomíná absolvent Vysoké školy chemicko-technologické v Pardubicích.
Prý máte svou kavárnu?
To mám. Protože žiji v Ústí nad Orlicí, vytvořil jsem na Facebooku pojem Orlickoústecká kavárna jako parafrázi na název Pražská kavárna. A Orlickoústecká kavárna jako správná kavárna ve svých každodenních ranních statusech provokuje, komentuje nebo si jen hraje se slovy.
Orlickoústecká kavárna je virtuální pojem. Kdo do ní „chodí“?
Převážně jsou to moji kamarádi a známí, status je ale veřejný, přijít může kdokoliv. Občas jsem ale překvapen, že mě jako Orlickoústeckou kavárnu oslovují úplně neznámí lidé. Od jednoho kamaráda jsem se například dozvěděl, že se ho někdo ptal, kde přesně ta kavárna v Ústí nad Orlicí vlastně je. Dobrá mystifikace.
Kolik bývalého rektora sleduje lidí?
Ta sledovanost není příliš velká, asi čtyřicet přihlášených sledujících, pravidelných nebo občasných čtenářů je zřejmě víc. Žádosti o přátelství potvrzuji obezřetně, nechci mít ze zdi plakátovací plochu.
Dovolím si citovat jeden ze statusů na vašem profilu: „Chtít moc moc je patologické. V Orlickoústecké kavárně si říkáme, proč chtít něco, co máme.“ Obsahy statusů jsou hlavně provokace?
Někdy jsou to jen hlouposti, jindy cílené provokace. Dokonce čím větší blbost, tím větší diskuse se pod statusem vytvoří. Cílené provokace a pravdivé pomluvy jsou ale pro Orlickoústeckou kavárnu charakteristické a nejvíce mě baví jejich tvorba. Nešetřím nikoho, reaguji na aktuální události a často mířím na nejvyšší místa. Statusy na Facebooku mně umožňují veřejně a otevřeně sdělovat názory a stanoviska Orlickoústecké kavárny, za kterou pevně stojím.
17. listopadu budete jízlivý, nebo umírněný?
Status v tento den bude uctivý a trochu patetický, pro mě je to významný den. Následující status už bude v obvyklém duchu.
Co jste dělal ve stejný den roku 1989?
Byl to pátek, naprosto běžný den. Pamatuji si na jeden zajímavý moment. Cestou z práce domů jsem potkal jednoho kolegu, který byl členem KSČ, a šel před čtvrtou hodinou na rektorát. Nebylo zvykem, že by se v pátek odpoledne chodilo něco řešit s vedením. Na otázku, kam míří v tuhle dobu, mně jen stručně odpověděl: „Něco se děje v Praze, máme pohotovost.“ Nic víc jsem nevěděl.
A druhý den už ano?
Myslím, že ne, ta informace o událostech v Praze přišla ještě později. Sdělovací prostředky tyto informace úplně nepřinášely a co se skutečně stalo, jsem zjistil až v pondělí, kdy jsem znovu přišel do práce.
Co se povídalo?
Že byl v Praze nějaký konflikt, u kterého zasahovaly bezpečnostní složky a tloukly studenty. Že tam byl nějaký masakr. Pak jsme se potkali s jednou kolegyní na chodbě a oba jsme se shodli na tom, že takový zásah vůči studentům je odsouzeníhodný. Šlo mně to úplně proti mysli. Odpoledne tehdejší rektor svolal vedoucí z kateder, já jsem šel na schůzku v zastoupení svého vedoucího. Rektor se vrátil z Krajského výboru Komunistické strany Československa z Hradce Králové a prohlásil, že soudruzi mají názor, a je to i jeho názor, že bezpečnostní složky zasáhly správně. Je potřeba takovéto provokace a akce silně potlačit.
Jaká byla reakce přítomných?
