Věda a literární žánr science fiction se vždycky provázely a navzájem ovlivňovaly, říká popularizátorka astronomie a astrobiologie, spisovatelka Julie Nováková. Ostatně není náhoda, že tolik autorů a autorek fantastiky jsou zároveň vědci a vědkyně. V čem se liší výzkum a psaní beletrie? A v čem je síla české sci-fi?
„Morální, společenské a etické rozměry vědy se dostaly do povědomí právě díky sci-fi, podle mě je to nejcennější vliv literatury na vědu a vědecký svět,“ říká Julie Nováková, momentálně též postgraduální studentka biologie na Univerzitě Karlově, která na jaře tohoto roku sestavila antologii Strangest of All, e-bookovou sbírku povídek od světových autorů s astrobiologickými tématy. Každou povídku doplnila populárně-vědeckým komentářem.
Jak se liší vědecký výzkum a psaní sci-fi? Vy se věnujete obojímu. Je pro vás těžké přepnout z vědy do literatury a zpět?
Psaní sci-fi je pro mě podobné rešerši pro vědeckou práci. Procházíte si studie, nabaluje se to jako sněhová koule – a někdy musíte přestat. Jen u sci-fi se ta sněhová koule zastaví dřív. Někdy mě inspiruje konkrétní studie. Před lety jsem seděla na přednášce o evoluci fenotypu a mluvili jsme o jednom exempláři ptáka zebřičky, který byl částečně samičího a částečně samčího pohlaví. Při vývoji pravděpodobně splynuly dva zárodky. Bilaterálně byl symetrický, jedna polovina byla sameček a jedna polovina samička. U zebřiček zpívají jen samečci. V mozku té zebřičky byly jasně patrné rozdíly mimo jiné v centrech pro zpěv, což umožnilo si udělat lepší představu o tom, jaké procesy kódují u zebřiček a jiných pěvců schopnost zpěvu. Napsala jsem díky téhle přednášce povídku Ve sloní kůži (česky vyšla ve sbírce Světy za obzorem, Brokilon 2018). Nevíme, jaké procesy spouští říji u slonů. Protagonistka té povídky zkoumala slona, který byl také gynandromorfní, část jeho mozku mu říkala, že přichází říje, a část ne.
Jaký je vztah autorů a autorek sci-fi a vědců či vědkyň?
Mnoho autorů jsou vědci a spisovatelé sci-fi souběžně. Třeba Geoffrey Landis je inženýr NASA, pracoval například na marsovských roverech Curiosity a Spirit. Píše třeba o tom, jak by to mohlo vypadat, kdybychom měli vznášející se města na Venuši. To přitom není nic až tak nerealistického, jak by se mohlo na první pohled zdát. Je tam hustší atmosféra složená převážně z oxidu uhličitého a v něm můžete vytvořit habitaty naplněné dýchatelnou atmosférou, protože ta by fungovala jako nosný plyn. Po současném „horkém“ objevu pravděpodobné přítomnosti fosfanu na Venuši – což může značit dosud nepopsané zajímavé fotochemické procesy v atmosféře, neprozkoumané geochemické procesy, ale čistě teoreticky i život – třeba podobné dalekosáhlé vize zase ožijí.
Ano, ale pořád jsou tu vědci a vědkyně, kteří sci-fi nečtou ze zásady, považují ji za brak.
Ale v posledních letech se to hodně mění. Sci-fi už není popelka na okraji vědy. Je to tím, že je stále očividnější, že některá společenská témata – včetně těch souvisejících s vědou – dokáže sci-fi zpracovat mnohem lépe než takzvaná vážná literatura. Podívejte se na díla Ursuly Le Guin nebo S. R. Delanyho, na novou vlnu sci-fi od konce šedesátých let... Dnešní volání po zrovnoprávnění podle genderu nebo podle národů je ve sci-fi dávno. Třeba alegorie nacistického Německa ve Válce s mloky nebo feminismus obsažený ve sci-fi posledních sedmdesáti let. I zrovnoprávnění ras je přece ve sci-fi už dávno. Science fiction se také umí doptávat na etické dopady vědy a techniky. Může existovat život na Titanu? To je otázka, která je pro vědu vysoce relevantní, ale zatím nemáme jak zjistit odpověď, dokud tam nevyšleme specializovanou sondu. Proto nastupuje sci-fi – věda to ještě neumí, ale literatura už ano. Máme hypotézy, na otestování budeme čekat ještě desítky let, ale literatura může spekulovat už dnes. A může ovlivnit i to, kam půjde kosmický průzkum.
