V každé instituci se někdy objeví citlivé problémy: mocenské situace mezi studujícími a vyučujícími, nevhodně intimní vztahy, genderová či jiná nerovnost. Na Akademii výtvarných umění v Praze se inspirovali ve Vídni a založili Antidiskriminační platformu. Jak funguje a na jaké potíže naráží, popisuje v rozhovoru její iniciátorka Pavlína Morganová.
Přes deset let přihlížela historička umění Pavlína Morganová na AVU situacím, se kterými vnitřně nesouhlasila. „Na škole nebyla vůle ani nástroje, jak dlouho zakotvené poměry změnit,“ popisuje. Ve chvíli, kdy se stala součástí vedení školy, potřebný nástroj v podobě Antidiskriminační platformy vytvořila sama.
„Je to tým lidí, který má vytvořit bránu pro řešení citlivých problémů, které se v každé instituci někdy objeví. Zvolila jsem název platforma, protože ukazuje, že to je kolektivní orgán, který vytváří základnu pro komunikaci a následné řešení problémů,“ popisuje Morganová.
V rozhovoru popisuje, jak platforma funguje, ale i s jakými se potýká problémy. „Když jsme se třeba poprvé setkali s akademickou obcí, zaznívalo tam: Tak to je ta parta lidí, co sice drží mlčenlivost, ale na každého něco ví. To byla třeba věc, která mě úplně šokovala, protože my, co jsme se dali do služeb platformy, jsme to naopak vnímali jako obrovskou zátěž, zodpovědnost a vlastně i něco nepříjemného, protože člověk to v sobě musí nést, přemýšlet o tom. Ta témata nejsou jednoduchá, ani rozhodování, jak se k něčemu postavit.“
Jak je platforma velká?
Na AVU jsme se inspirovali Equal opportunity týmem na vídeňské akademii, kde mají dvanáct členek a členů. Protože pražská akademie je mnohem menší, pro představu máme kolem tří set studujících a jsme tak nejmenší česká veřejná vysoká škola, přizpůsobila jsem to ve svém návrhu a je nás osm. Diskutuje se ještě o menším počtu, ale osobně si myslím, že mnohem důležitější než počet lidí je jejich diverzita. Tedy aby tam byli zástupci jak studujících, tak pedagogů a pedagožek, ale i neakademického personálu školy. Aby tam každý našel někoho, na koho se může s důvěrou obrátit a kdo rozumí jeho pozici v instituci.
Pravidelně se scházíme s akademickou obcí a zazněl tam nápad, že do platformy by se mohl zapojit každý. Ono to tak v podstatě je, ale na druhou stranu jsme platformě potřebovali dát nějaká pravidla. Členové a členky platformy jsou například vázáni mlčenlivostí, takže to z principu věci nejde dělat v široce otevřeném kolektivu.
Co vás přimělo k tomu platformu založit?
Na akademii pracuji od roku 1997, nastoupila jsem sem jako mladá absolventka dějin umění a přes deset let jsem bezmocně přihlížela různým mocenským situacím a vztahům mezi studujícími a pedagogy. Ono se to děje na všech školách, ale na uměleckých obzvlášť, protože tady jsou si studující a vyučující mnohem blíž. Komunita uvnitř ateliéru opravdu nahrává intimnějším vztahům, ať už jsou přátelské, nebo romantické. V řadě případů jsem si uvědomovala, kdo tahá za kratší stranu provazu. Nikdy jsem to nepovažovala za správné, ale jako pedagožka nebo vědecká pracovnice jsem byla bezmocná. Viděla jsem ty nešvary, mluvila o nich, apelovala na etiku, ale neměla jsem moc je měnit. V momentě, kdy jsem se coby prorektorka pro studijní záležitosti stala součástí vedení, jsem cítila, že mám za to též odpovědnost, a navíc mám určitou moc a mohu se pokusit to změnit.
A jaké formální kroky byly potřeba ke zřízení platformy?