Překvapilo mě, že někteří vedoucí kateder, u kterých jsem měl pocit, že jsou loajální k režimu, vystoupili se slovy „To snad nemyslíš vážně. Takhle se přece nejedná.“ Už v té době lidé začali chápat, že to není správný způsob dialogu.
Jaký postoj jste k událostem zaujal vy?
V pondělí ráno se ještě učilo, v úterý už ne, a jednotlivé ročníky se sešly v posluchárnách. Já jsem se účastnil shromáždění 2. ročníku. Studenti měli k celé události samozřejmě velmi kritický přístup. V jednu chvíli také řekli: „Máme tady své pedagogy, tak se jich zeptáme na názor.“ Vstal jsem a řekl, že nesouhlasím s takovými zásahy proti studentům a že podporuji stávku a jejich požadavky. Tím jsem si zároveň rozhodl o svém osudu. Kdyby se totiž situace zvrátila, nevyšlo to, zcela jistě bych už na škole nebyl. Navíc – v tento okamžik jsem se přestal bát.
Jak to vnímali studenti?
Zcela pozitivně, byli rádi, že je někdo podpořil, z pedagogů jsem tam v tu chvíli byl jen já a můj vedoucí.
Co ostatní učitelé, reagovali nějak také?
Několik málo studenty hned z počátku podpořilo, postupně se přidali další, většina ale spíše vyčkávala.
A reakce studentů?
Už v neděli večer byli naši studenti v Praze a vznikal stávkový výbor. Informace tedy měli. Část studentů se velmi aktivně zapojila, část vyčkávala a zbytek si udělal vlastní program. Podle mého odhadu se zapojilo asi sedmdesát vysokoškoláků, bylo to dost lidí na to, že škola měla v té době několik set studentů.
Pardubičtí vysokoškoláci psali stávkový deník. Znal jste někoho z nich osobně?
Jedním z autorů byl můj diplomant Václav Říha a znám i Jiřího Ludvíka.
A jak jste se do stávky zapojil vy?
Stávku jsem podporoval, chodil jsem se studenty na manifestace, diskutoval s nimi, pomáhal formulovat některá jejich stanoviska, jezdil s nimi na výjezdy.
Jsou studenti podle vás hrdinové?
Hrdinství je až moc patetický pojem. Myslím, že studenti to v té době takto nevnímali a já také ne. Za daných okolností se chovali, jak cítili, že se chovat mají, a projevili osobní odvahu. Dobře, s odstupem času je můžeme nazvat hrdiny.
Dokázali by takto urputně bojovat za svobodu i dnešní vysokoškoláci?
Tehdy to byla pro studenty obrovská výzva. Výzva změnit svou budoucnost. Jsem přesvědčen, že kdyby dnešní vysokoškoláci byli postaveni před podobné výzvy, neselhali by.
V projevu 17. listopadu 1997 na Pernštýnském náměstí v Pardubicích jste řekl tato slova: Vzpomínat je třeba proto, abychom nezapomněli. Abychom nezapomněli na hrdiny a oběti, ale také na zločince, kteří je do tohoto postavení přivedli. Hrdiny jste myslel koho, když ne studenty?
Můj tehdejší projev se netýkal jen událostí 17. listopadu 1989, ale i událostí 17. listopadu 1939. V roce 1939 byli studenti obětmi a za své hrdinství těžce zaplatili. V roce 1989 studenti přispěli k pádu režimu a svým hrdinstvím toho hodně získali. Ale Listopad přece nebyl jenom izolovanou studentskou akcí, i když studenti byli významnou a viditelnou silou. Za hrdiny můžeme považovat všechny, kteří zvedli hlavu a podpořili svým hlasem a svým konáním změny ve společnosti. A vzpomínat je potřeba. Zapomínáme rychle a někteří navíc velmi ochotně.
Zažil jste „osmašedesátý“. V té době vám bylo osmnáct let. Zapojoval jste i tehdy aktivně do dění?
