Chtěl přestat v hospodě nadávat na to, co nefunguje – a místo toho začít s problémy skutečně něco dělat, nebo si to alespoň tak představoval. Proto se Michal Zima, tehdy student neurobiologie na Univerzitě Karlově (UK), rozhodl v prvním ročníku magisterského studia angažovat ve vysokoškolské politice. „Tehdy, před pěti lety, byla možnost přihlásit se do Studentské komory rady vysokých škol jako kandidát na delegáta Univerzity Karlovy. Senát jsem přesvědčil a byl zvolen,“ vzpomíná Zima. A začala, jak sám popisuje, jeho jízda v akademické samosprávě a reprezentativních orgánech.
Autorka se s Michalem Zimou delší dobu zná, proto si v rozhovoru tykají.
Čím jsi tehdy před pěti lety přesvědčil ostatní senátory, aby tě zvolili?
Otázkou je, zda jsem je přesvědčil já, nebo kolegové při kuloárním jednání. Myslím, že se senátoři tenkrát hodně rozhodovali podle toho, jak na ně kandidát působí a zda se jim zdá schopný. Byla to kombinace osobního projevu a vystupování, ale i zákulisního vyjednávání, které samozřejmě nebylo jen na mně.
Co tedy potřebuje mít senátor?
Nějaké učebnicové parametry kompetencí senátora neexistují. Určitě je důležité, aby se senátor uměl vyjadřovat a formuloval srozumitelně své myšlenky. To se většinou naučí až po čase, protože zpočátku doprovází mluvení před širokým plénem nervozita. Já jsem měl tu výhodu, že jsem se v minulosti účastnil řady diskusí v rámci simulací například na Pražském studentském summitu, kde byla kvalita vystupování i středoškolských studentů, musím uznat, při simulaci různých orgánů OSN z hlediska argumentace prakticky o řád lepší, než jsem zažil v akademické samosprávě.
Nemyslíš si tedy, že mají někteří kritici pravdu, když říkají, že do akademických senátů chodí nekompetentní lidi, kteří neumí o potřebných tématech jednat a rozhodovat o nich?
To se snadno řekne, ale situaci musíme vnímat komplexně. Je potřeba se podívat na to, kdo využívá pasivního volebního práva v akademických obcích. Kdo a jak je aktivní. V situaci, kdy na dva mandáty studentských senátorů kandiduje jeden člověk a na malých fakultách o volbě rozhodnou jen nižší desítky hlasů, je těžké někoho kritizovat. Naopak můžeme být rádi, že v senátech vůbec někdo je. Jako problém tedy vidím spíš nezájem akademické obce o senátní volby, jak z hlediska aktivního, tak i pasivního volebního práva.
Co s tím? Jak zvýšit zájem o dění v senátu?
Je to těžké. Mnohdy by bylo zapotřebí zvýšit zájem o studium jako takové, aby jej studenti nevnímali jako doplněk k práci. Když však škola nedrží krok s dobou, logicky student přestává být studiem vytížen a hledá si další možnosti realizace. Co se zájmu o senáty a vůbec zastupitelské orgány týče, je to právě na senátorech, aby šířili povědomí o působnosti těchto orgánů a hlavně o jejich důležitosti. Alfou a omegou je komunikace a také motivace.
A vzdělávají se nově zvolení senátoři, aby své agendě brzo porozuměli?
Určitě ano. Když jsem začal být senátorem na Přírodovědecké fakultě UK, byly nám nabídnuty dva odborné kurzy týkající se vysokoškolské legislativy a fungování akademických senátů od Akademického centra studentských aktivit. Kurzy jsou profesionálně připravené a myslím, že eliminují možnost toho, že by senátoři nevěděli, o čem je na jednání řeč. Tato praxe je rozhodně vhodná a bez větších problémů implementovatelná.
Kromě svého působení v akademickém senátu jsi od roku 2016 jako předseda vedl Studentskou komoru Rady vysokých škol (SK RVŠ). Jakou má tato komora roli v českém vzdělávacím systému?
