Sociální bezpečí je v Česku zatím víceméně neznámý pojem. Tým v čele s Irenou Kozmanovou jej importoval z Nizozemska. Tamější úroveň péče o zdravé a férové prostředí na vysokých školách by rádi přenesli i do českého vysokého školství a vědeckých prostředí. „S více či méně závažnými zločiny proti etice se v akademickém prostředí setká každý – všichni máme buď vlastní zkušenosti, nebo je má někdo z našeho okolí. Pokud myslíte, že ne, tak jste se jen dobře nedívali nebo neptali,“ říká Kozmanová.
Koncept sociálního bezpečí vychází podle nederlandistky Ireny Kozmanové z jednoduché úvahy. „Jednak má univerzita morální povinnost postarat se o své členy, pokud se jim v souvislosti se studiem nebo výkonem zaměstnání děje bezpráví. A jednak sílí uvědomění, jak moc nežádoucí a neetické chování jako sexuální obtěžování, šikana nebo vědecká sabotáž omezují akademické svobody a rozvoj talentů. A tedy že mají přímý a zásadní dopad na kvalitu vědy a výuky,“ vysvětluje iniciátorka projektu, kterého se letos zúčastnilo šestadvacet českých veřejných vysokých škol.
Sociální bezpečí je ale více než součet situací, v nichž nikdo nikoho nezneužívá, nikdo nikoho nešikanuje nebo nikdo nikomu nekrade vědecké výsledky.
„Trik spočívá právě v tom naučit nás přemýšlet systémově, a ne jen v prototypických případech. Můžeme sice do předpisů sepsat vše, co už jsme zažili a co víme, že nechceme, takový výčet ale paradoxně může vést k neschopnosti řešit dobře konkrétní případy, protože ty nikdy nebudou šabloně odpovídat. Koncept sociálního bezpečí se tedy snaží podporovat přístup jiný: neučme se řešit výzvy staré, učme se reagovat na nové, a hlavně podporujme kompetence jednotlivců i institucí řešit problémy předtím, než se stanou,“ dodává.
Ostatně i samotný termín „sociální bezpečí“ nás podle Kozmanové nutí přemýšlet v širší perspektivě. „Když řeknu, že nechceme ‚plagiátorství‘, představí si každý pachatele, co opisuje, když řeknu, že nechceme ‚sexuální obtěžování‘, představíme si pravděpodobně pachatele a oběť, když ale budeme mluvit o sociálním bezpečí, je najednou zřejmé, že jsou tu i jiní aktéři, zejména instituce, která má za jeho budování odpovědnost – tak, aby situace, v nichž lze mluvit o pachatelích a obětech, vůbec nenastávaly.“
Jak vlastně projekt, v němž jsou aktuálně zapojeny téměř všechny české veřejné vysoké školy, vznikl?
Projekt, který se letos zabývá sociálním bezpečím, je součástí Centralizovaného rozvojového programu ministerstva školství – ten umožňuje vysokým školám, aby spojily síly v tématech, která jsou pro ně v daném roce relevantní a kde se dá předpokládat, že všichni řeší podobné otázky. A to je u otázek akademické etiky, což je zastřešující optika našeho projektu, přesně ten případ.
Jedná se už o třetí ročník spolupráce, do níž je aktuálně zapojeno 26 veřejných vysokých škol. V prvním roce jsme se věnovali prevenci plagiátorství a contract cheatingu, v druhém roce jsme se zabývali etikou v online výuce a letos jsme perspektivu rozšířili na sociální bezpečí. Přidanou hodnotou projektu oproti stavu, kdy by každá škola řešila problematiku zvlášť, je zejména výměna dobré praxe a propojení aktérů, kteří se s neetickým jednáním setkávají z různých perspektiv – od IT specialistek, které řeší nastavení antiplagiátorských systémů, přes ombudsosoby, personalisty nebo pracovníky poraden až po prorektorky.
Co se týče obsahu, stojí v popředí všech tří ročníků prevence. Ta je v českém prostředí dost podreprezentována. Když se začne řešit nějaké nové téma, zpravidla se první reakce soustředí na normativní stránku a represi. Je jednodušší projet kvalifikační práci antiplagiátorským systémem nebo odebrat titul než vysvětlit, proč je původnost důležitá a jak odolávat situacím, v nichž podvod zdánlivě poskytuje výhody.
Jak jsou tedy na tom české vysoké školy v oblasti, kterou vy označujete jako sociální bezpečí? A co jim má projekt přinést?