Nejdřív jsme s Timeou Crofony, která tehdy působila na UMPRUM, připravily centralizovaný rozvojový projekt k posílení genderové rovnosti na vysokých uměleckých školách. V rámci toho se mi na AVU podařilo zformovat pracovní skupinu lidí, tedy většinou žen, které to téma zajímalo. Začali jsme o něm diskutovat, připravili jsme nějaké přednášky, ale hlavně genderový audit. Díky projektu jsme vyjeli na vídeňskou akademii, kde jsme se potkali s členkami Equal opportunity týmu. To pro mě bylo nesmírně inspirativní, protože jsem si uvědomila, že takový nástroj nám na AVU chybí.
V té době jsem se navíc jako studijní prorektorka pravidelně setkávala se studentkami a studenty trochu jinak, než tomu bývá na přednáškách. Díky tomu jsem zjistila, jak křehké osobnosti tady máme, kolik problémů naši studující řeší. Genderová nerovnost byla jedním z nich, v té době například, kromě snad jedné výjimky, všechny ateliéry vedli muži. Prostě tady byla celá řada věcí, s nimiž bylo hrozně těžké pohnout, byť jsem byla ve vedení školy.
To mě, i na základě genderového auditu, přivedlo ke zřízení Antidiskriminační platformy. Mimochodem ten audit nedopadl nijak tragicky, AVU je dnes už jiná škola, je to vlastně velice citlivé, diverzifikované prostředí a řada mužů, kteří tady vedou ateliéry, jsou feministicky naladění. Tak jako tak tady ale takový nástroj chyběl, takže jsem předložila svůj návrh akademickému senátu.
Jaké další poznatky genderový audit ukázal?
Ukázal nám hlavně to, že jsme řadu věcí už začali řešit. Vznikl po čtyřech letech nového a myslím i velmi progresivního vedení, během něhož se škola hodně proměnila. I tak ale situace pořád není ideální. AVU například pořád nemá ve vedení ateliérů dostatek žen, což je způsobeno mnoha faktory. Nám se za ty čtyři roky vlastně nepodařilo situaci nějakým způsobem radikálněji proměnit. Výtvarná scéna vypadá tak, jak vypadá; je na ní většina mužů. Čerstvě máme zřízenou pozici specialistky na genderovou rovnost, jejímž úkolem je napsat plán genderové rovnosti. Čekám, s jakou osvětovou činností přijde. Taky bude samozřejmě důležité mluvit o tom, jak bude platforma spolupracovat s tímto novým pracovištěm. Vůle je na obou stranách, ale teď je samozřejmě důležité najít si ten modus vivendi. Jsme zkrátka na cestě, která se určitě zlepšuje, ale jen velmi pomalu. Člověk se musí obrnit trpělivostí.
Myslíte si, že o něčem vypovídá to, že se k projektu přihlásily hlavně ženy?
Určitě to o něčem vypovídá. Já si myslím, že ženy mnohem více vnímají potřebnost komunikační brány. Nakonec i v té platformě, až na jednoho muže, zůstaly aktivní samé ženy. Vlastně mě to vůbec nepřekvapuje, ale to nemění nic na potřebnosti platformy a na jejím fungování.
Existuje standardizovaný postup ve chvíli, kdy se někdo na platformu obrátí se svým problémem?
Máme daná základní, jednoduchá pravidla. Platforma nedělá nic, co by si osoby, které se na ni obrátí, nepřály. Naším hlavním úkolem je osobě, která se na nás obrátí, nastínit, jakým způsobem se její případ může řešit. To je leckdy klíčové, protože studující třeba vůbec nemají představu, jak při nějakém problému nebo konfliktu uvnitř ateliéru postupovat. V tom vidím naši nejdůležitější roli. Platforma není žádná ombudsmanka nebo rektorka, která by měla pravomoc něco reálně vyřešit. Případ musí postoupit dál, může ale chránit postiženou osobu tím, že její případ komunikuje anonymně v celém následném procesu řešení.
Když jsem platformu na konci roku 2020 iniciovala, měla jsem představu, že postupně prodiskutujeme, jak budeme fungovat, ustavíme si pravidla a budeme se inspirovat dobrou praxí jinde. Na to ale vůbec nebyl čas. Zaprvé přišel covid, což byla velmi obtížná doba, a zadruhé se na nás okamžitě navalilo několik případů, takže jsme se všechno učili za pochodu. Teprve teď nastává moment, kdy přemýšlíme, jak fungovat dál a jak tomu dát jasnější obrysy.
