Jak se projevuje stres z pandemie? Jak jej zvládat? A co zjistíme z matematických modelů teorie her? Nejčtenější články roku se logicky týkaly koronaviru. Čtenáře ale zaujaly i příběhy úspěšných vědců: dobrodružství bioložky Kateřiny Sam, připomínající místy verneovku, či profil ekonoma Filipa Matějky, který zkoumá zákonitosti našeho mentálního účetnictví.
Přinesli jsme též rozhovory – o střídavé péči, potřebnosti výuky anatomie či o tom, proč jsou vědci a akademici náchylnější k depresím a úzkostem. A obšírná témata: o popularizaci, inbreedingu i výuce online.
Přehled toho, co vám možná uniklo na Universitas a byla by to škoda.
Kvůli koronaviru teď zažíváme stres podobný válce. Jak mu čelit?
Na Masarykově univerzitě se svým patnáctičlenným týmem zkoumá stres. Ten, v jakém teď kvůli šíření koronaviru žijeme, je podle Julie Dobrovolné v něčem podobný stresu při válečném stavu. Podle lékařky a docentky centra RECETOX na Přírodovědecké fakultě Masarykovy univerzity lidem v době izolace i pandemických opatření pomůže rutina a zodpovědnost. A překvapivě také popření některých negativních – ač realistických – myšlenek.
Rozhovor Kláry Kubíčkové vyšel v březnu, najdete ho zde.
Střídavá péče nedělá z dětí nešťastné batůžkáře, říká sociolog Petr Fučík
V Česku se střídavou péčí o děti po rozvodu rodičů zabývají víceméně jen psychologové. A ti ji spíše nedoporučují. Sociologa Petra Fučíka z Masarykovy univerzity kontrast mezi českou a zahraniční třicetiletou praxí – kde naopak výzkumy dokládají, že „střídavka“ je za dobře nastavených podmínek prospěšná – zaujal. A opravdu může být pro rodiny spíš výhrou, tvrdí.
Rozhovor Kláry Kubíčkové z července čtěte zde.
Jak zvládat izolaci? Nelžete dětem, všechno beztak vycítí. A nepopírejte vlastní krizi
I jindy bezproblémové vztahy a rodiny si v době pandemie a karanténních opatření mohou projít krizí. A ne jednou. Jak s dětmi a dospívajícími mluvit o koronaviru, jak zvládat práci z domu i druhou šichtu v podobě vzdělávání dětí, proč je důležité nepotlačovat vlastní emoce i proč jsou nyní paradoxně psychicky ve výhodě někteří dlouhodobě nemocní, čtěte v rozhovoru s psycholožkou Zuzanou Masopustovou.
Rozhovor Kristýny Kašpárkové z března si můžete přečíst tady.
Sáhnout si na mrtvé lidské tělo je pro studenty medicíny zásadní. I z etické roviny
Budoucí zdravotní sestry z jihlavské Katedry zdravotnických studií se snaží pro anatomii nadchnout podobně jako pražské mediky z Univerzity Karlovy. Že mu to jde, dokládá i fakt, že studenti jeho výklad ocenili opakovaně titulem Syllabova křída a Učitel roku. Představa, že stráví celý život jako praktický lékař, ho nelákala – i proto, že nechtěl pacientům způsobovat bolest, která k léčbě někdy zkrátka patří. Pro Davida Kachlíka je koníčkem i náplní života anatomie. Jako přednosta anatomického ústavu by mu rád zajistil fungující program darování lidských těl pro vědecké a výukové účely.
Červencový rozhovor najdete zde.
Výuka online: Jaké programy se osvědčily, jak nahrávat přednášky a co prostě nejde
České vysoké školy pandemie koronaviru už hodně naučila – pedagogové si zvykli na online přednášení, používají webové aplikace a úložiště dat, sdílejí dokumenty, budují improvizovaná studia a natáčejí přednášky. Většina škol chce online výuku zachovat i po návratu do normálního stavu. Jsou ale i fakulty, které pandemie doslova zmrazila a až na pár povinných předmětů, které bylo možné učit po internetu, musely výuku přerušit. Jsou to především lékařské, veterinární a umělecké obory.