V současné době se české vysoké školy nacházejí ve fázi osvěty, minimalizace škod a profesionalizace. Tedy učí se důležitost problematiky vůbec vnímat, hasit škody tam, kde už k neetickému chování poškozujícímu sociální bezpečí došlo, a zavádět postupy a struktury, které by takové situace uměly řešit – tedy například ombudsosoby, poradny, nahlašovací systémy, plány genderové rovnosti, zapomínat nesmíme určitě ani na „tradiční“ etické a disciplinární komise.
Ambice našeho projektu ale leží výše nebo možná spíše níže. Chtěli bychom, aby se školy co nejdříve posunuly z fáze profesionalizace, kdy je sociální bezpečí vnímáno jako specializovaná agenda konkrétních pracovišť či lidí, do fáze „umí to každý“, tedy aby byla schopnost gramotně řešit problémy z oblasti sociálního bezpečí běžnou součástí kompetencí všech členů akademické obce. Klidně si vypomozme paralelou s bezpečím fyzickým – když nastupuju na nové pracoviště, také se musím naučit, kde jsou hasicí přístroje a co dělat, když hoří. Pravděpodobnost, že se setkám s požárem, je přitom daleko menší, než že se setkám například se šikanou.
Specializovaná pracoviště ze své podstaty nemají šanci dostat se k řešení konkrétních situací včas, naopak běžný akademik, kolegyně, spolužák, vedoucí pracoviště nebo studijní referent může rozpoznat včasné varovné signály ještě předtím, než situace eskaluje. I to by mělo přispět k tomu, o co všichni usilujeme, tedy abychom mohli přestat opakovat narativ „nechápeme, jak se to stalo, příště to musíme řešit dřív“.
Že to měly řešit dřív, často slýchají oběti, namířený prst je ale třeba obrátit hlavně k institucím, ty mají za bezpečí svých členů odpovědnost. Takovým minimalistickým cílem je, aby se univerzita naučila řešit nikoli problém v celé jeho šíři, ale aby uměla spolehlivě vyřešit ty části problému, které se týkají jí – tedy třeba okamžitě zajistit, aby nežádoucí jednání nemohlo pokračovat, nebo minimalizovat postihy, kterým bude ten, kdo problém nahlásí, vystaven. Oběť neetického jednání většinou nepotřebuje od univerzity zajistit terapeuta (toho už si dávno našla jinde), potřebuje mluvit s děkankou.
Naším maximalistickým cílem je pak schopnost instituce podporovat sociální bezpečí, nejen když píše programové nebo deklarativní dokumenty typu etický kodex, plán genderové rovnosti nebo program kandidáta na rektora, ale když píše předpisy jakékoli. Schopnost umět vyhodnotit, zda běžné provozní opatření typu kariérní řád, snížení počtu doktorandek nebo přechod výuky do onlinu náhodou nevytváří nové podhoubí pro neetické jednání.
Jak spolu vůbec souvisí plagiátorství a sociální bezpečí, tedy na co jste v projektu navazovali?
Rozumím překvapení. S reakcí typu „Jak můžete srovnávat plagiátorství a sexuální obtěžování?“ už jsme se samozřejmě setkali. My je ale nesrovnáváme, pouze říkáme, že v několika aspektech mají tyto neduhy podobné příčiny a podobná řešení. A to je jednak podpora institucionální kompetence a nastavení mechanismů podporujících férové prostředí, a jednak podpora integrity jednotlivců na všech stupních akademické hierarchie a posilování jejich kompetence správně řešit etická dilemata v každodenním provozu.
A podobné jsou výzvy i v oblasti osvěty. Většina debat se točí kolem hranic. Je tohle jednání ještě v pořádku, nebo už za hranou? Když neustále dokola musíte vysvětlovat, proč je plagiátorstvím nejen to, když někdo něco doslova opíše, ale i to, když si někdo přisvojí cizí myšlenku, vyvinete si zkratky a metody, kterými si toto vysvětlování zkrátíte a efektivizujete ho. Tohle know-how pak můžete využít, když čelíte například bagatelizaci sexuálního obtěžování.
Nejde o to etablovat katalogy žádoucích a nežádoucích jednání, ale vybudovat kompetence k posouzení toho, kde leží hranice v každém konkrétním případě a kontextu. A také – a na to narážíme pořád dokola – vysvětlovat, že je rozdíl mezi etikou a právem. To, že něco není trestný čin, neznamená, že to není zločinem proti akademické etice.