Můžete říct, čeho se řešené případy nejvíce týkají?
Ony jsou velmi různorodé. Jeden se týkal vztahu pedagoga AVU s několika studentkami, další fyzického napadení zaměstnankyně klubu jedním ze zaměstnanců AVU. Dostal se k nám i případ studentského konfliktu v ateliéru či případ nevhodného chování a překračování mezí slušnosti. Škála je opravdu široká.
V zahraničí je nemyslitelné, aby vyučující navazovali vztahy se studujícími. Co si o tom myslíte?
Já si též myslím, že by to mělo být tabu. Zvlášť v případě, kdy je vedoucí ateliéru výhradním hodnotícím studijního výkonu té dané studující nebo studujícího. To je pro mě naprosté zneužití moci. Osobně mám velké pochopení pro romantické vztahy, dokážu si představit, že vznikají, ale myslím, že by se to mělo řešit minimálně přestupem do jiného ateliéru, aby ten člověk nebyl v nejintimnějším spojení s někým, kdo ho hodnotí. Na AVU to funguje tak, že vedoucí pedagog nebo pedagožka na konci roku svojí známkou rozhoduje o postupu do dalšího ročníku. Studující samozřejmě dělají celou řadu dalších zkoušek, ale ty nejsou tak klíčové. Takže si myslím, že by se tato hranice neměla překračovat, ale bohužel na AVU to má velkou tradici.
Asocioval se mi nedávný seriál České televize Pozadí událostí, ve kterém postava nové děkanky řeší to samé. Co si myslíte vy o tom, jak je toto téma prezentováno v českých médiích?
Já to intenzivně nesleduji, zmíněný miniseriál jsem viděla až nedávno. Nejsem si jistá, že to téma bylo dobře uchopené, na mě vyznění seriálu působilo zavádějícím způsobem, protože ve své praxi jsem byla svědkem jiných případů vztahů studentek a pedagogů. A postavu děkanky bych radši nekomentovala. Každopádně je ale dobře, že média toto téma otevírají a diskuze se za posledních několik let hodně posunula. Jsem za to vděčná. I za to, že na vysokých školách vznikají různé iniciativy a začíná se etablovat pozice ombudsmanů a ombudsmanek. To vnímám nesmírně pozitivně, ale jsme na cestě a cíl je stále daleko před námi.
Plánujete nějakým způsobem mapovat a informovat o funkci platformy?
Musím říct, že v tento moment na to není kapacita, protože platforma funguje na základě dobrovolnické činnosti. Během dvou let jejího fungování se ukázalo, že ne všichni členové a členky jsou ochotni si na ni najít čas. Je tam takové, řekněme, zdravé jádro, které drží platformu při životě, což považuji za nesmírně důležité, byť teď nová rektorka ustavila pozici specialistky diverzity a genderové rovnosti. Velice to vítám, protože platforma nemá kapacitu ani odbornost případy řešit a systematicky se věnovat osvětě a dalším složkám celé této agendy.
Na druhou stranu si nemyslím, že tím, že na škole vznikne pozice ombudsmanky nebo specialistky na genderovou rovnost, se všechno vyřeší. Z mojí zkušenosti většina podnětů, které jsme řešili, přišla skrze studující členky platformy. Já sama, když si představím, že jsem studentka a něco takového se mi stane, tak bych úplně na dveře ombudsmanky nebo genderové specialistky ťukat nešla. Spíš bych se svěřila spolužákovi, spolužačce, zkrátka někomu, ke komu bych měla důvěru a byla bych schopná to s ním nebo s ní sdílet. Takže roli platformy vidím právě v tom, že funguje jako komunikační kanál, jako membrána mezi institucí a těmi, kteří jsou v situaci, kterou je potřeba řešit.
Máte ambici motivovat i ostatní školy k tomu, aby zakládaly antidiskriminační platformy?
Určitě, ale dopředu říkám, že to není jednoduchá cesta, protože to opravdu nemůže být ustaveno rektorem nebo rektorkou seshora. Musí to být něco, co vznikne zdola. Takže i když školy mají třeba pozici ombudsmanky, motivovala bych je, aby o téhle možnosti přemýšlely. Ve Vídni také mají pozici ombudsmanky nebo koordinátorky genderové rovnosti, ale přesto mají Equal opportunity tým jako záchytný bod.