Téma června čtěte zde.
Vypnuli jsme kritické myšlení, bez něj bude návrat k novému normálu bolet
Kvůli atmosféře strachu vyvolané koronavirem jsme se přestali ptát a požadovat od mocných vysvětlení největšího omezení svobod v historii novodobého českého státu, míní ekonom Mojmír Hampl. Jaký bude dopad koronaviru na českou ekonomiku? Čekají české vysoké školství a vědu chudé roky? Proč podle něj nyní prožíváme zlatou éru vědců – a proč by z toho radost mít vlastně neměli –, vysvětluje v obsáhlém rozhovoru s Janem Brožem z dubna zde.
Hrozně, hrozně úmorná práce. Ale důležitá, popisuje svůj výzkum Kateřina Sam
Na stromy v Pošumaví a v eukalyptovém lese v Austrálii lepila housenky z dětské plastelíny. V Japonsku chodila do lesa v kalhotách s rolničkami, aby zaplašila medvědy. V tropickém pralese Papuy Nové Guineje ručně sundávala z kmenů stromů mravence. A taky zažila několik přepadení – dva dny třeba utíkala se svázanýma rukama sama pralesem pro pomoc. Nebo ošetřovala člověka posekaného mačetou. Bioložka Kateřina Sam vypráví, jak divoce může vypadat terénní část prestižního mezinárodního výzkumu.
Článek vyšel jako součást seriálu Lenky Vrtiškové Nejezchlebové, v němž představujeme vědce a vědkyně, kteří získali prestižní ERC grant. Najdete ho zde.
Vysoké nároky na sebe, tlak na výkon v práci. Proč jsou vědci náchylnější k depresím
Podle zahraničních studií trpí vědci častěji než běžná populace psychickými potížemi a stresem. I proto, že je mezi nimi více workoholiků a perfekcionistů. Pokud je na některých pracovištích velký stres a zároveň tam působí lidé, kteří na sebe mají vysoké nároky, identifikují se s prací a třeba ji vnímají jako zdroj své sebeúcty či hodnoty, jedná se o ideální kombinaci pro rozvoj úzkostí, depresí a podobných problémů, říká Kateřina Zábrodská z Psychologického ústavu Akademie věd.
Říjnové téma Vojtěcha Pišla o depresích vědců čtěte zde.
Komentář: Co přináší a nepřináší habilitace. A není na čase se jí zbavit?
Lidem mimo akademickou sféru může situace připadat naprosto přirozená: Na vysokých školách učí lidé s titulem doktor, docent nebo profesor, přičemž čím vyšší titul, tím vyšší je kvalifikace dotyčného. Málokdo si přitom uvědomí, že získávání „doživotních titulů“ docenta či profesora je v podstatě lokální historický přežitek a například v anglosaských zemích nejde o označení osoby, ale pracovní pozice – tedy pokud člověk z dané pozice odejde, titul si s sebou nenese. V českém prostředí je ale úspěšná habilitace aneb jmenování docentem či profesorem stále mnohdy ještě doslova existenční záležitostí. Proč?
Komentář Lucie Viktorové čtěte zde.
Proč se tak často rozhodujeme špatně? Filip Matějka a jeho teorie racionální nepozornosti
Na doktorát na Princeton odjížděl jako matematik se sny o podnikatelské dráze, do Prahy na CERGE-EI se vrátil jako vědec ekonom. Dnes publikuje Filip Matějka v nejlepších ekonomických časopisech, přednáší na předních světových univerzitách. Právě nyní mu Evropská komise udělila prestižní ERC Consolidator Grant, kterým naváže na původní Starting ERC Grant, který získal jako první Čech v ekonomickém oboru. Zabývá se takzvanou teorií racionální nepozornosti: hledá zákonitosti a principy v rozhodování tak složitých tvorů, jako jsme my lidé. Počítá s nevypočitatelností našeho chování, s nejistotou, nepozorností a nedokonalostí lidského myšlení. Ve stejně nedokonalém světě plném šumů a chyb.