No, konec šedesátých let, to byla zajímavá doba, plná nadějí a důvěry. Tehdy jsem byl na střední škole, hodně jsme o všem diskutovali, i s našimi učiteli, dobu jsme intenzivně prožívali. Naděje byly zmařeny okupací vojsky Varšavské smlouvy, důvěra ztracena selháním nejvyšších představitelů. Pak přišla 70. a 80. léta. Pro mě tato léta byla dobou bezčasí. Nic se nedělo, perspektiva nebyla v ničem žádná.
Vystupoval jste proti režimu?
Nebyl jsem velký rebel, jen jsem drobně škodil. Sabotoval jsem povinné školní akce, které byly pro mě ztrátou času. Ale tohle jsem nedělal jen já sám.
Dostal jste v době normalizace a v dalších letech nabídku na vstup do komunistické strany?
Ano, dvakrát. Poprvé jako student třetího ročníku vysoké školy, tehdy mé odmítnutí nějak prošlo, zapomenuto ale nebylo. Na jaře roku 1989 jsem už jako odborný asistent odmítl nabídku ke vstupu do komunistické strany podruhé. Tehdy jsem si dovolil opravdu hodně. Odmítnutí bylo vnímáno velmi negativně, něco jako urážka strany. Zpočátku nebyla žádná odezva, ale po prázdninách se moje odmítnutí začalo řešit. Než se dořešilo, přišel Listopad a bylo to. Naštěstí, jinak bych pravděpodobně měl existenční starosti.
Nový režim přinesl společnosti řadu změn. Za co jste rád nejvíc vy?
Získali jsme tři svobody. Svobodu slova, konání a cestování. Ve svém věku jsem už asi docestoval. Proto jsem nyní zejména rád za to, že pokud neporušuji zákony, mohu svobodně sdělovat své názory a postoje, mohu se i svobodně chovat. Dnes se to zdá jako samozřejmost, ale já ještě pamatuji doby, kdy tomu tak nebylo.
Myslíte si, že společnost byla tenkrát na změny připravena?
Myslím, že nebyla. Stále přetrvávala deziluze z konce šedesátých let a následné normalizace, že se stejně nic nezmění. Ale ono se nakonec změnilo.
Vnímáte i dnes velkou nespokojenost ve společnosti?
Ve společnosti je určitě nespokojenost a ta se projevuje právě těmi demonstracemi. Lidi bez morálního kreditu by nás neměli okřikovat, že máme „být zticha“. Je potřeba se bouřit a vzdorovat. Pokud jsme bytostně přesvědčeni o tom, že je něco špatně, měli bychom se tomu postavit. Po třiceti letech se právě proto k Listopadu vracíme s velkým akcentem a konají se demonstrace.
Podporujete tyto akce?
Ano. Cítil jsem, že musím jít „do ulic“ taky. V našem městě jsem se 11. června letošního roku zúčastnil demonstrace vyhlášené spolkem Milion chvilek pro demokracii. Velmi mě překvapilo, jak moc se sešlo účastníků, a to jak starších, tak i mladých.
Co vám v politice vadí?
Že například někteří politici zpochybňují členství v EU. Přáli by si, abychom ji opustili. Ano, Evropská unie má nedostatky, ale zároveň je to celek, který všechny státy v Evropě integruje a díky ní prosperuje i ekonomika, máme možnost cestovat, nejsou války a konflikty. Vadí mně, že někteří představitelé státu a někteří politici zneužívají svého postavení k vlastní zábavě, vyřizování osobních účtů nebo k vlastnímu obohacení. A pak mně vadí, když se devalvují některé pojmy, jakými jsou čest a slušnost a vstřícnost. Lež se stává běžným nástrojem komunikace. Dochází k manipulaci občanů, a to i ze strany médií.
Měli by orlickoústečtí „kavárenští povaleči“ adekvátní vyjádření ke lži?
No jasně! Lež je opakem pravdy a pravda není jen ve víně, ale i v kávě z Orlickoústecké kavárny. Navštivte nás, ochutnejte naši kávu, a uvidíte.