Zcela nezastupitelnou. Je to jediná reprezentace studentů, která hájí jejich práva směrem k vládě a úřadům a zároveň také bdí nad situací studentů na vysokých školách. Je slyšet v momentě, kdy by docházelo k porušování práv studentů. Prostor, ve kterém se SK RVŠ pohybuje, je třeba citlivě odhadnout, aby nedocházelo k narušování autonomie vysokých škol. Takže když si univerzita zvolí špatného rektora, je to čistě v její kompetenci. Kdyby však docházelo k tomu, že někdo z vyučujících vyhazuje studenty bez protokolů a vysoká škola tuto praxi ignoruje, tak to už komora musí zasáhnout. Další její rolí je reprezentování studentů směrem k autoritám ministerstva, vlády i v rámci mezinárodních struktur. Za úspěšné příklady takové aktivity směrem nahoru lze uvést proplácení zdravotního pojištění pro doktorandy starší šestadvaceti let státem.
Co považuješ za svůj osobní úspěch v roli předsedy SK RVŠ?
Jsem rád, že se po mnoha letech snažení podařilo doplnit název státního svátku 17. listopadu. Od letoška poprvé přibude k názvu Den boje za svobodu a demokracii i název Mezinárodní den studentstva. Byla to snaha už mých předchůdců, ale já jsem měl to štěstí, že se ji podařilo dotáhnout za dobu mého mandátu. A za další úspěch považuji zvýšení důležitosti a povědomí o postgraduálním studiu, ať se to týká navýšení doktorandských stipendií nebo hrazení zdravotního pojištění doktorandům nad 26 let. Za zmínku také stojí navýšení financí pro vysoké školství a zakotvení kontinuálního navyšování i ve střednědobých rámcích. Sice to nebyla jen zásluha SK RVŠ, ale její studentský hlas k tomuto úspěchu přispěl.
A jsou věci, které se dotáhnout nepodařily a čekají na stávající reprezentaci?
Za velkou výzvu považuji aktivizaci studentské obce. Už jsem to zmiňoval na začátku rozhovoru, dnešní studenti nemají takový zájem o to působit v zastupitelských orgánech. Nemají tolik motivaci dělat něco navíc, za co třeba nedostanou zaplaceno. Raději jdou do práce, kde získají praxi a potřebné zkušenosti. Studium pak mají tak říkajíc na vedlejšák. Tudíž to je téma, které představuje stále velkou výzvu. Letargie a pasivita studentstva ve smyslu vlastní participace na podobě své akademické obce. SK RVŠ by měla takový problém akcentovat a přinést k jednacímu stolu.
Co ti zkušenost s vysokoškolskou politikou přinesla?
Je to velká škola, kterou bych doporučoval úplně každému, protože teprve potom člověk zjistí, že vysoká škola není jenom o tom, jít si sednout na přednášku a napsat test, ale že nabízí mnohem víc. Když se student zapojí do debaty na plénu senátu či nějaké pracovní komise, může si vypilovat soft skills a také se mu změní perspektiva fungování vysoké školy, ale i státní správy. Najednou si totiž uvědomí, že může aktivně pomáhat studentům, které zastupuje a že jeho hlas může lidem uvnitř zprostředkovat pohled klienta instituce a dát jim užitečnou zpětnou vazbu.
A je něco, co ti tvé aktivní působení ve vysokoškolské politice naopak vzalo? Třeba jsi neměl tolik času na zábavu...
O hospody jsem nepřišel, mnoho jednání se řeší právě tam a dohody z nich bývají ty nejúspěšnější. Ale mrzí mě, že jsem obětoval Erasmus a při studiích jsem nevycestoval.
Láká tě po této zkušenosti celostátní politika?
Samozřejmě mě to napadlo a také mi to bývá navrhováno, ale v tuto chvíli to není na pořadu dne. Před případným takovýmto rozhodnutím si chci ještě nechat čas na urovnání myšlenek a dozrání názorů.
A čemu se věnuješ nyní?
Plně mě vytěžuje aktivita spojená s iniciativou Svobodný listopad. Plánujeme program celého týdne od 12. do 17. 11. Bude nejen pietní shromáždění, ale připravujeme také koncert, konference i festival. Navíc vše koordinujeme i s kolegy z jiných iniciativ, které dohromady tvoří Festival Svobody. Mezi hlavní události tak bude mimo jiné patřit i rekonstrukce průvodu z roku 1989 z Albertova 17. listopadu.