Prosincový příběh Filipa Matějky je součástí seriálu o držitelích ERC grantů, najdete ho tady.
Odpady jsou v první řadě byznys. Až pak si můžeme povídat o ekologii
Zálohovat PET lahve? Podle expertky na odpadové hospodářství Aleny Myslivcové Fučíkové z Univerzity Hradec Králové to není až tak skvělé řešení, jak se na první pohled jeví. Stejně jako bezobalové obchody, bioplasty, dřevěné kartáčky na zuby nebo snaha o zero waste život. Obaly a plasty by nezatracovala, jen je potřeba, abychom se s nimi naučili zacházet zcela jinak.
Listopadový rozhovor Zuzany Keményové čtěte zde.
Na vědce, kteří chtějí založit spin-off, se u nás pohlíží jako na zloděje
Právě pod jeho dohledem se objevy vědců mění na inovace používané v praxi. Ale snadné to podle ředitele Vědeckotechnického parku Univerzity Palackého Romana Jurečky často nebývá. Nejvíc práce mu dá přesvědčit badatele, který má v šuplíku něco komerčně zajímavého, aby vše srozumitelným jazykem „prodal“ investorům. „Navíc na vědce s touhou založit spin-off firmu se u nás a priori pohlíží jako na někoho, kdo chce něco ukrást anebo obelstít systém. Také musí překonat spoustu administrativních překážek a nedůvěry ve vlastní instituci,“ mrzí Jurečku.
Květnové téma o transferu inovací najdete zde.
Co říká na řešení pandemie COVID-19 teorie her? Studie Kevina Bryana
Epidemiologové doporučují omezení lidského kontaktu, vlády nařizují karantény. Důvody jsou v časech pandemií poměrně jasné. Ale kdy jsou omezení žádoucí a efektivní a kdy nikoli? Na tyto otázky odpovídá teorie her. Vědci z Think-tanku IDEA při Národohospodářském ústavu Akademie věd přeložili a čtivě shrnuli článek kanadského ekonoma Kevina Bryana.
O březnové studii čtěte zde.
Na jedné univerzitě celý život. Jak vysoké školy brzdí v pokroku inbreeding
České vysoké školy nabírají až dvě třetiny výzkumníků z řad vlastních absolventů či zaměstnanců, ukázala nová studie institutu CERGE-EI. Na kvalitních západních univerzitách to bývá méně než třetina. Přílišný akademický inbreeding přitom školy omezuje v rozvoji. Jak se mu vyhnout? Úpravou výběrových řízení či zřízením speciálních center pro vědce ze zahraničí.
Hlavní text velkého tématu Zuzany Keményové o inbreedingu najdete zde.
Téma: Proč potřebujeme popularizovat vědu a zaplatit ty, kteří se jí věnují
Příběh popularizace české vědy je příběhem Popelky, která se z šedých šatů a umouněné stodoly dostává na výsluní. Tam, kde se její sestry, popularizace západních výzkumných pracovišť, hřejí už několik posledních dekád. Proč by popularizace měla mít ve vědě své pevné a neotřesitelné místo? A kdy je naopak vhodné být opatrní a neříkat úplně vše?
Hlavní text velkého tématu o popularizaci čtěte zde.
Spíš než peníze potřebují vědci více volného času, říká emeritní profesor Stanfordu
Na přelomu století připravil k vydání monumentální encyklopedii Il romanzo (Román), kam přispěli autoři jako Umberto Eco nebo nositel Nobelovy ceny Mario Vargas Llosa. Jeho jméno se začalo objevovat v příručkách literární komparatistiky vedle jmen jejích klasiků. A právě tehdy se Franco Moretti rozhodl vydat na neznámou půdu: literaturu začal zkoumat pomocí počítačů a grafů. Na konci února přijel do Prahy, aby na pozvání Akademie múzických umění a Akademie věd České republiky přednášel o dramatických sítích.
Rozhovor z jara najdete tady.