Za to, že se Martin Ťopek stal novinářem, události Listopadu 89 nemohou. Přiměly však tehdy devatenáctiletého studenta Vysoké školy chemicko-technologické v Pardubicích sledovat politiku. A konat. Namaloval první plakát, promlouval na demonstracích, zařizoval, co bylo třeba.
Dneska už může redaktor Hospodářských novin Martin Ťopek říct, že většinu života prožil ve svobodném, demokratickém režimu. Svobody si přesto podle něj musíme vážit každým dnem, kdy ji máme. Jak vzpomíná na revoluční události osmadevadesátého? Události v Praze jsou notoricky známé, ale jak vše vypadalo v Pardubicích? A jak pohlíží na „divoká devadesátá“? „To, že chování politiků tehdy bylo často amorální, už nikdo nebral v potaz. Náš největší porevoluční omyl byl v tom, že jsme si mysleli, že politik, který udělal průšvih, už nemůže být nikdy znovu zvolen. Ale stačilo pár billboardů, pár slibů a lidi ho zase zvolili,“ říká.
Chystáte se letos slavit 17. listopad?
Ano. Že bych ale doma vylepoval „okýnka“ a vyvěšoval vlaječky, jak se to dělalo dřív, to ne. Přijde mi, že v Pardubicích se Listopad 89 už tolik neslaví. Ale teď pracuju v Praze, tak nejspíš půjdu na nějaké shromáždění tam.
Jako novinář máte čerstvé informace. Jak jste se k nim dostával jako student před Listopadem 89?
Noviny jsem moc nesledoval, protože to nemělo význam. Třeba o 17. listopadu vyšel v Rudém právu článek ve znění, že skupinka agresorů s tyčemi provolávala protisovětská hesla a pořádkové síly proti nim zakročily a tečka. Doma jsem ale občas poslouchal Hlas Ameriky nebo Svobodnou Evropu. Nebylo jednoduché chytit signál, rušili ho, a proto byl poslech hodně mizerný.
Co jste dělal v pátek 17. listopadu?
V Pardubicích se ten den vlastně nic nedělo, byl to pro nás úplně běžný pátek. Nedělo se tady nic ani o víkendu a v pondělí jsme šli normálně do školy. Napětí už bylo ale ve vzduchu…
Byly přednášky a normálně se učilo?
Pamatuju si, že jsem od deseti hodin ráno šel psát písemku z organické chemie. Spolužák Petr Hyhlík se mě ptal, jestli v Hradci Králové hraje divadlo. A já říkám: Proč by nehrálo? Neměl jsem v tu chvíli o ničem ani tušení. Po obědě už se ale začalo říkat: Bacha! Byl průšvih v Praze, divadla jdou do stávky, studenti jdou do stávky a my musíme také něco udělat! Takže až v pondělí v odpoledních hodinách začal v Pardubicích 17. listopad.
Co jste udělal vy?
Já jsem po písemce už vůbec neodjel domů. Věděl jsem, že už by to nebylo dobré. Na kolejích jsme se dozvěděli, že divadlo večer nebude hrát a že se tam bude povídat o zákroku na Národní třídě. A tam jsem poprvé přiložil ruku k dílu. S kamarádem, spolužákem Zbyňkem Vaškem jsme začali malovat plakáty: Přijďte všichni do divadla. Bude to velké!
A bylo?
Večer byla demonstrace, spíše vlastně průvod městem. Asi hodinu dvě před začátkem se lidi srotili a vydali se napříč Pardubicemi. A přidávali se další a další. Odvaha lidí rostla každou minutou, to bylo vidět. Provolávala se hesla pro svobodu a za demokracii, některá byla i takzvaně protisocialistická: Jakeše do koše! nebo Nechceme kůl v plotě!, což byla narážka na slavný Jakešův projev na Červeném Hrádku, v němž říkal, že nechce být jako kůl v plotě. Na tu dobu a na Pardubice to byla dost odvážná hesla.
Kam jste měli namířeno?
Došli jsme z třídy Míru až před dnešní Policejní ředitelství v ulici Na Spravedlnosti, tehdy to byla Okresní správa Sboru národní bezpečnosti. Což byl ovšem vrchol toho, co jsme si dovolili. Tam nás však čekaly jenom zhasnutá světla a zatažené žaluzie. Nepotkali jsme za celou dobu jediného esenbáka.
To bylo poměrně nečekané, ne?
No, oni sami nevěděli, co dělat. Západní média už informovala o brutálním zásahu, o událostech v Praze, o tom, jak má režim plnou pusu demokracie a svobody, a názorně to ukázal na Národní třídě. Proto ti policisti raději nijak nekonali.
Co jste se dozvěděli v divadle?
