Mnozí si teď poklepou na čelo. Zamýšlet se nad nedostatky v oblasti internacionalizace vědy a terciárního vzdělávání v Česku v době uzavřených hranic se zdá nemístné až ironické. Na druhou stranu: Není možná vhodnější příležitosti. Nucená suspenze normality, všedního života a zajetých kolejí vyzývá k reflexi a představivosti, že věci mohou být jinak.
Debata o inbreedingu na českých vysokých školách ukázala, že prostoru k zamyšlení je více než dost. Studie CERGE-EI odhalila a daty podložila nevalnou situaci. Následné reakce doplnily, že míra inbreedingu a klientelismu dosáhla toxické hranice.
Kritérium „už tu má úvazek, známe ho od doktorátu“ a mentalita citačních bratrstev „já na bráchu, brácha na mě“ zdá se, dramaticky ovlivňuje podobu univerzit, fakult a výzkumných ústavů. Kdo z nás se s tím nesetkal?
Martin Srholec výstižně shrnul tři hlavní problémy, které za bujícím inbreedingem stojí: lokálně omezené pracovní zkušenosti, zastaralé řízení lidských zdrojů a zkostnatělý kariérní řád. Nejedná se o žádné maličkosti a každý problém by vystačil na samostatnou úvahu. Patrně nejzávažnější mezeru ovšem představuje hned první oblast, tedy chybějící pracovní zkušenosti na zahraničních institucích. Avšak pozor! Podstatou problému není mobilita. Vždyť téměř každý strávil kratší či delší čas nějakou stáží na zahraničním pracovišti. Jádro problému se nachází jinde.
Příliš málo českých akademiků má zkušenost s pracovním poměrem na zahraniční instituci. Na rozdíl od časově omezené návštěvy (začasté na spřátelené instituci či u známého kolegy), čerpání stipendia, využití grantu a podobně, je zaměstnanecký poměr — se všemi právy a také povinnostmi zaměstnance — zcela jiná zkušenost. Nehledě na to, že získání pracovní smlouvy zpravidla předchází výběrové řízení.
Nástin řešení
Spolu s diskusí o inbreedingu se objevilo i několik zajímavých návrhů, jak se s tímto neduhem poprat. Martin Víta snáší přesvědčivé argumenty v textu „Proč bychom měli oslovit studenty přijíždějící na Erasmus+?“.
Znalost prostředí, relativně nízké náklady, dobrá pověst České republiky, ze které mohou těžit především pražské instituce. Až se zdá, že by stačilo trochu dobře cíleného PR a stojaté vody by se snad podařilo rozhýbat. Jenže proti stojí například spíše podprůměrná infrastruktura. Vytvořit mezinárodně konkurenceschopné pracovní podmínky pro Ph.D. studenty a postdoky vyžaduje zcela jiný stupeň kompetence než se postarat, byť na velmi vysoké úrovni, o semestrální návštěvu. Odhlédnuto od faktu, že v případě Ph.D. studia v Česku rozhodně není standardní nabízet pracovní úvazek. I kdyby se nakonec vůle vydat se touto cestou našla, bude třeba vyřešit problém s motivací „druhé strany“, respektive přijít s nabídkou, která motivaci vzbudí.
Prorektor Jan Konvalinka z Univerzity Karlovy vidí cestu a nástroj v boji proti inbreedingu ve specifických grantových schématech, které přivedou na půdu českých akademických pracovišť nadějné juniorské vědce ze zahraničí. A aby nezůstalo u pouhých slov, UK již několik let financuje program PRIMUS s cílem přilákat mladé talenty, kteří dostanou možnost založit vlastní výzkumnou skupinu.
Nápad je to skvělý. Vzešel z přímočaré racionality přírodních věd, kde je týmová práce s mezinárodním přesahem standardem. V humanitních oborech zatížených mnohem větším individuálním egem však spíše naráží. Jádro problému ovšem opět leží jinde.
