O funkci děkana zprvu vlastně ani nestál. Jenže když se tehdejší děkanka Filozofické fakulty Univerzity Hradec Králové rozhodla přijmout nabídku pozice prorektorky a předčasně odejít ze stávající funkce, neviděl politolog a afrikanista Jan Prouza jinou možnost. „Pavlína Springerová odvedla na škole dobrou práci a bylo potřeba v ní pokračovat,“ shrnuje Prouza. Budoucnost a rozvoj stále ještě mladého pedagogicko-vědeckého pracoviště vidí v multioborovosti a internacionalizaci. Už nyní na fakultě studuje množství zahraničních studentů, a hradečtí posluchači často míří do zahraničí.
V čele Filozofické fakulty Prouza stojí od 1. července. Na starosti má 1 270 studentů. Nevýhodu malé školy – tedy nedostatek uchazečů o studium i nízký počet studentů – se děkan snaží vnímat naopak jako pozitivum: díky tomu se mohou víc zaměřit na kvalitu místo kvantity, místo stovek anonymních studentů se soustředit na desítky lidí, které brzy pedagogové znají osobně a jménem.
Může při své práci využít i své profesní zaměření afrikanisty? „V Africe zjistíte, že to jediné, co je důležité, je rodina,“ odpovídá děkan Jan Prouza na otázku, co může Afrika přinést sebevědomé Evropě.
Vaším mottem v kandidatuře na post děkana bylo Evoluce místo revoluce. Proč?
Původně jsem chtěl dokončit mandát proděkana pro zahraniční a vnější vztahy a vrátit se zpět do pozice řadového člena fakulty. Mít větší prostor pro vědeckou práci, připravovat se na habilitaci. Ovšem pak má předchůdkyně Pavlína Springerová přijala nabídku stát se prorektorkou pro strategii a rozvoj a předčasně tak ukončila své druhé funkční období. Díky ní se fakulta zásadně proměnila a rozvinula, zvláště ve kvalitě vědeckých výstupů, internacionalizaci či spolupráci s praxí. Pokračování v započatém směru považuji za zásadní pro další rozvoj fakulty, proto jsem se nakonec rozhodl kandidovat.
Kam hradecká filozofická fakulta směřuje?
Stejně jako ostatní vysoké školy se musíme potýkat s poklesem počtu uchazečů o studium. Musíme se tedy čím dál více orientovat na kvalitu místo kvantity. Velký potenciál s ohledem na počty studentů skýtá internacionalizace studia zaměřená na zahraniční studenty, samoplátce.
Se zahraničními studenty se častěji setkáváme na přírodovědeckých či technických oborech. Ale na humanitně zaměřené škole? Pro koho je studium v Hradci atraktivní, odkud se vaši zahraniční studenti rekrutují?
Máme více oborů vyučovaných v angličtině, které jsou v tomto směru atraktivní: bakalářskou politologii, magisterská středoevropská studia, sociální práci či filozofii, a doktorské programy ve filozofii, v afrických či latinskoamerických studiích. Hodně uchazečů o africká studia je přímo z Afriky, na latinskoamerická studia se zase hlásí Jihoameričané, pro které je studium v Evropě stále mnohem prestižnější a uplatnitelnější než v jejich domovinách.
Jak složité je získat kvalitní uchazeče o studium?
Je to problém, který mají všechny vysoké školy. Někde už ruší přijímací pohovor, protože vědí, že stejně vezmou všechny. Naší výhodou je, že nejsme velká škola. Můžeme se studentům víc věnovat. Je rozdíl, když máte posluchárnu pro tři sta lidí, nebo když máte seminární skupinu patnácti studentů, které znáte za chvíli osobně. Víte, jaké jsou jejich silné a slabé stránky, máte možnost je podle toho motivovat. Že to je správná cesta potvrzuje skutečnost, že naši absolventi nemají problém se dostat na navazující obory na jakékoliv univerzitě v Česku.
Změnili se studenti za dobu vašeho pedagogického působení?