A podobná je i pozornost, kterou je třeba věnovat těm, kteří se bezdůvodně cítí ohroženi. Dodnes nevím, proč tomu tak je, ale například kolem plagiátorství se rozmohl mýtus, že ho lze spáchat omylem a že kampaně proti nekalým praktikám jsou jakýmsi náhodným generátorem postihů, který může dopadnout na každého. To je nesmysl – závažný zločin proti akademické etice omylem spáchat nelze. Stejně tak vás nebude nikdo posílat před etickou komisi, pokud třeba půjčíte studentce knihu z vlastní knihovny – pardon, to je nejintimnější vztah, který mě zrovna napadl. Ale ve vší vážnosti – jde o to, aby co nejširší část akademické obce pochopila závažnost zločinů, které si často ani neumí představit, a naopak abychom rozptýlili zbytečné obavy z cenzury či účelovosti, které jsou v českém prostředí z historických důvodů stále velmi silné.
Inspirovali jste se v Nizozemsku, sama jste nederlandistka, jak vypadá situace tam?
I v Nizozemsku platí zabývání se neetickým a nežádoucím chováním pod společnou „hlavičkou“ sociálního bezpečí za relativní novinku. Univerzity a další vědecké instituce se přitom inspirují tím, co už bylo dosaženo v oblasti akademické integrity – ta je považována díky sdílenému celonizozemskému kodexu, vzdělávacícm nástrojům a existenci jakési celostátní konzultační etické komise za relativně dobře nastavenou a pro sociální bezpečí funguje jako vzor.
V letošním roce vyšla vlivná zpráva nizozemské akademie věd k tématu sociálního bezpečí, o níž se teď hodně diskutuje. Kdybych měla shrnout hlavní sdělení, bylo by to upozornění, že papíru už máme dost, nyní je potřeba zaměřit se na praxi a pomoci nejen lidem, kteří bezpráví zažívají, ale i těm, kteří se ho pokoušejí řešit – často totiž i oni odcházejí z univerzit s frustrací nad tím, jak konkrétní případy mohou vinou univerzitní byrokracie skončit neslavně.
Jaké jsou hlavní rozdíly mezi nizozemským a českým prostředím?
Rozdíly na základě debat s nizozemskými kolegyněmi vidím asi hlavně ve třech bodech. Jednak je to otázka outsourcingu. V Česku zatím fungujeme v modelu, kdy velkou část osvěty a vzdělávací činnosti přenecháváme mimoakademickým aktérům a nemáme moc ambici, aby vysokoškolské prostředí využívalo zdroje, které má ve vlastních řadách – od výzkumu až po didaktiku. Když se ale řeší konkrétní případ, řeší ho sama univerzita, respektive fakulta.
V Nizozemsku je to obráceně – univerzity investují mnoho lidských a materiálních sil právě do prevence a osvěty, ale naopak když je potřeba provést vyšetřování konkrétního případu, předávají ho specializovaným firmám. To na jednu stranu přináší obranu proti podezření, že by univerzita nepostupovala dostatečně nezávisle, na druhé straně stejně jako u nás v případě osvěty vzniká námitka, že se externí poskytovatelé tak dobře neorientují v akademickém prostředí.
Druhým rozdílem je mediální pokrytí. V nizozemském veřejném prostoru jsou otázky akademické etiky a sociálního bezpečí velmi sledované – k obecné „gramotnosti“ patří vnímání přímých dopadů na kvalitu univerzit, které jsou v Nizozemsku stále trochu „národním stříbrem“. Existuje díky tomu i spousta specializovaných novinářů, kteří jsou v tématu nejen perfektně orientováni, ale provádějí i vlastní investigativu. Výsledkem je paradoxně obrácená situace než u nás – univerzity novináře musí často spíš brzdit, aby uměle nevytvářeli kauzy, které v praxi eticky závadné nejsou, místo aby museli i u nejděsivějších očividných případů vysvětlovat, proč je to vlastně problém.
Rozdíl je i v tom, jaký segment z oblasti sociálního bezpečí se těší největší pozornosti a je vnímán jako největší problém. To je samozřejmě vždy otázka konjunkturální. Zatímco u nás je tak nyní největší pozornost napřena na sexuální a genderově podmíněné násilí, v Nizozemsku se řeší zejména politicky motivované útoky na akademiky. Situace velmi eskalovala v době pandemie a je možné ji připsat i nešťastnému postupu vlády, která se vědci opakovaně zaštiťovala při zdůvodňování svých opatření. Věda a univerzitní prostředí se proto staly jedním z hlavních cílů odpůrců opatření, konspirátorů a extremistů. Lze to sice interpretovat jako svého druhu potvrzení autority, kterou vysoké školství v Nizozemsku disponuje, pro konkrétní vědkyně – a ano, misogynní linka je zde velmi silně zastoupena – to ale má velmi fatální následky.
