Zlepšit kvalitu výuky, sledovat potřeby pracovního trhu nebo získat cenná data pro PR a marketing. S tím pomáhají univerzitám dotazníková šetření, jejichž většinu provádí mezi svými absolventy a absolventkami. Na to, jak průzkum provádět co nejefektivněji, ale neexistuje žádný jednotný recept. Ani na to, jak následně data co nejlépe interpretovat. To se snaží změnit projekt, jehož garantem je sociolog Martin Převrátil z České zemědělské univerzity.
Jednadvacet českých veřejných vysokých škol se proto spojilo v projektu Společný přístup k zajišťování sběru zpětné vazby od absolventů veřejných vysokých škol v ČR, jehož cílem je najít soulad v tom, jak nejlépe dotazovat absolventy a absolventky a zpracovat data, aby byla porovnatelná v celorepublikovém měřítku. Výstupy by ale také mohly rozvířit debatu o jasném výkladu GDPR nebo o legalizaci využití administrativních dat ve výzkumu. Odborným garantem za koordinující Českou zemědělskou univerzitu je sociolog Martin Převrátil, který metodiku představil na závěrečné konferenci projektu.
Absolventi a absolventky jsou pro univerzity nepochybně cenným zdrojem informací. Zpětná vazba je důležitá pro zlepšování výuky, ale také se dá využít při propagaci školy. Můžete přiblížit, co bylo hlavním cílem projektu, v němž se spojila většina českých veřejných vysokých škol?
Nejprve bylo potřeba zmapovat, jaké průzkumy provádějí mezi absolventy školy napříč republikou. Zapojilo se jednadvacet univerzit, to je myslím dostatečně reprezentativní vzorek. V první fázi jsme zjišťovali, jakým způsobem školy k průzkumu metodologicky přistupují, jaké skupiny absolventů oslovují, jaké používají statistické a prezentační programy a na jaké problémy narážejí. Zjistili jsme, že většina škol až na výjimky nějaké šetření u svých bývalých studentů provádí, ale každá jiným způsobem. Tím se dostávám ke smyslu toho projektu, totiž vytvořit metodologii, která by na základě našich i zahraničních zkušeností nabídla vodítka, jak by se měly průzkumy provádět. Například s jakou periodicitou, na jakých skupinách absolventů a podobně. Cílem v této fázi není navrhovat konkrétní dotazník, ale shodnout se na klíčových dotazovaných tématech a na postupech.
Vraťme se tedy na začátek projektu, jak probíhala monitorovací etapa?
V březnu jsme měli první koordinační schůzku a v dubnu už proběhl na jednotlivých vysokých školách průzkum aktuálního stavu získávání zpětné vazby od absolventů. Nejprve jsme se ptali formou online dotazníku na to, jaká šetření prováděly školy v posledních pěti letech, a to jak na celoškolské, tak i na fakultní úrovni. Pak jsme se setkávali osobně se zástupci univerzit na několika skupinových sezeních, kde jsme se doptávali na konkrétní zkušenosti.
Patří k běžné praxi také to, že si školy najmou nějakou specializovanou agenturu?
Většinou si vysoké školy šetření provádějí samy, což může hlavně u těch menších narážet na určité limity. Na velkých univerzitách bývá obvykle humanitně orientovaná fakulta, kde působí odborníci, kteří jsou schopni s průzkumem pomoci, ať jsou to sociologové, nebo lidé, kteří dokážou vyhodnotit nashromážděná data. Úroveň průzkumů je různá, právě proto chceme sdílet příklady dobré praxe, abychom si usnadnili práci a sjednotili se v tom, co děláme. Ideální by bylo, kdyby školy sdílely část dotazníku, aby se výsledky daly porovnávat. Základ by byl jednotný, ale školy by si pak mohly přidat další otázky, které je zajímají.
V jakých oblastech nejčastěji školy data z průzkumů využívají?
Informace od čerstvých absolventů nebo těch, kteří právě vstupují do praxe, vnímají školy jako zpětnou vazbu pro zlepšování studijních programů. Do konkrétních změn se to ale promítne jen sporadicky, pár takových pozitivních příkladů jsme ale zaznamenali. Výhodu mají menší vysoké školy, kde vše funguje víc nablízko a systém se snáz prolomí. Zpětná vazba by měla také zajímat vyučující. Školy zajímá uplatnitelnost studentů v praxi, tedy kolik z nich pracuje v oboru, jak rychle se jim daří sehnat zaměstnání nebo jak jsou ohodnoceni. Většina vysokých škol provozuje vlastní kluby absolventů. Důvodem je udržet živé vazby mezi školou a jejími bývalými studenty, kteří by byli ochotni spolupracovat, ať už formou přednášek, účastí na kariérních dnech, nebo třeba organizováním exkurzí do firem, ve kterých působí. Absolventi působící na významných pozicích také mohou pomáhat vysoké škole v oblastech přímo nesouvisejících se studiem, úspěšní absolventi budují dobré jméno univerzity. Další oblastí je posílení marketingu a PR.