To je těžké hodnotit. Do hodnocení se vždy promítá generační rozdíl mezi studentem a učitelem. Ale jiní rozhodně jsou. Informační technologie, sociální sítě, chytré telefony, veškerý technologický vývoj vede společnost k určité zkratkovitosti. Stejným trendům je vystaveno školství. Když pracujete se středoškoláky, nutí vás to ke zkratce, k potřebě vizuality, zábavnosti, jednoduchosti. Pedagog se musí pokusit propašovat obsah do formy, kterou studenti akceptují, vnímají a přijímají. Vysoká škola by se již měla zaměřovat výrazně více na obsah. Bohužel mnohdy u studentů tato středoškolská očekávání přetrvávají. Myslím, že je tak dnes těžší získat a udržet si pozornost posluchačů, a to je velká výzva pro akademiky.
Takže jací studenti jsou?
Řekl bych, že mizí takový ten průměrný střed ve prospěch kvalitního, ale i toho méně kvalitního. Na jedné straně stojí studenti trpící absolutním nezájmem a na druhé straně jsou tací, kteří jsou mnohem schopnější, mají větší kompetence, než jsem měl já v jejich věku. Myslím i díky již zmiňovaným informačním technologiím.
Tedy chyba českého vzdělávacího systému?
Jsme stále zaměření na vyučujícího. Například finské školství je zaměřeno na témata. Témata se nazírají z různých stran, úhlů, z pohledu přírodovědných i sociálně-vědních oborů. Pak člověk lépe porozumí světu okolo sebe. Největším deficitem vzdělávacího systému je stále nedostatečný důraz na kritické myšlení a používání naučené látky v praxi, ale to kritizuje už Komenský.
Zdá se mi, že v těchto slovech se začíná vysvětlovat vaše podpora multioborového studia. Můžete vysvětlit, proč kladete takový důraz právě na něj?
Vycházejme přímo z praxe filozofické fakulty a jejích pracovišť. Politologie se neobejde bez znalosti historického kontextu, filozofických konceptů či sociologických měření. Proto se domnívám, že kombinace sociologie, politologie, historie, filozofie je základem. Ovšem, jak může student už při podání přihlášky vědět, že chce studovat právě ten který obor? Mou vizí je nabídnout, aby student v bakalářském studiu nejprve prošel úvodními přehledovými přednáškami všech těchto disciplín a specializoval se až poslední rok a půl. Vyprofiluje se a na následný magisterský obor se již může přihlásit plně podle svého zájmu.
To je poměrně revoluční idea. Znamená to, že byste zrušili všechny obory a nabídli náhradou jeden, který by se později větvil do specializací?
Musím připomenout své motto – nejde mi o revoluci, ale o evoluci. Tedy zanechat stávající programy a vedle nich akreditovat nový, multioborový, který by v případě zájmu mohl časem pohltit některé bakalářské programy, ale také nemusel. Vedle toho jsou specializované obory, například sociální práce, kterých se tento proces výrazně nedotkne.
Kromě podpory multioborového studia kladete důraz na internacionalizaci.
A úspěšně. V přepočtu na počet studentů jsme mezi českými vysokými školami druzí v mobilitách, a to co se týče obou směrů: z ciziny k nám i naši studenti mířící do zahraniční. Již jsem to zmínil, ale čím odlišnějším kulturním prostředím student projde, tím větší kompetence získá. Pokud vyjedete na stáž na Slovensko, do Polska, ale i Německa, Rakouska, je to bezesporu velice obohacující a vynikající zkušenost, ale stále se pohybujete ve středoevropském mentálním rámci. Všude najdete stejná nádraží, obdobné chování na úřadech, ve škole. V Africe či Latinské Americe jsou studenti vystaveni úplně jiné mentalitě a snad i realitě. Musí se přizpůsobit cizímu prostředí, jehož pravidla zpočátku nechápou, vyrovnat se s velmi odlišným náhledem lidí na věci, které v našem prostředí považujeme za nezpochybnitelné. Díky tomu se pak vcelku rychle zvládnou adaptovat a uspět v jakémkoliv kolektivu.
Takže vlastně musí překonat hranice našich vlastních sociálních bublin?
Přesně tak. Zkušenost z pobytu v takovém prostředí vás z té bubliny vyvede velice rychle – někdy už na letišti – a člověk se díky tomu stává empatičtější, citlivější k jinakosti. Naučí se s tím pracovat a využívat to.
Sám jste názorným příkladem studenta, který to jiné prostředí poznal. Proč jste zvolil studia afrikanistiky?