Vy jste teď strávila tři měsíce na Univerzitě v Leidenu. Jaké otázky z oblasti bezpečí se tam třeba aktuálně řeší?
Zrovna v době mého pobytu dosáhla stadia komunikace s veřejností kauza profesora astronomie, který se po dlouhá léta dopouštěl nežádoucího chování vůči svým podřízeným. Univerzita jeho případ nechala prošetřit a potvrdila nepřípustnost takového jednání. Zajímavé z obecného hlediska jsou dva aspekty. Jednak univerzita dotyčného nepropustila, ale udělila mu jakýsi okamžitý interní zákaz činnosti – zapověděla mu přístup do budov, styk se studujícími i kolegy, výuku i vedení doktorandů. A jednak ve své komunikaci případu nezveřejnila jeho jméno, mluvila pouze o „uznávaném profesorovi astronomie“. Bylo samozřejmě otázkou několika dnů, než novináři jméno vypátrají a zveřejní.
Co mi na tom z českého pohledu přišlo sympatické, bylo právě to, že debata v médiích se nevedla jen o tom, co přesně daný člověk udělal a proč je to problém, ale vedla se velmi detailně i o tom, jak Univerzita Leiden v případu postupovala. Kromě tradiční otázky, proč řešení tak dlouho trvalo, to byla i kritika, že řešení bylo polovičaté – radikální verbální odsouzení spojené s bezzubým trestem budilo podezření, že profesora před důslednějším postihem ochránil jeho vědecký status. Debata se točila i kolem anonymizace – nejenže univerzita svým postupem dostala do nepříjemné situace všechny další „profesory astronomie“, jako selhání bylo interpretováno i to, že dotyčný může ve svém nežádoucím chování pokračovat na dalších působištích. To je aspekt, který se při řešení podobných situací velmi často přehlíží, přestože pro oběti je klíčový – nejde jim jen o potrestání pachatele za to, co způsobil jim, ale kladou velký důraz na to, aby již nemohl ubližovat dalším.
Jak o tématu informují média v Česku?
Zlepšuje se to. Stále bohužel chybí specializovaná žurnalistika, která by se otázkám akademické etiky věnovala systematičtěji i po obecné stránce, a tedy zejména vysvětlovala spojitost mezi etickým a férovým prostředím a kvalitou vysokých škol a byla třeba školám schopna klást nepříjemné otázky. Ale existují již vybraná média, schopná informovat velmi fundovaně o určitých konkrétních oblastech sociálního bezpečí, nebo dokonce hrát důležitou roli partnera při dokumentaci případů a jejich následné komunikaci směrem navenek.
Klíčovou výzvou bude, abychom při mediálním pokrytí neuvízli v pasti prototypických příkladů typu „učitel zneužívá studentku“ a nesoustředili se pouze na případy, které již eskalovaly, a tudíž jsou mediálně zajímavé. Informování pomocí prototypických a eskalovaných případů totiž vede jednak ke znejistění obětí, které do schématu nezapadají, a mohou tudíž pociťovat zvýšenou bariéru pro to se ozvat, a jednak ke zkreslenému obrazu akademického prostředí u širší veřejnosti.
Bude mít váš projekt měřitelné výsledky?
To je naše velká ambice do příštího roku. Neumíme sice dodat výsledek typu „díky našemu projektu se zlepšil život tolika a tolika konkrétních obětí neetického jednání“, to je a zůstane v kompetenci jednotlivých škol. Chtěli bychom ale naučit vysoké školy rozpoznávat a měřit škody, které se jim dějí, pokud sociální bezpečí nefunguje. V současné době školy často bohužel vidí jen náklady, které by jim vznikly, kdyby situaci řešily, pokud by je například žaloval pachatel neetického jednání v pracovněprávní záležitosti, a proto eticky problematické situace nechávají eskalovat. Nevidí už ale ztráty, které způsobují odchody frustrovaných zaměstnanců, nemocenské, nepodané projekty, nerealizované publikace, psychické následky typu burn-outů nebo vnitřních výpovědí nebo u studentů předčasné ukončování studia.
Jak se vám podařilo vysoké školy k zapojení motivovat?