A daří se školám získaná data v marketingu efektivně využívat?
To je specifická problematika, narazili jsme na to, že stejně jako u výzkumného procesu je potřeba mít odborníka, který dokáže data správně interpretovat. Ukazuje se, že je to občas problém, potom může PR oddělení v datech tápat. Na některých školách si ale marketingové oddělení předem určí, jakou informaci potřebuje, a tu pak využije při náboru nových studentů.
V diskuzi jsem také zaznamenala, že školám komplikuje práci problematika ochrany osobních dat, často záleží na stanovisku konkrétního pověřence GDPR, zda je možné k oslovení využít celou databázi absolventů a absolventek…
Nadpoloviční většina, konkrétně 12 z 21 vysokých škol participujících na projektu, v rámci realizovaných nebo připravovaných šetření mezi absolventy narazila na nějaké problémy ve vztahu k nařízení o ochraně osobních údajů, tedy GDPR. Problém je v tom, že k tomuto nařízení Evropské komise není jednotný výklad a vlastně ani na evropské úrovni neexistuje instituce, která by to zastřešovala. Je věcí jednotlivých států, jakým způsobem nařízení dostanou do legislativy. V praxi se tedy školy trápí s tím, jakým způsobem lze oslovovat absolventy. Některé školy se nebojí a využívají e-mailové adresy absolventů, protože si to odůvodní tzv. oprávněným nebo veřejným zájmem. Jiné školy jsou opatrnější a kontaktují striktně jen ty, od kterých mají podepsané souhlasy. Ty získávají třeba přes kluby absolventů, zaznamenali jsme i praxi, kdy je během promocí zřízený foto koutek, kam studenti uvádějí kontaktní e-mail pro zaslání fotek a při té příležitosti mohou souhlas podepsat. Instituce, která má k této problematice u nás nejblíž, je Úřad pro ochranu osobních údajů, ten chceme oslovit a vyžádat si konkrétní stanovisko, abychom získali pevnou půdu pod nohama.
Můžeme si v této oblasti vzít příklad z jiné unijní země?
Na závěrečné konferenci jsem se zájmem vyslechl přednášku našeho polského kolegy Marka Bożykowského a byl jsem překvapený, jak rychle dokázali v Polsku dát dohromady systém, který dokáže generovat data o profesní dráze absolventů, aniž by se jich museli ptát. Podařilo se tam novelizovat zákon tak, aby bylo možné využívat administrativní data. V praxi to funguje tak, že absolventy ze školského registru propojí pomocí unikátního kódu se správou sociálního zabezpečení, tím k absolventovi přiřadí jeho profesní historii, podle odvodů dopočítají, jak je ohodnocen, kolik absolventů je OSVČ, kolik na rodičovském příspěvku nebo nezaměstnaných. Tím, že se statistika provádí anonymně a kumulativně, je to zcela bezpečné z pohledu ochrany osobních údajů. U nás se snaha propojit registry táhne už mnoho let, stejně jako tendr na IT řešení. Co se za jednoho ministra začne, za jiného se znovu reviduje. Přitom by takové řešení výrazně přispělo k informovanosti vysokých škol, které by měly k dispozici tvrdá data a absolventů se nemusely složitě doptávat na kariéry. Mohly by se pak víc soustředit na jejich postoje.
S propojením administrativních dat ale vaše metodika prozatím nepočítá.
Právě proto, že u nás tento systém zatím nefunguje, se musíme respondentů na otázky ohledně pracovního uplatnění a ohodnocení doptat. A pochopitelně tam vznikají nepřesnosti, musíme spoléhat na pravdivost odpovědí, nemáme dostatečnou návratnost dotazníků a podobně. Zajímá nás proto spíš reflexe studia jako takového, reflexe získaných kompetencí a do jaké míry jsou schopné školy připravit studenty na pracovní trh.
V projektu jste si také dělali rešerše, jak průzkum probíhá v zahraničí, liší se výrazně od situace u nás?
Zahraniční praxe se s tou naší shoduje například v tom, že u čerstvých absolventů nás zajímá reflexe studia nebo plány do budoucna, u těch, kteří už jsou nějakou dobu ze školy pryč, jsou témata více vázána na kariéru, uplatnitelnost v zaměstnání či spokojenost se životem. Dotazníky používané ve Spojených státech bývají velmi komplexní, s vysokou mírou standardizace a jednotnými škálami. Evropské dotazníky bývají jednodušší, v jistém smyslu hravější a zaměřené většinou jen na několik konkrétních oblastí. Vysoké školy se pro účel dotazování často sdružují. Ve Velké Británii existuje například Higher Education Statistics Agency, syndikovaná a největší studie absolventů britských univerzit. Participuje na ní například University of Oxford, London School of Economics nebo The University of Edinburgh a University of Manchester. Posledního cyklu sběru dat se zúčastnilo cca 400 tisíc absolventů z téměř 500 různých vysokých škol a univerzit. Mně by se líbilo, pokud bychom pomohli položit základní kámen k něčemu takovému u nás.