Když jsem dokončoval bakalářské studium politologie, otvíral se na filozofické fakultě navazující magisterský program Africká studia. Obor to byl, a stále je, v Česku jedinečný, nikde jinde se neučí. Jelikož mě Afrika vždycky lákala a prostředí fakulty mi přirostlo k srdci, řekl jsem si, že to zkusím. A byla to nejlepší volba, zejména s ohledem na semestrální pobyt v Ghaně, který mne zásadně ovlivnil.
Byl váš zájem o Afriku náhodný, nebo vás „černý kontinent“ zaujal už v dětství?
Od mala jsem hodně četl, nejvíce mě zajímaly dějiny a zeměpis, a tak jsem se také prvně dostal k české afrikanistice, zosobněné Emilem Holubem. Už tehdy mi přišlo neuvěřitelné, jak výraznou stopu jsme jako český národ v Africe zanechali. Nebudu ale zastírat, že velmi velký vliv na mě měl také americký televizní seriál Kořeny, který u nás běžel v devadesátých letech. Byla to sága o mladém Afričanovi. Příběh jeho a jeho rodiny začal v Africe, poté se skrze obchodníky s otroky, kteří ho doslova ulovili a udělali z něj otroka, přesunul do USA a pokračoval až do 20. století.
Po návratu z Ghany jste dokončil diplomovou práci, složil státní zkoušky a zůstal na univerzitě.
Ano, naskytla se tehdy příležitost pracovat na Katedře politologie. A kromě vědecké a pedagogické činnosti jsem byl záhy vtahován i do činností spojených s vedením katedry. Nejprve jako tajemník, pak i jako její vedoucí. Svá doktorská studia jsem ale absolvoval na Metropolitní univerzitě Praha a na Ústavu mezinárodních vztahů, což pro mě byla velice obohacující zkušenost, jelikož jsem se začal vedle politologie více zaměřovat i na problematiku mezinárodních vztahů. Toho jsem využil i ve své dizertační práci, která se zabývala příčinami vnitrostátních konfliktů v západní Africe.
Africká studia na hradecké Filozofické fakultě byl průkopnický čin. Skutečně nebylo možné do té doby tento obor někde v Česku studovat?
Dříve byl podobný obor na Karlově Univerzitě, ovšem byl zrušen. Takto vzniklou mezeru posléze zaplnila až FF UHK. Samozřejmě se Africe věnují i kolegové na jiných školách, máme vynikající afrikanisty na UK, ZČU či v Olomouci. Ale žádný jiný akreditovaný navazující magisterský a doktorský program tu není.
Jakou perspektivu mají jeho absolventi?
Velmi dobrou, nacházejí uplatnění v širokém spektru profesí. Většina našich absolventů totiž získává četné praktické dovednosti již v průběhu studia. A to zejména z tuzemských a zahraničních stáží na ministerstvech, orgánech samosprávy, ve firmách či na ambasádách a pobočkách CzechTrade. Obrovským přínosem jsou také semestrální studijní pobyty na partnerských afrických univerzitách.
Slovy bohužel již zesnulého Josefa Nováka, generálního ředitele Veba Broumov, předního exportéra brokátu na africký trh, problémem není naučit obchodní zástupce firmy základům obchodu, ale to, aby pochopili kulturní, sociální a ekonomický kontext a trendy oblasti, kde chce firma působit. A to je hlavní devizou našich absolventů, kteří absolvovali jeden či více studijních zahraničních pobytů v destinacích, kam z ostatních českých vysokých škol příliš studentů nejezdí, pokud vůbec.
Na fakultě obecně vycházíme z předpokladu, že má dostát původnímu významu latinského facultās – tedy příležitost. Dobrá fakulta tak má studentům poskytovat zejména příležitosti, aby se sami profilovali a zaměřovali na to, co je baví a v čem mají komparativní výhodu. Smysl humanitních a společenskovědních oborů obecně netkví v produkování pomyslných koleček, co přesně zapadají do aktuálního soukolí ekonomiky. Dlouhodobé uplatnění příliš úzce profilovaných absolventů je totiž značně ohroženo rychle se měnící a modernizující ekonomikou. Smyslem je vychovávat kriticky smýšlející, chápající a flexibilní jednotlivce, kteří nebudou nahraditelní sebelepší leč stále umělou inteligencí. A to se nám vzhledem k uplatnění našich absolventů zatím daří, nejen v rámci afrických studií.