PRIMUS předpokládá, že ambiciózní plán vedení UK rozčeřit stojaté vody čerstvým proudem zvenčí bude sdílet i koncové pracoviště držitelů grantu. Peníze totiž nejsou vše. Infrastruktura, jazyková vybavenost a především ochota mezinárodní prvek prost inbreedingových jistot přijmout a plně integrovat jsou podstatné aspekty, na kterých závisí úspěch či neúspěch projektu. A když se vrátíme k penězům, PRIMUS a podobné programy předpokládají kofinancování ze strany hostujícího pracoviště. Jinými slovy, pracuje se s hypotézou, že fakulty a ústavy vnímají nově příchozí (které neznají a kteří přicházejí z prostředí s dost možná jinými pracovními návyky) za přidanou hodnotu a investici do budoucnosti. Zde je třeba nalít si čistého vína a položit otázky: Je tato hypotéza správná, respektive odráží mentalitu typického českého akademického pracoviště? Jakým způsobem probíhalo financování a fakultní kofinancování již proběhlých grantů Primus?
Problémy, kam se podíváš
Od odvážné ambice s nezdravou mírou inbreedingu bojovat se tak dostáváme k dalším a dalším problémům, na které budeme narážet a které se musí stát součástí vážně míněné diskuse o stavu české vědy a vysokého školství. Vezměme v úvahu strukturu kariérního akademického žebříku.
Lze si vůbec myslet, že zaprášený systém habilitací a státních profesur může někoho ze zahraničí oslovit a snad dovést k rozhodnutí, že svůj profesní život spojí s českou institucí? Vždyť tento systém nevysloveně předpokládá, že nejprve je třeba si místo vysedět a poté zůstat sedět na jedné židli po celý život. Zvenčí se takový prospekt příliš atraktivní nezdá. A zevnitř se bude jen těžko hledat vůle k debatě o změně, nedej bože o přechodu na systém funkčních míst.
Dále tu máme strukturu univerzit a Srholcem popsanou nepružnost při řízení lidských zdrojů. Například Univerzita Karlova je sama spíše společenství svobodných fakult, kde každá má svou domácí i zahraniční politiku a tedy vlastní přístup k inbreedingu. Vedení může mít vize, plány a dokonce i finance. Bez lidí v poli to ovšem nepůjde. A zde to dle mého názoru (především v humanitních oborech) bude drhnout a skřípat ještě dlouho.
Existuje v Česku pracoviště (možná s výjimkou CERGE-EI), které má jednoznačně vymezenou strategii, že například postdoci se nebudou rekrutovat z řad absolventů vlastního Ph.D. programu? A viděno z opačné strany, kolik Ph.D. programů v Česku seriózně připravuje a vede své frekventanty k tomu, aby uspěli na mezinárodním vědeckém poli? Existuje pracoviště, které o rekruty mimo vlastní chov a především ze zahraničí hodlá opřít svou budoucnost, kompetitivnost a kvalitu? Existují Ph.D. programy (především v humanitních oborech), které by do Česka lákaly nový a svěží proud myšlenek?
Ke všemu ta byrokratická složitost a nepoddajnost systému, který tu a tam výslovně demotivuje: „Pane kolego, víte jak je složité zaměstnat někoho z EU kvůli daním?“ ozývá se echo české provinční reality.
Otázky zůstávají
Situaci známe a nyní máme podloženou daty. Návrhy řešení se objevují a je záhodno je podpořit. Položme si však kruciální otázku: Má česká akademická obec jako celek zájem s problémem inbreedingu něco dělat? Setkáváme se na českých univerzitám, fakultách a ústavech, navzdory vzletným frázím v dlouhodobých záměrech a strategických plánech, s cílevědomou vůlí a snahou o mezinárodní kompetitivnost? Padlo již rozhodnutí, že česká věda a terciární vzdělávání půjde západní, tedy kosmopolitní cestou?
Dle mého názoru si prozatím musíme odpovědět negativně. K žádné zásadní strukturální změně paradigmatu se ještě nedospělo. Česko se právě nachází uprostřed debaty, ve které jedni argumentují ve prospěch hlubší internacionalizace (a tím i proti inbreedingu), zatímco z druhé strany se ozývají názory, proč tomu tak v „české realitě“ nelze. Jeden nemusí být prorok, aby viděl, že změna smýšlení v brzké době spíše nepřijde.
Nezbývá než se ptát: Až se život po zdravotní krizi roku 2020 začne opět vracet do normality, vrátí se do zajetých kolejí i české vysoké školy?