Pro vás jsou tedy věda a žánr science fiction propojené?
Věda a science fiction se vždycky provázely navzájem, ovlivnění probíhá oběma směry. Když se podíváme do historie, jako první dílo science fiction se obvykle uvádí Frankenstein Mary Shelley z roku 1818. Představte si tu dobu – rapidně se rozvíjela věda a technika, pokládaly se základy moderní vědy, lidi fascinovala elektřina a pára měnila svět k nepoznání. Ale také lidé přicházeli o práci, protože jejich práce byla nahrazená párou. Pokrok se stále zrychloval a to vyvolávalo fascinaci i strach. A právě v díle Mary Shelley se objevuje obojí, fascinace technikou, snaha o zkrocení přírody a její využití pro člověka, ale i strach z toho, kam až věda může zajít. Shelley navíc psala Frankensteina v době, kdy (nejen) Evropu sužovaly po sopečném výbuchu na Tamboře chlad a neúroda. To zapříčinilo masovou migraci, Evropou se táhly tisíce lidí, kteří přišli o své domovy a zdroje obživy. Tohle všechno stálo u vzniku Frankensteina. Na jedné straně bujení vědy a techniky, na druhé straně společenské změny. To zapříčinilo zrod nového žánru a vydání knih dalších autorů.
Kterých?
Ve druhé polovině 19. století přišli Jules Verne a H. G. Wells. Především u Vernea vidíme obrovskou inspiraci vědou a technikou. Zkoumal ve svých dílech dno oceánů i přistání na Měsíci. Někteří jeho současníci si klepali na čelo, na druhou stranu už tehdy existovali vědci, kteří ho brali vážně a souzněli s ním. Ostatně první ponorky existovaly už v 17. století. Existovali také první potápěči, kteří se procházeli po mořském dně. Vrak válečné lodi Vasa v zálivu u Stockholmu byl půlstoletí po Verneově smrti vyzvednutý díky potápěčům, kteří ve zvířeném kalu nic neviděli, přesto dokázali pod vrakem vybudovat tunely na umístění lan a pontonů. Představte si budovat tunel v bahně pod obrovským vrakem, kolem jen tmavá kalná voda... Ale pustili by se do toho lidé, nebýt dřívějších Verneových vizí? Populární literatura byla tehdy už masově dostupná a vznikl takový kruh – věda inspirovala literaturu a literatura se dostávala k mnohem více lidem a zpětně inspirovala k dalším metám ve vědeckém poznání. A abych nezůstala jen u Vernea – ruský vědec počátku 20. století Konstantin Ciolkovskij položil základy teorie raketových letů. I on byl jako vědec autorem sci-fi literatury a kořeny cesty na Měsíc sahají taky právě k němu.
V 19. a 20. století došlo k rychlému rozvoji populárně-vědeckých i sci-fi časopisů a knih. Jaká jména jsou nejpodstatnější?
V rámci sci-fi takzvaná Velká trojka časopisů – dnešní Analog, Asimov's a F&SF – dala v angloamerickém prostoru vyniknout jménům, která dnes známe jako hlavní autory sci-fi. Publikovali v nich Isaac Asimov, Robert Heinlein, do jisté míry britský autor A. C. Clarke. Ve východním bloku psal Stanisław Lem. Jejich dosah byl a dodnes je obrovský – pokud si třeba poslechnete to, co říká zakladatel SpaceX Elon Musk, zjistíte, že jako vizionář četl a dosud čte sci-fi. Vydávalo se i stále více popularizačních časopisů jako Scientific American (ten dokonce už od roku 1845) či Popular Mechanics, u nás Živa (od roku 1853) či Vesmír (od roku 1871).