To zas tak těžké nebylo. Naopak. Uvědomění, že bez férově nastaveného prostředí nebude fungovat věda ani výuka, roste. Už to zdaleka není jen ono dřívější – musíme dohlédnout, aby nebyla ostuda v médiích nebo problémy s evropskými granty. Navíc se po tom, jak škola v tomto ohledu funguje, začínají ptát uchazeči a je to důležitá proměnná pro jejich rozhodování, kterou školu si vyberou. Zároveň je ale jak řešení konkrétních případů, tak nastavování preventivních vnitřních procesů novou a finančně i personálně velmi podreprezentovanou výzvou, takže poptávka po tom spojit síly nebo vyměňovat zkušenosti je velmi vysoká.
Kdo na projektu spolupracuje? Všimla jsem si, že v týmu jsou skoro samé ženy, jak si to vysvětlujete?
To jsem si vlastně nikdy takto explicitně neuvědomila. Otázky akademické etiky a sociálního bezpečí rozhodně nejde zúžit na genderovou rovinu, naopak je potřeba stále znova zdůrazňovat, že cílem je zlepšení prostředí a šancí pro všechny. Je ale pravda, že ženy mají pro práci na agendách z oblasti sociálního bezpečí často lepší předpoklady v tom, že pravděpodobnost, že se na vlastní kůži setkaly třeba s diskriminací, obtěžováním nebo kariérními ústrky, je daleko větší. V tom jsou pamětníci o krok napřed, protože si pak lépe umí představit šíři destruktivních důsledků, které neetické chování má.
Vlastně jsme tím narazili i na samotnou podstatu toho, na čem jsou založeny didaktické nástroje, kterými se zabýváme – snažíme se vymyslet mechanismy, jak tuto zkušenost navodit uměle, tedy například pomocí her. Schopnost vcítit se nejen do oběti, ale do různých rolí, v nichž se eticky relevantní rozhodování děje, je totiž základem kompetence řešit etická dilemata správně. Pachatele ale zatím v projektu nemáme, to mě mrzí. Byť to byla jedna z otázek na úvodním setkání – zamyslet se nad vlastní historií v akademickém prostředí a najít ne ústrky, které člověk zažil v roli oběti, ale přijít na nějaké, kde třeba bezpráví – byť neúmyslně – způsobil někomu on. To je ostatně i metoda, kterou nám doporučovali kolegové z Nizozemska: pokud chcete zajistit bezpečnou atmosféru na pracovišti, přimějte vedoucí, ať mluví o svých nepovedených rozhodnutích.
Jak jste se k tématu dostala vy?
Tu otázku si zpětně taky kladu. Kde je ta hranice mezi tím, kdy člověk o otázkách akademické etiky přemýšlí jen z „uživatelské perspektivy“, a co je ten podnět, který ho přiměje tomu věnovat část své pracovní doby?
S více či méně závažnými zločiny proti etice se v akademickém prostředí setká každý – všichni máme buď vlastní zkušenosti, nebo je má někdo z našeho okolí. Pokud myslíte, že ne, tak jste se jen dobře nedívali nebo neptali.
Moje generace byla ještě vychovávána v tom, že je to normální a je potřeba se s tím nějak smířit, pokud v takovém prostředí chceme fungovat. Viděla jsem spoustu nadaných lidí, kteří utíkají z akademického sektoru jen proto, že už se na to nemůžou dívat. Já jsem měla velkou výhodu, že jsem mohla velkou část svého akademického života strávit v zahraničí. Efekt žáby, které se nechce do vařící vody, je pak o to větší.
Klíčovým impulsem pro to se otázkám akademické etiky věnovat systematičtěji ale asi byla kauza, kdy se proti závažnému neetickému jednání vysoce postaveného akademika ozvali lidé z generace mých studentů. Co mě vyděsilo, byly reakce okolí – „nešťastníci, zničená kariéra, co teď budou dělat?“. V ten moment mi došlo, jak moc považujeme za normální nejen to, že se zločiny proti akademické etice běžně dějí, ale i to, že dodržování etických principů je v podstatě škodlivé pro ty, kdo je dodržují. Naděje, že by moji studenti jednou mohli dělat vědu rovnou bez klacků pod nohama, je asi hlavní motivací pro to věnovat víkendy a večery práci na projektu, jako je tento.
Vlastně mě teď napadá, že by to měl být i oficiální zaměstnavatelský benefit – jako ve velkých firmách můžete pracovat určitý počet dnů v roce „pro bono“, měl by každý akademik dostat časovou dotaci, v níž by si mohl dopřát ten luxus udělat něco pro zlepšení prostředí na své instituci. Dny osobního rozvoje jsou vám na nic, když jim nepředcházely něčí dny rozvoje prostředí.