Divadlo bylo narvané lidmi, balkony plné, počet míst k sezení přestal hrát roli. Statikům vstávaly vlasy hrůzou na hlavě. Všichni jsme věděli, proč tam jsme. Herci se omluvili, že se ten den hrát nebude, že se budeme bavit o tom, co se stalo v pátek. Kdo chce, dostane zpět vstupné, což samozřejmě nikdo nechtěl. Přišli očití svědci, studenti z Prahy, a vyprávěli o tom, co se tam stalo. Zkrátka už ten večer bylo vidět, že se to rozjíždí. Vzniklo Občanské fórum, v Praze bylo ustanoveno jeho Koordinační centrum, centrála začínající revoluce. U nás na vysoké škole v Pardubicích se začalo jednat v úterý ráno v hlavní posluchárně.
Tam se sešli studenti i akademici?
Akademiků si tam pamatuji minimálně. Posluchárna byla plná hlavně studentů, rozdávaly se trikolory a odhlasovalo se, že vstupujeme do stávky. Na místě byl v plénu zvolen Stávkový výbor plus jeho spojky, což jsem byl já a Zbyněk Vašek. Později jsem se dokonce o sobě v jednom materiálu s názvem Revoluce v Pardubicích dočetl, že spojky postupně převzaly funkci výboru.
Jak to myslíte?
Stávkový výbor se postupně soustředil na politická jednání či jak to nazvat, nevykonával exekutivu. Tu jsem právě převzal já a spolužák Zbyněk. Organizaci, kdo kam půjde a co je třeba zařídit. Bylo třeba konat. Nadšení u studentů bylo tak velké, že se vytvořilo hned několik oddělení: kreslicí oddělení, vylepovací oddělení, holky přepisovaly různá prohlášení. Každá si vzala pět kopíráků, šest průklepáků a opisovaly na psacích strojích. Počítače nebyly. Ke kopírkám byl přístup velmi omezený. Ale po několika dnech už i obsluha kopírky na škole řekla: Kašlu na to, pojďte si kopírovat, zákaz nezákaz.
Připojovali se k vám i akademici?
Někteří učitelé s námi byli okamžitě. Nedá se říct, že by někdo z učitelů vysloveně vystoupil proti nám, ale byli zdrženliví. Pamatuju si třeba reakci Jaroslava Macenauera z katedry fyzikální chemie – my jsme spolu shodou okolností chodili do akvaristického spolku, a tak jsme spolu občas vedli debaty. Byl členem strany a řekl mi, že by celou situaci řešil mimořádným sjezdem KSČ.
Jak to viděl rektor?
Rektorem byl Ivan Machač, který byl členem komunistické strany. Nabádal nás k opatrnosti, řekl, že nesouhlasí se zákrokem na Národní třídě, ale ani s naší stávkou. Rozhodně ale nevybízel, abychom toho nechali. Jeho manželka byla odborná asistentka na katedře matematiky, učila i mě, a ta to nesla velmi těžce, brala to jako osobní útok na svého muže.
Postavila se proti vám veřejně?
Jednou došlo k takovému nešťastnému vyjádření z její strany. Do plné posluchárny tehdy přijeli známí herci Boris Rösner a Jana Hlaváčová a říkali nám, jak revoluce probíhá v Praze. Tehdy vystoupila manželka rektora a řekla, že s tím, co děláme, nesouhlasí, a co si to dovolujeme. To byl vlastně jediný případ, kdy jsme zaznamenali tak silnou kritiku za to, co děláme. Nevybavuju si, že by nám někdo říkal: Nechte toho, holomci, běžte se učit!
Ale vy jste se učit nešli. Co jste šli dělat?
Já jsem se přesunul na koleje, i když jako Hradečák jsem na ně neměl nárok. Najednou jsem věděl, že nemůžu jet domů. Byl jsem v Pardubicích bez koruny, bez náhradního oblečení, bez ničeho. Ráno jsme šli se Zbyňkem do školy na Stávkový výbor. Tam už lidé nosili jídlo, smažené řízky, plné várnice čaje. Chtěli podpořit studenty ve stávce. Obzvlášť před Vánoci tam bylo jídla! Oni si lidi říkali: Chudáci studenti mají hlad. Někteří studenti toho i zneužívali, na revoluci se vykašlali, ale najíst se chodili.
Neměli jsme žádný plán dne, improvizovalo se z hodiny na hodinu. Zkontrolovalo se, kolik máme aut, protože lidi nám půjčovali i auta. A řeklo se, kdo pojede kam, kdo koupí papíry a fixy pro kresliče. A když bylo potřeba něco zařídit, tak jsme jeli většinou my dva se Zbyňkem.
K ruce jste měli další studenty?
Byly tam mraky lidí, kteří se neptali, jestli mají nějakou funkci nebo jestli někam patří, prostě se zapojili. Občas jsem i já vyjel na vesnici. Nebo najednou přišel někdo, koho jsme neznali, řekl, že je členem Občanského fóra z Chrudimi a že potřebuje dva studenty, aby promluvili na demonstraci.