Kde je místo české, potažmo československé sci-fi?
To byla a je velmoc! Měla obrovský vliv na světovou sci-fi. Letos slavíme sto let od Čapkovy hry R.U.R. Kdyby Josef Čapek nenavrhl svému bratrovi to slavné slovo robot, říkali bychom robotům pravděpodobně androidi, ale o to nejde – síla české sci-fi není ani tak v tom slově robot, ale spíš ve společenských otázkách, které si v souvislosti s pokrokem klade. Co zbude z lidstva ve chvíli, kdy všechnu práci zastanou roboti a lidé nebudou muset hnout prstem k tomu, aby se nakrmili, kdy se budou moci pouze bavit? V Čapkově podání je to dystopie, kdy lidstvo zleniví, ustrne a zahyne při povstání robotů. Jiskřička naděje je podle Čapka v tom, že roboti vytvoří jinou společnost schopnou přežít. Ta naděje podle mě ale spočívá jinde.
Kde?
Dnes máme robotické pokladny nebo samořídící auta a lidská práce v řadě oborů přestává být zásadní – a poměrně nově dnes pracujeme s myšlenkou nepodmíněného základního příjmu, takže už nemusíme nutně stát před otázkou ztráty zaměstnání vlivem robotizace práce. Pokud člověk bude mít základním příjmem saturované základní potřeby, bude mít střechu nad hlavou, jídlo a zdravotní péči, bude na něm, jestli si najde navíc ještě zaměstnání. Dnes už se o nepodmíněném příjmu diskutuje tolik, že to dávno není taková utopie. Z testování nepodmíněného příjmu vidíme, že nemusí vést k tomu, že člověk zleniví, jak si Čapek myslel. Naopak to pomáhá: pokud máte starost, zda přežijete, nemyslíte na to, zda je vaše práce příjemná, zda vás naplňuje a je jakkoli přínosná pro vás či společnost, jde jen o nutnou obživu a vezmete zavděk čímkoli. Ve skutečnosti nepodmíněný základní příjem pomáhá rozvíjet podnikání, hledat si lepší zaměstnání a přispívá ke zlepšení zdravotního stavu populace. V dílech mnoha autorů sci-fi se ale už dávno vyskytl – a díky tomu se rozšířil do povědomí lidí i politiků. A dnes už není sci-fi o něm přemýšlet. Právě tomuto tématu jsem se věnovala v příspěvku do sbírky esejí Robot 100: Sto rozumů, sestavené Jitkou Čejkovou z VŠCHT.
Co je tedy hlavní přínos fantastiky?
Pro mě jsou to morální, společenské a etické rozměry vědy. Ty se dostaly do povědomí právě díky sci-fi a podle mě je to nejcennější vliv sci-fi literatury na vědu a vědecký svět.
Co konkrétně?
Třeba genové inženýrství. To se ve sci-fi objevuje už desítky let. Díky tomu, že v roce 1987 byl popsaný CRISPR a v posledních letech se začal rozvíjet jako nástroj genového editování, máme na světě už dvě děti, které za eticky i vědecky sporných podmínek přišly na svět. Dvojice čínských dívek měla být odolná vůči viru HIV – zatím však není zřejmé, zda tým stojící za editací DNA dosáhl i toho. Kdyby tým, který děti na svět přivedl, četl sci-fi, možná by si podobné experimenty na lidech rozmyslel...
Co kromě genového inženýrství řeší současná sci-fi?