Jaké parametry by tedy takový výzkum měl mít?
Bylo by vhodné, aby vznikla sada otázek, které by byly vyplněné během krátké chvíle. To by umožnilo srovnávat školy mezi sebou. Každá škola nebo fakulta by doplnila vlastní otázky. Rozhodně ale není naším cílem zavést komplikovaný a všezahrnující dotazník. Je ověřené, že pozornost respondenta výrazně klesá po desáté až dvanácté minutě dotazování a s ní i kvalita odpovědí. Velkým nešvarem je také lhaní o délce dotazníku. Když respondentovi tvrdíme, že bude trvat 10 minut, a ve finále je to 25 minut, příště už nám odpovídat nebude.
Je možné respondenty a respondentky nějak motivovat, aby se průzkumu zúčastnili?
Důležité je předně to, jak absolventy oslovit. E-mail může přijít od rektora nebo od konkrétní paní ze studijního oddělení, hlavně aby to byl někdo, kdo má autoritu a je pozitivně vnímaný. Nevýhoda mezinárodních šetření je mimo jiné v tom, že bývají neosobní. Návratnost dotazníků se také liší podle toho, jak dlouho mají respondenti po promoci, jak moc jsou jim otázky blízké, nebo jestli jsou naopak obecné. Během mapovací fáze jsme zjistili, že response rate se u jednotlivých průzkumů dost liší, u některých šetření to bylo třeba jen 10 %, jinde ale i 70 %.
Setkali jste se s nějakými zajímavými příklady motivace respondentů a respondentek?
Těch jsme v průběhu výzkumu objevili celou řadu. Univerzální recept neexistuje, ale dobré je třeba nabídnout parciální výstupy, například to, jak si univerzita stojí v porovnání s ostatními školami. Je dobré vysvětlovat, že data nepřijdou nazmar, že se s nimi pracuje, že povedou například ke zlepšení studijních programů. Setkali jsme se i s losováním o ceny nebo různými reklamními kampaněmi. Cestou, která dobře funguje v komerční sféře, je, že za každého respondenta pošlete menší částku nadaci, kterou si na konci dotazníku sám dotazovaný vybere. Má to ale svá omezení, škola nemůže z rozpočtu přispívat na charitu a je třeba využít jiné, třeba sponzorské zdroje. Zásadní ale je udržovat si dobré vztahy s absolventy. Na ČZU jsme třeba dělali průzkum napříč věkovými kategoriemi a dostali jsme se až k lidem, kteří studovali před rokem 1989. A tam bylo vidět v otevřených otázkách, že jsou hrdí na to, co vystudovali. Takže dlouhodobě budovaná loajalita ke škole je opravdu důležitá.
Jak přistupují vysoké školy k projektu Eurograduate, který zajišťuje Evropská komise?
Participace na projektu Eurograduate je pro vysoké školy obligatorní, proto se nám zdálo vhodné toto téma otevřít také v rámci skupinových sezení. Ambicí pilotního výzkumu bylo vytvořit komplexní a srovnatelný sběr dat o absolventech napříč unií. Musím konstatovat, že nálada ve školách je vůči tomuto projektu spíš negativní. Myslím, že je to velká výzva pro jeho autory. Mediánová délka dotazování byla u českých absolventů více než 30 minut, což je z mého pohledu už hodně za hranou. Navíc došlo k souběhu s jinými šetřeními. Školy si udržují vztahy s absolventy a dávají si pozor, aby si je udržely, a k tomu samozřejmě rozesílání takto obšírného dotazníku nepomáhá. Navíc pro školy samotné je efekt projektu Eurograduate velmi diskutabilní třeba i proto, že v rámci zpětné vazby nemají k dispozici mikrodata za vlastní absolventy.
Vámi navržená metodika průzkumu mezi absolventy a absolventkami bude ještě upravená na základě společného workshopu, můžete ale prozradit alespoň pár zásadních bodů?
Jako účelné se nám zdá dotazovat absolventy v prvních pěti letech po ukončení studia třikrát, jednak co nejdříve po završení studia, pak po dvanácti měsících od ukončení studia a následně po třech až pěti letech. Otázky by měly být přizpůsobené vždy životní etapě, ve které se absolvent nachází. Výzkumná šetření zaměřená na absolventy po roce a po třech až pěti letech doporučujeme realizovat na pravidelné bázi jednou ročně v přibližně stejném termínu, v případě čerstvých absolventů je dobré dotazování neodkládat, ideálně ho realizovat do několika týdnů po absolvování posledních zkoušek, klidně na ad hoc bázi. Metodika ale obsahuje také praktické a konkrétní rady týkající se harmonogramu šetření, struktury dotazníků a pravidel pro jejich sestavování, oslovování absolventů či zpracování dat.