Jak to tam vypadalo?
Atmosféra byla všude skvělá. Nejsem žádný řečník a najednou po mně chtěli pár vět: A teď promluví student z Pardubic. A lidé křičeli: Jo, studenti! Studenti! Studenti! Tři věty jsem vždycky vyplodil. Záhy jsem pochopil, že ani tak nešlo o obsah, ale spíš o vyjádření podpory a sounáležitosti. Byli jsme také někde v JZD (Jednotné zemědělské družstvo), kde jsme mluvili asi s dvaceti lidmi, kteří si chtěli založit Občanské fórum. Ptali se nás, jak se to dělá? My jsme to nevěděli, ale řekli jsme jim, ať do toho určitě jdou. Povzbuzovali jsme je: Jsme s vámi a vyhrajeme! A oni: Jasně, vyhrajeme! Tím byl náš úkol splněn.
To nadšení úplně vidím. Jaká byla atmosféra?
Bylo to ohromné! V Pardubicích jsme se scházeli před divadlem, chodil jsem tam denně. Byl to takový rituál. Demonstrace probíhaly každý den stejně, lidé se právě tam dozvídali, kam se události hnuly. První posun přišel, když vyloučili prezidenta Husáka a generálního tajemníka ÚV KSČ Jakeše ze strany. To už byl k vítězství kousek. Cíl všech těch demonstrací a celé revoluce byl jediný: vypsání svobodných voleb. V tom už bylo ukryté všechno ostatní jako třeba zrušení cenzury a svoboda slova.
Pocítil jste někdy během těch dnů strach?
Už od prvního dne bylo jasné, že strach už asi nebude na místě. Za celou dobu jsme nezažili jedinou represi ze strany policie. Chodili akorát naštvaní důchodci bolševici, mluvili vulgárně, strhávali plakáty a pokřikovali na nás: My tě tady živíme a ty tady budeš lepit plakáty! A pak někdo přišel do školy s historkou, že spolužák Karel Duba šel brzy ráno s balíkem plakátů pod paží z kolejí směrem do města a najednou vedle něj zastavilo esenbácké auto a policajt mu povídá, že je zima, jestli nechce někam hodit. A on teda že jo. A když tahle historka začala kolovat, tak jsme si říkali: To už nemůže dopadnout špatně! A za dva tři dny na Letné v Praze, kde byla demonstrace také každý den, vystoupil příslušník pohotovostní motorizované jednotky a řekl: To už nemá cenu dál skrývat. To nemá cenu dál táhnout. Veřejná bezpečnost jde s vámi! Nabíralo to takový spád, že byl skoro konec revoluce. Vydržela až do Vánoc. Já jsem se poprvé vlastně dostal domů, od té písemky 20. listopadu, až na Štědrý den. Jen za mnou mezitím jednou nebo dvakrát přijeli rodiče s oblečením.
Do školy a ke studiu jste se vrátili po Novém roce?
Ano. Situace vypadala překvapivě normálně, protože se docela dobře podařilo oddělit akademické věci od těch revolučních. Přestože atmosféra byla stále ve vzduchu, učitel na přednášku dorazil, jako by se během uplynulých týdnů nic nedělo. A to ostatní jsme se museli doučit.
Sledoval jste vývoj ve zbytku východní Evropy?
Konec revoluce byl poznamenaný jednou událostí. Komunismus se ještě urputně bránil v Rumunsku, kde vládnul režim prezidenta Ceausesca. Tam to pojali velmi krvavě. Sametová revoluce se proto transformovala do pomoci Rumunsku. Poslední týden před koncem roku škola osiřela. Zůstalo nás tam asi deset a organizovali jsme sbírku. Já jsem sehnal kontejner, návěs, který jsme nacpali potravinami, léky, vodou. Lidé tehdy hodně chtěli pomáhat tam, kde se komunismus ještě držel. Někdo nám ale řekl, že tam máme spoustu věcí, které by cestou zmrzly, tak jsme je museli třídit. Jestli do Rumunska kontejner vůbec dojel, vlastně už ani nevím.
Byl v tuto dobu prostor na debaty o tom, co přijde, jaká bude vaše budoucnost?
Mezi vánočními svátky jsme seděli na vrátnici s dalším studentem Vítem Sochou, s vrátným a s partou asi deseti lidí a vedli jsme filozofické debaty. Před Silvestrem jsme během našich „sedánků“ u vína hodně debatovali o tom, co bude. Dlouhé hodiny. V tomto byl velmi agilní třeba Olda Pytela (později rektor). Ten byl od začátku s námi a dával nám podporu najevo. Míra Ludwig (pozdější rektor, dnes prorektor pro vnitřní záležitosti) taky, oba vyučovali na katedře organické chemie.