Určitě pronikání lidí na jiná kosmická tělesa nebo do jiných hvězdných soustav. Hlavně ve zlaté éře science fiction mezi válkami pracovalo hodně autorů s modelem, že lidstvo někam přiletí, založí si tam kolonii a všechno bude skvělé. Možná potkáme domorodce, přijde válka, někdo ji vyhraje, někdo prohraje. Realita je mnohem složitější. Už ve chvíli, kdy bychom chtěli pronikat na jiná tělesa, byť jen sluneční soustavy, musíme řešit, jak pro lidi vytvořit vhodné podmínky pro život, jak například udržovat dýchatelnou atmosféru, dostatek vody a potravin, chránit se před radiací... Zdá se, že nepotřebujeme gravitaci, která je na Zemi, a můžeme fungovat i v mikrogravitaci jako na Mezinárodní kosmické stanici, ale jak dlouho? Má rozhodně negativní dopady na lidské zdraví. Nevíme, jak by pobyt třeba ve třetinové marsovské gravitaci ovlivnil lidský život a zdraví, nemluvě o rozmnožování. I kdybychom se s ní srovnali, museli bychom řešit třeba poměr izotopů biogenních prvků. Lidské tělo nutně potřebuje, aby mu správně fungovaly enzymy, a naše tělo nemusí pracovat správně, pokud mu budete dodávat jiné izotopy, než na které je zvyklé. Viděla nebo četla jste Marťana?
Ano.
Tak si vzpomeňte, jak hrdina Mark Watney pěstuje brambory, to je strašně zajímavé. Jaký dopad by měla konzumace takových brambor na lidské zdraví? Krátkodobě nejspíš žádný, ale dlouhodobě – kdo ví? Na Marsu mají některé prvky jiný poměr izotopů než na Zemi. To může být životně důležité. Uhlík má tři základní izotopy, uhlík s izotopovým číslem 12, 13 a 14. Čtrnáctka je nestálá a ze zbývajících dvou život na Zemi preferuje dvanáctku. Představte si hypotetickou planetu, kde dvanáctka bude z nějakého důvodu méně zastoupená, kde bude uhlík převážně jako izotop s číslem třináct. Lidské tělo na to nutně bude nějak reagovat. Dá se to ukázat i na tom, co by se stalo s člověkem, který pije jenom těžkou vodu: běžný vodík má v jádře proton, jako deuterium nebo tritium má i jeden, resp. dva neutrony. Je to týž prvek, ale s jiným izotopovým číslem. Těžká voda, kde je místo běžného vodíku deuterium, se používá v jaderných reaktorech k zastavení proudu neutronů. Kdybychom ji pili, zhorší to řadu reakcí v těle a v dlouhodobém hledisku nás to může zabít. Je tedy zajímavé uvést sci-fi na pravou míru – jak by to bylo v realitě?
Jak?
Marťan je velmi realistický, krátkodobě by vás brambory z Marsu zasytily a rozhodně nezabily, takže by splnily účel potřebný pro příběh. Ale to neznamená, že by to fungovalo dlouhodobě. Nedávno mi vyšla povídka o gastroenteroložce na Marsu, která se zabývá druhou generací dětí narozených na této planetě. U nich se ukazuje, že izotopové složení potravin hodně ovlivňuje fungování jejich enzymů a složení jejich mikrobiomu. Složení bakterií a virů, které máme na kůži nebo ve střevech, do obrovské míry ovlivňuje naše chování a zdraví. Podstatný je přitom mikrobiom matky, který v těhotenství a při porodu ovlivňuje a do jisté míry předurčuje mikrobiom dítěte. Pokud matka žila na Zemi, její mikrobiom je v pořádku, ale matka, která od útlého věku žila jinde ve vesmíru, už má jiný mikrobiom a dítě, které porodí, už není chráněné původním pozemským mikrobiomem. Takže efekt se plně projeví až u druhé generace obyvatel Masu či jiné planety.
Jak váš příběh dopadne?
Víceméně dobře, příčinu se podaří odhalit. Pak se ovšem hledá technické řešení, jak to „ozáplatovat“. Otázka ale právě je, zda, když se vypravíme osídlit jinou planetu, nebudeme pak neustále muset záplatovat jak prostředí, tak sami sebe. Dalším podstatným problémem, který sci-fi i věda řeší, je planetární ochrana. Když opět vezmeme příklad z Marťana: když se vypravíme na planetu, kde kdysi mohl být život a dodnes tam teoreticky může přežívat, musíme minimalizovat riziko ve dvou směrech – jednak nesmíme Zemi kontaminovat vzorky, které přineseme z té planety, jednak nesmíme kontaminovat onu planetu tím, co na ni přineseme ze Země. Důvod je i čistě prozaický: když vyšleme sondu za desítky milionů dolarů nebo euro a ona má hledat původní život, musíme se vyhnout tomu, aby našla kontaminaci ze Země. To by pak ty peníze i léta až desítky let práce přišly vniveč, protože výsledky by byly neprůkazné. Druhý důvod je etický a dlouhodobý – nechceme změnit, nebo dokonce vytlačit původní život něčím ze Země.