Kde vy sám nabíjíte energii k další práci?
Moji celoživotní vášní je poslech hudby, zvláště té, která v sobě snoubí hudbu s úchvatnou poezií, jako to dělá například Leonard Cohen. Velice rád také kutím, což je nutností, má-li člověk dům a zahradu. Ale hlavním relaxem je pro mě bezesporu má rodina.
Tak nevím, jestli to konvenuje s vaší touhou cestovat do Afriky...
Právě že konvenuje. V Africe zjistíte, že to jediné, co je důležité, je rodina. Tam nemají sociální síť štědře poskytovanou státem. Máte pouze rodinu. Když ztratíte práci, pomůže jen rodina. Současně vám dává jméno a tím i původ a identitu, kterou si pamatujete i stovky let dozadu. Z původu vyplývá nárok být náčelníkem, vlastnit půdu, ale také třeba to, koho si můžete, či naopak nesmíte vzít. Když nemáte rodinu, nemáte v Africe moc šancí přežít, protože právě to je to ta základní záchytná síť. A to nejen po ekonomické stránce, ale i té emociální a identitární.
To je myšlenka, kterou bychom si měli od Afriky vzít za příklad?
Určitě. Rodina je důležitý zdroj identity, síly a smyslu života. Když někdo přestanete žít pro rodinu, začne se soustředit jen sám na sebe či čas s rodinou vymění za více času v práci, aby měl více peněz na dražší dovolenou či dražší auto, ztrácí smysl života. Jen dýchá, jí, pije, vydělává peníze, ale bez jakéhokoliv hlubšího smyslu. Postupně se z něho stane to, čemu se v některých částech Afriky říká zombie, tedy živý mrtvý – ten, co sice fyzicky žije, ale duševně a emociálně je mrtvý.
Jak Afričané naopak vnímají Evropany či Evropu?
No, to byste se musela zeptat jich. Z mnoha těch, s nimiž jsem se v posledních deseti letech bavil, jsem měl pocit značné deziluze. Často sem přijíždějí s vidinou, že se tu má každý automaticky velice dobře, že tu máme všichni stejné šance a že tu máme obrovské příjmy. Už méně si uvědomují také značné životní náklady, které naše nominálně vysoké mzdy výrazně redukují. Potom tu jsou četné překážky pro uplatnění cizinců na trhu práce – neznalost jazyka, různé atestace, nostrifikace a tak dále. Celkově to není snadné splnit si svůj „evropský sen“ a to vede lehce k frustraci.
Druhým zdrojem deziluze bývají právě vztahy mezi lidmi a celkově odlišný kulturní rámec a zvyklosti. Například takzvaný africký čas – na domluvenou schůzku se běžně chodí i o hodinu později. Ale je to z jejich pohledu přirozené. Jdete na schůzku a vždy potkáte někoho známého či příbuzného. Je normální se usmát a dát se do hovoru. Komunikace je pro Afričany velmi důležitá, protože nejen že vytváří a utužuje vazby ve společnosti, ale rovnou vytváří realitu. V Evropě jsme hodně individualističtí. I pojetí člověka je velmi individualistické. Naproti tomu lze postavit například jihoafrický princip ubuntu – jsem, protože jsme, dokud jsme, jsem i já. Mezi jednotlivcem a společností je vzájemně se utvářející vztah, jedno nemůže být bez druhého.
Mají Afričané smysl pro humor?
Určitě ano, jen se někdy může projevovat trochu jinak. Zpravidla nejsou tak sebeironizující jako jsme my. Stejně tak mají větší respekt před určitými tabu, o kterých není radno žertovat. Často se mi také zdá, že africký humor se zaměřuje hodně na formu podání, u toho našeho zase převládá obsah. Ale to je jen má reflexe, někdo jiný může mít úplně odlišné zkušenosti. Osobně mám velice rád africkou slovesnost. V té se odráží lidská moudrost, která je univerzální, jen je třeba si zvyknout na jiný jazyk a idiomy, jakými je předávána. Asi nejvíce mě oslovila zásadní role příběhů a těch, co je vypráví. Ono totiž není obvykle až tak důležité, jak se věci skutečně staly, ale to, jak se o nich bude vyprávět a co z toho vyplývá pro budoucnost.
Autorka působí jako redaktorka deníku Právo.