Naplnila se očekávání, která jste měli po pádu režimu?
Je pravda, že očekávání byla veliká a mnoho z nich velmi rychle splasklo. I se zklamáním. Očekávali jsme, že první den svobodného režimu začne automaticky platit politická kultura toho nejvyššího řádu par excellence. Protože národ, který žil čtyřicet let v komunismu, si přece musí vážit svobody a politickou kulturu bude dodržovat tak jako nikdo nikdy. Bohužel se to nestalo. Ukázalo se, že komunismus je tu hluboce zakořeněný a papalášské manýry se v některých ohledech naopak ještě zhoršily. To, co se dělo v 90. letech, kterým se dodnes říká „divoká devadesátá léta“, jak se privatizovalo, jak si politici přihrávali a jak stačilo říct, že „po právní stránce je vše v pořádku…“ To, že jejich chování bylo často amorální, už nikdo nebral v potaz. Náš největší omyl byl tehdy v tom, že jsme si mysleli, že politik, který udělal průšvih, už nemůže být nikdy znovu zvolen. Ale stačilo pár billboardů, pár slibů a lidi ho zase zvolili.
Má smysl dnes nějak bojovat?
Přestože víme, kdo sedí na Hradě a kdo vede vládu, tak máme demokracii a tyto osoby vzešly ze svobodných voleb. Můžeme si o jejich voličích myslet svoje, ale to je tak všechno, co můžeme dělat. A proti tomu žádná stávka nepomůže. Tehdy se skutečně bojovalo proti totalitnímu režimu, který si z výrazu volby udělal trhací kalendář. Zavíral a vraždil lidi, bránil ekonomickému rozvoji. To bylo úplně něco jiného než situace, proti které bychom bojovali dneska, kdybychom se do nějakého boje pustili. Dnes nemůžeme nic jiného než, tak jako Milion chvilek pro demokracii, dát najevo, že nesouhlasíme. Ale nemůžeme popřít fakt, že tyto osoby vzešly ze svobodných voleb. Lepší způsob než demokracii založenou na svobodných volbách nemáme. Není za co bojovat, my je můžeme maximálně nezvolit.
Máte potřebu se vyjadřovat k dnešní politické situaci?
Na poslední Letné jsem nebyl, ale na Václavák jsem chodil. Jako novinář se na těchto akcích neprojevuju. Jsem tam v tom neutrálním postavení, v rámci novinářské korektnosti jen sleduji dění.
Jak jste se k novinařině dostal? Mohly za to i listopadové události roku 1989?
Určitě ne. Šel jsem do novin až před deseti lety, to už bylo od revoluce 20 let. Je ale pravda, že před těmi třiceti lety jsem politiku začal víc sledovat. Do té doby nebylo, o co se zajímat. To bylo neustále: Sešli se v soudružské shodě, v přátelském rozhovoru a slíbili si, že Vietnamská socialistická republika si velmi váží partnerství s Československou socialistickou republikou. A co na tom mělo člověka zajímat?!
Tehdy se informace tutlaly. Jak se díváte na média dnes?
Tehdy to byla cenzura ze strany státu. Ale dneska to, co tíží média, je autocenzura novinářů, kteří si řeknou: Já nebudu psát o premiérovi, když dělám v jeho novinách. Vím, jak dokáží s takovým novinářem „zatočit“.
Co by se podle vás v politice mělo zlepšit?Ještě pořád, i třicet let po revoluci, nám tady chybí politická kultura. Věci, které by kdekoliv v cizině znamenaly automaticky rezignaci a odchod politika, tady nefungují. Řekne se, že to je kampaň a jede se dál. Jak vše vidíte s odstupem třiceti let?
Dneska už můžu říct, že většinu života jsem prožil ve svobodném, demokratickém režimu. A za třicet let ho tak trochu považuju za samozřejmý. Ta vděčnost osudu, že jsme se zbavili režimu, už malinko vyprchala. Ale všichni víme, nebo bychom měli vědět, co to znamenalo žít v komunistickém režimu. I pro člověka, který nebyl vysloveně pranýřován. Nemám ani tak na mysli, že člověk nemohl vycestovat nebo že nebyly k sehnání banány. Ale ta každodenní masáž, že jsme přátelé Sovětského svazu, že se nesmíme dozvědět pravdu o tom, co se kde stalo, že kdykoliv otevřeme Rudé Právo, tak tam je lež, že když chceme říct vtip, tak si musíme rozmyslet, jestli není o Husákovi. Doba komunismu byla prosycená zákazy. V tomto ohledu je svoboda naprosto nedocenitelná a musíme si jí vážit každým dnem a každou vteřinou, kdy ji máme.
Připraveno ve spolupráci s magazínem Univerzity Pardubice.