Setkala jste se vy při zavádění opatření na podporu rovnosti s odporem?
V každé instituci je k takovým aktivitám neřekla bych přímo rezistence, ale nedůvěra. Právě proto si myslím, že je klíčové, aby se důvěra vůči týmu vybudovala uvnitř akademické obce. A to je hrozně křehké. Když jsme se poprvé setkali s akademickou obcí, zaznívalo tam: „Tak to je ta parta lidí, co sice drží mlčenlivost, ale na každého něco ví.“
To byla třeba věc, která mě úplně šokovala, protože my, co jsme se dali do služeb platformy, jsme to naopak vnímali jako obrovskou zátěž, zodpovědnost a vlastně i něco nepříjemného, protože člověk to v sobě musí nést, přemýšlet o tom. Ta témata nejsou jednoduchá, ani rozhodování, jak se k něčemu postavit. Takže reakce: „Vy víte víc než ostatní,“ mě hodně překvapila, ale je to přirozené. I proto si myslím, že by se platforma měla pravidelně obměňovat, studující samozřejmě rotují, ale i další pozice by se měly vystřídat a tu zátěž si přebírat.
Pak je samozřejmě velký problém v tom, že při řešení případů se zachovává mlčenlivost. Například se nám stalo, že studující se na nás obrátili skrze jednu studující členku platformy kvůli konfliktu s pedagogem a přáli si zachovat anonymitu. My doteď nevíme, kdo to byl, celý případ byl řešen anonymně. My té člence důvěřujeme, že se s nimi opravdu setkala. Proběhlo to v tolika fázích, že nemám žádnou pochybnost. U některých lidí to ale přirozeně budí nedůvěru, protože nemusí věřit tomu, že všichni aktéři říkají pravdu. Cítím tak velký tlak na to vše zveřejnit a „soudit“ tak, jak jsme zvyklí.
Na jednu stranu tomu úplně rozumím, na druhou stranu si myslím, že oběť má právo být chráněna i za cenu této nedůvěry. Považuju to za klíčovou funkci platformy, která právě svou kolektivní důvěrou může oběti chránit a pomoci jim řešit případ, aniž by se vystavovaly přímé konfrontaci nejenom s tím, kdo jim to způsobil, ale s celou akademickou obcí, protože to je samozřejmě stigma, které si nesete dál. To jsou takové nuance, které jsem si nikdy předtím neuvědomovala a které zpětně potvrzují důležitost naší iniciativy.
Cítíte, že platforma naráží na nějaké limity?
Na spoustu, třeba právě na tu nedůvěru nebo na limity v komunikaci. Nemáme nástroje, jak komunikovat s akademickou obcí napřímo, to je v rukou rektorky nebo rektora. Mohli bychom psát e-maily na všechny strany, ale nemyslím, že by to přispělo naší důvěryhodnosti. Jsme tak trošku rukojmími té situace, kdy jsme součástí něčeho, nad čím nemáme kontrolu až do konce. I přesto si myslím, že je to důležitá práce a měli bychom vytrvat a roli platformy kultivovat.
Co byste odpověděla někomu, kdo by například kvůli probíhající ekonomické krizi zpochybnil důležitost řešení tématu rovnosti na škole? Narážím, na rovinu řečeno, na komentáře typu „na takové blbosti teď v době války, pandemie a energetické krize není čas“.
Odpověděla bych, že tohle je krize, kterou si prožíváme dlouhodobě. Možná ji nemusíme řešit každý den, ale je dobré ji nějakým způsobem ošetřovat, protože opak vede k takovým věcem, jako se stalo na DAMU. A to si určitě nikdo nepřeje.
Existuje něco, co byste si přála, aby fungování platformy v budoucnu přineslo?
Myslím si, že by tu zkrátka měla být. Původně jsem měla představu, že to bude nástroj, který bude k dispozici v době „co kdyby“, ale my jsme neustále tak zahlcení případy, že když se sejdeme, tak řešíme jenom je a nemáme čas mluvit o vizi nebo organizaci. To mě vlastně strašně zaskočilo, že ta potřeba je tady takhle velká.