Jak to řeší věda?
Veškeré sondy vysílané na Mars procházejí důslednou sterilizací. To je téma, které dřív science fiction neřešila, ale dnes se poměrně hodně zohledňuje. Úkolem sci-fi ale není přesně se držet výzkumů, ale spíš poukazovat na společenské a etické dopady a představovat, jak by jednou mohlo vypadat něco, co zatím vědecky zkoumat nemůžeme. Na jaře 2020 jsem sestavila antologii Strangest of All, kde právě toto mapuji. Například v úvodní povídce War, Ice, Egg, Universe si autor G. D. Nordley představuje, jak by asi vypadala technologická civilizace v oceánu pokrytém ledovou slupkou, což je mimo jiné případ měsíce Europa. Následná esej čtenáře zavede do počátků průzkumu ledových měsíců, k tomu, jak jsme přišli na přítomnost oceánů kapalné vody pod jejich ledovými kůrami, i tomu, co o nich zatím víme a jaký další výzkum se plánuje. Celá kniha je volně dostupná na stránkách Evropského astrobiologického institutu i mém webu julienovakova.com. Byla sestavena s cílem popularizovat a vzdělávat, a proto jsme ji chtěli učinit dostupnou co největšímu počtu čtenářů.
Jak probíhala příprava této antologie?
Strangest of All je pilotním projektem týmu zabývajícího se výukou a popularizací astrobiologie skrz science fiction, který vedu v rámci Evropského astrobiologického institutu. Jelikož začal vznikat krátce po založení institutu, tou dobou bez financování týmu, bylo možné zahrnout pouze již publikované povídky, reprinty – ovšem pro většinu čtenářů jsou soudě dle reakcí nové, neboť ne každý má šanci čtenářsky pokrýt natolik široké spektrum anglofonních SF magazínů, jaké dnes existují. Povídky jsem vybírala jednak z těch, které jsem v minulosti četla a svým zpracováním témat astrobiologie i příběhem mne zaujaly (už je to bezmála deset let, co jsem prvně četla třeba Benfordův Backscatter nebo Buckellovu A Jar of Goodwill), a jednak jsem aktivně vyhledávala nové.
Podle jakého klíče?
Zahrnula jsem jedině takové povídky, které mě oslovily po stránce příběhu i nápadu, a za všemi si stojím. Příjemně mě překvapilo, že valná většina oslovených autorů ihned souhlasila s publikací povídky v neziskovém vzdělávacím projektu i s následnými aktivitami jako rozhovory o vědě a vzdělávání. Ke každé povídce jsem následně napsala populárně-vědeckou esej o tématech, která se v ní vyskytovala, od zmíněných oceánů ledových měsíců přes planetární ochranu až po Fermiho paradox. Tím vším jsem se v minulosti zabývala v rámci univerzitní výuky i popularizace vědy.
Chystáte české vydání?
Momentálně ne, nicméně některé povídky již dříve nezávisle vyšly v češtině například v časopisu XB-1. Pokud v rámci EAI získáme grant, jehož součástí jsou i finance na tištěnou a současně online dostupnou antologii původních povídek napsaných přímo ve spolupráci s vědci z institutu, určitě se bude jednat i o jejím českém překladu. Ráda bych v případě této knihy spolupracovala jednak s autory ze Strangest of All, jednak s dalšími spisovateli vědecké science fiction, a také vyhradila alespoň dvě místa pro tzv. open submissions, tedy nabídky povídek od jakýchkoli autorů neoslovených přímo.
Cítíte obavy, když píšete povídky a ve své fantazii rozvíjíte možné cesty vědy? Ty příběhy přece obvykle stojí na konfrontaci s nějakým rizikem, problémem, dokonce vymřením…
Samozřejmě, mám jistý díl obav. Další výzkum se ale nezastaví. Bylo by špatně, kdybychom nechali naše obavy nás zastavit. To, co chceme získat, je vědění – a to samo o sobě ještě nikomu neublížilo. Tíseň na mě někdy padá ze samotných lidí – že se věda a technika ocitne v očích veřejnosti na okraji společnosti. Ať už vlivem zvyšující se složitosti světa, nevhodné výuky, nebo mediálního referování o vědě nebo zpolitizování některých vědeckých otázek klesá důvěra ve vědecké poznání, roste počet lidí plošně odmítajících očkování nebo třeba proces biologické evoluce nebo věřících všelijakým konspiračním teoriím. Momentálně čelíme náročné pandemii koronaviru, kterou zhoršily i nejednoznačný přístup vlád a úřadů, nedůvěra ve vědu, konspirační teorie a politizování – a pandemií bude přibývat. Vlivem globálního oteplování budou lidé migrovat a také se budeme stále častěji setkávat se zvířecími druhy, s nimiž jsme se dosud v těsné blízkosti nesetkali, a to nás může ovlivnit. Ostatně i covid-19 pochází z netopýrů. Lidé pronikají na místa, kde dřív žila jen divoká zvířata. Jak mýtíme pralesy, zmenšujeme přirozené prostředí zvířat, navíc zvyšujeme hustotu osídlení ve městech, hlavně v méně vyspělých státech, kde není adekvátní hygiena. I když si žijeme mnohem lépe než kdykoli v historii a prodlužuje se doba dožití a dožití ve zdraví, jsou tu pořád místa, kde to neplatí. Navíc je to všechno na úkor životního prostředí. Je etické, aby nám záleželo na životním prostředí, ale i z čistě ekonomického hlediska je zdravé životní prostředí nutné k našemu dlouhodobému přežití.
Proč?
Ve výsledku totiž zhoršujeme životní prostředí i pro lidi. A tohle všechno je důvodem k pociťování tísně mnohem víc než to, že uděláme nějaký chybný krok v technice nebo že nějaký výzkum otevře jakousi Pandořinu skříňku. I to jsou rizika, ale ne tak velká – například jak zajistit, aby se umělá inteligence neobrátila proti lidem? Takový Skynet v Terminátorovi je dosti nerealistický, ale umělá inteligence se nám může vymstít jinak – nezohledněnými zkresleními ve vyhodnocování dat, špatným zadáním příkazu od lidského uživatele (podívejte se například na Bostromův úmyslně mírně absurdní myšlenkový experiment s uživatelským rozhraním (UI) s příkazem pořídit co nejvíce kancelářských sponek). Role sci-fi je právě v tom, že upozorňuje na to, jak důležité je kritické myšlení (nejen) ve vědě a technice.
V jakém smyslu?
Třeba v tom, že Mars není a nebude Planeta B. Nikdy na něm nevytvoříme náhradní bydlení. Na prvním místě musíme chránit Zemi. Na to sci-fi stále víc upozorňuje. Kvalitní sci-fi vzdělává, podporuje zmíněné kritické myšlení. A používá se i ve výuce. Profesor fyziky a komiksolog James Kakalios, profesor astronomie Andrew Fraknoi nebo profesor teoretické fyziky Michio Kaku se sci-fi literaturou pracují přímo ve svých přednáškách nebo popularizačních knihách. To jsou akademici, kteří sci-fi uznávají. Už v minulosti spisovatel Isaac Asimov obě tyto větve uměl skloubit. Nedávno založený Evropský astrobiologický institut to dělá také prostřednictvím našeho týmu zabývajícího se vzděláváním a popularizací vědy skrz science fiction. To je pro mě velký příslib – nejenom, že sci-fi vychází z vědeckého výzkumu, ale že témata, která sci-fi rozvíjí, reflektuje zpětně i věda.
Autorka je redaktorka týdeníku Vlasta.